The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvanáctá - Chaos

„Doufám, že sis uklidil v pokoji." Newt téměř neznatelně zbledl. Za námi se táhla mokrá cestička, která zároveň nepříliš hezky provoněla (nebo spíš prosmradila?) celou chodbu, vedoucí k ložnicím.

Dveře k Newtově ložnici byly jasně rozeznatelné, lehce ohořelé a zevnitř poškrábané. Kdysi v prvním ročníku měl spolubydlícího, jenže poněkud brzy se začal projevovat jeho zájem o chov magických tvorů. V ten okamžik se rozkmotřil se všemi spolužáky, kteří s ním kdy zkoušeli bydlet.

Ten úplně první měl panickou hrůzu z hadů; když tedy Newt donesl první vajíčko okamie, vystěhoval se. Poté, co dokonce i Ronniemu Abottovi, vášnivému bylinkáři, došla trpělivost, skončila profesorka Longbottomová s jakýmikoliv pokusy o snahu získat Newtovi spolubydlícího. Od té doby žil ve svém vlastním pokoji, kde mohl chovat cokoliv, co se mu zamanulo, v rámci zákonů, samozřejmě. Jediná podmínka byla, že nesmí nikdy dopustit, aby nějaké zvíře uteklo, a jeho dveře musí být vždy zavřené. To Newt rád slíbil, a tak si mohl dělat, co chtěl, bez dozoru, bez neustálých zvědavých pohledů.

Za největší životní nespravedlnost jsem brala, že měl vlastní koupelnu. Já se o tu svou musela dělit s Dianou, což znamenalo spoustu šampónů a velmi málo osobního prostoru.

„No, s tím bych tak nějak..." Opatrně otevřel dveře. Nevěřícně jsem pootevřela ústa.

„...nepočítal," dořekl rozpačitě a usmál se. Ukázala jsem na tu apokalypsu všude kolem.

Stříbrné skořápky okamiích vajec, bez ladu a skladu poházené v pečlivě vyrobeném hnízdě, zeď proškrábaná až skoro do sousedního pokoje. Zřetelné stopy po tom, jak snažil chovat kočku, která mu stejně po pár dnech radši utekla, než aby žila bok po boku s okamiemi a maguáry, stále zůstávaly na podlaze a co bylo nekomičtější, hromádka různých třpytivých předmětů, od prstenů po kapesní zrcátka, nahromaděné v malém pelíšku, střeženém hrabákem. Celý obraz doplňovaly kusy šatstva, většinou hábity, ale zahlédla jsem i žlutočernou vlněnou šálu a pyžamo stejné barvy.

„Kdy jsi tady naposledy uklízel?" zeptala jsem se. Na chvíli jsem vážně uvažovala, že se vrátím na kolej. Newtův pokoj jsem strašně dlouho neviděla, takže jsem nemohla čekat nic tak příšerného. „U Merlinových vousů, jak to, že se ty věci ještě neožily a nepokusily se tě zabít? Dokážeš v tomhle něco vůbec najít?"

„Neměl jsem čas uklízet..."

„Vždycky je čas uklízet! Přes tohle já procházet nebudu. Něco z toho mě pokouše."

„Hrabák spí, okamie a maguáry jsem už dávno vypustil. Není tu nic, co by tě mohlo pokousat."

„Kromě tvého oblečení."

„Ujišťuji tě, že moje oblečení je v zcela neživém stavu."

„A proč to riskovat?" Tvrdohlavě jsem zůstala stát na prahu, přestože Newt se začal proplétat mezi komínky, skládajícími se z šatstva, knih i jiných věcí. Možná to nebylo tak zlé, ale rozhodně to vypadalo hrozně. Pro ten den mi stačilo překvapení. Nechtěla jsem ještě zakopnout o jednu z těch nastražených pastí v podobě nepořádku, které skutečně vypadaly nebezpečně.

„Doro, nic se ti tu nestane." Teď už stál vedle postele, jediným místem v pokoji, aspoň vzdáleně připomínajícím ten můj. Nemohla se víc lišit, se svým zářivě žlutým povlečením a trochu méně zářivými nebesy, ale byla čistá, tedy spíš v rámci možností nezastlaná nepořádkem.

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

„V koupelně skladuješ hippokampa, hastrmance nebo něco takového, že?"

