The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola pátá - Ošetřovna

Koutkem oka jsem zahlédla rychlý pohyb, ale když jsem se otočila, nic tam nebylo. Cosi se mi začalo omotávat kolem krku. Pohlédla jsem dolů.

Byl to ocas. Dlouhý ocas, pokrytý drobnými měkkými pírky, typickými pro mláďata jednoho druhu; okamie.

Zvířátko sebou zamrskalo. Ačkoliv bylo celkem malé, svíralo můj krk s překvapivou silou. Pokaždé, když jsem se nadechla, se ještě stáhlo jako ďáblovo osidlo. Jednoduše se mě snažilo zabít, pomalu, tak, abych věděla, že brzy zemřu.

Do tváře mě praštilo jedno z křídel. Cítila jsem to, ale neviděla, protože mi před očima tančily jiskry z nedostatku kyslíku. Hrudník mi svíral nesmírný tlak, touha se nadechnout překračovala všechny únosné meze, jenže to nešlo. Zvrátila jsem hlavu dozadu v posledním zoufalém pokusu o vymanění se z nezdolné síly, která drtila moje křehké tělo takovým způsobem, jakým to okamie z učebnic nikdy nedokázaly. Škvírečkou v krku jsem nasála tu trošku vzduchu, kterou jsem ještě dokázala přijmout, jenže potom mě okamie stiskla ještě pevněji. Vědomí mě opouštělo. Odplouvala jsem pryč... na vodě... pomalu... dlouho... tak dlouho...

Najednou jsem procitla z hrozné noční můry. Skrz zavřená víčka jsem spíš cítila, než viděla, slabé světlo. Nejspíš jsem ležela v posteli, soudě podle toho, jak jsem v tom byla zabořená. Bylo mi teplo. Vlastně ne teplo, ale horko. Pálil mě krk.

Radši jsem oči otevřela. V prvním okamžiku jsem myslela, že mi slunce vypálilo sítnice. Vymrštila jsem ruku nahoru, abych se uchránila před jeho paprsky. Při tom pohybu jsem lehce nadzvedla tlustou deku, která kryla moje tělo, oblečené jen do nemocničního pyžama, stejného pro chlapce i dívky. Tohle mi bylo příšerně velké, vypadalo jako pytel.

Omámeně jsem se rozhlédla. Určitě jsem musela být na ošetřovně. Obrovská okna a kovové postele, nic podobného není v Bradavicích nikde jinde, než na ošetřovně.

Madam Pomfreyová nikde nebyla, zato vedle mě ležel vytáhlý zrzavý chlapec.

„Čau. Co se ti stalo?" zeptal se. Když ke mně natočil hlavu, cukla jsem sebou. Uši měl převázané tlustým obvazem, kterým už prosakovala krev.

„Dostala jsem do hlavy pokaženým neverbálním zaklínadlem. Co ty?" zamumlala jsem a protáhla se. Postel byla pohodlná, se spoustou měkkých polštářů, kterými jsem měla podložená záda, takže jsem v podstatě seděla.

„Vybuchlo mi u hlavy několik docela velkých ohňostrojů. Chtěl jsem je tady někomu střelit, jenže je nikdo nechtěl. Asi nebylo nejchytřejší je skladovat v nočním stolku," zašklebil se, jako by proděravěné ušní bubínky byly bůhvíjaká legrace. „Mimochodem, jsem Weasley. Septimus Weasley, ale říkají mi jen Weasley nebo Sep. Ty seš kdo?"

„Dorae Linge. Prosím tě, nevíš, jak jsem tu dlouho? Newt bude mrtvý výčitkami, že mě dostal na ošetřovnu."

„Ta havraspárská věštkyně?" zeptal se okamžitě. Protočila jsem panenky.

„Pověsti o mě se šíří do nižších ročníků? Jo, věštkyně z Havraspáru. Jak jsem tu dlouho?"

„Nejsem zas o tolik mladší, jenom o rok..."

„Jak jsem tu dlouho?!"

„Jasně, dobrý, nešil," protáhl Weasley a naklonil se ke mně. Všimla jsem si, že má oči hnědé jako vlašské ořechy. „Byla jsi tu, když mě sem přinesli. Vypadalas teda pěkně hrozně, furt jsi ze spaní něco šeptala, myslel jsem, že tě udusím, protože jsem nemoh spát. To už jsou zhruba dva dny."

„Cože?" vyjekla jsem tak hlasitě, až sebou cukl a vyčítavě se na mě podíval. Obvazy mu začala barvit čerstvá krev.

„Neječ," postěžoval si.