„Moje koupelna je v současné době čistě jen koupelnou, děkuji za optání. Běž se klidně podívat. Najdu ti něco na sebe."

„Myslíš něco, co mi nebude beznadějně velké?" zeptala jsem se a myslela jsem při tom na náš výškový rozdíl. Newt se zamyšleně podrbal v mokrých vlasech.

„Možná tu někde mám pyžamo z prvního ročníku."

„Velmi vtipné," ucedila jsem. Lehounce jsem se vyklonila do jeho pokoje. Možná, skutečně jen možná, to dokážu projít.

Opatrně jsem překročila práh a zavřela za sebou dveře. Elegantně jsem překračovala komínky oblečení, které, přestože ležely na zemi, byly pečlivě poskládané a vyžehlené.

‚Tohle není jen chaos,' došlo mi zničehonic.

Newt se tu svým zvláštním, osobitým způsobem snažil udržet pořádek, ale zároveň dobré místo pro chov tvorů. Do komínků s knihami a oblečením se daly schovat malé blyštivé hračky pro hrabáky a okamie mohly jak létat v otevřeném prostoru pokoje, tak se plazit mezerami mezi věcmi.

Téměř tanečním krokem jsem došla až ke dveřím, vedoucím do koupelny. Prostor kolem nich byl volný, aby se daly otevřít. Stačila mi jen představa horké koupele na to, abych se uklidnila. Voda. Voda tak horká, až se z ní kouří. Jediný stoprocentně fungující způsob, jak se zbavit zápachu octa a zároveň se zamyslet nad svým životem.

„Můžu se jít umýt?" zeptala jsem se Newta. Nepřítomně zíral na zeď za mou hlavou. V tu chvíli vypadal mladě, ještě mlaději než obvykle; tvář měl plnou tak rozkošné radosti, až se mi na tváři roztáhl úsměv. Můj nejlepší přítel, ten jediný, kterého jsem kdy měla, nikdy nevyrostl. Myslela jsem, že časem třeba zapomenu, jak je úžasný. Bála jsem se, že vyrostu a už přáteli nebudeme. Jen okamžiky jako byl tenhle, mě přesvědčovaly o opaku. Nemohlo se stát nic tak nemyslitelného. Já a Newt jsme byli spojeni vztahem, tak hlubokým, jak romantické vztahy nikdy nemůžou být. Znali jsme se dlouhých šest let. Kdyby bylo třeba, nechala bych si za něj zlomit hůlku i vyrvat srdce z těla a věděla jsem, že on by udělal to samé.

Byla jsem tak hloupá. Smutnit kvůli jeho vztahu s Letou? Proč? Neopustil by mě. Já bych neopustila jeho, protože jsme si toho už tolik dali, od hmotných darů po ty nehmotné. Ta prostá pravda mě hřála na srdci.

Jakmile kývl, vklouzla jsem do koupelny. Vysoukat se z hábitu nasáklého octem byl asi takový pocit, jako by mě vcelku spolkl bazilišek, a potom zase vyzvracel. Voda vydávala takový ten příjemný domácký zvuk, když dopadala do vany, nejdřív jen klepala o dno, a potom šuměla při kontaktu se zbytkem vody.

Vyhekla jsem úlevou, když se mé znavené tělo ponořilo do horké lázně. Rozpustila jsem si vlasy a začala si je pořádně umývat, abych z nich dostala ten příšerný smrad. Newt měl v rohu vany trochu mýdla. S rebelským úšklebkem jsem si trochu kápla na dlaň. Necítila jsem žádné výčitky. Dovolil mi vykoupat se v jeho koupelně? Dovolil. Jestli nepočítal s tím, že mu ukradnu, co se dá, tak nezná holky. Moc bych se divila, kdybych neodešla se zbrusu novým pyžamem, nebo aspoň košilí.

Na horkých koupelích je nejhorší, že netrvají věčně. Jednou zchladnou, voda přestane být tak příjemná. Když to nastane, prostě musíte vylézt.

Vypůjčila jsem si jeden z ručníků, položených vedle vany, který nevypadal tak používaně jako ostatní a obmotala si ho kolem těla. Vlasy mi spočívaly na zádech, těžké, mokré a neforemné. Učešu si je, pokud tedy někde seženu hřeben.

Tichounce jsem zaklepala na dveře a pootevřela je.