The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola sedmá - Zamilovaná sfinga

Znaveně jsem zírala na tmavé dřevo stolu, dohladka vyleštěné generacemi studentů, kteří na něm jedli svá jídla. I přes jeho zjevné stáří byl v naprosto dokonalém stavu; někdo, patrně školník, ho musel každoročně opravovat. Byla to však nádherná práce, kterou jsem uznávala.

Ne poprvé jsem žasla nad neprozíravostí zakladatelů Bradavic. Nádherný nápad založit školu čar a kouzel naprosto zkazili rozdělením na koleje. Jistě, byly tu plusy kolejí, boje o školní pohár, famfrpál, jenže nás rozčtvrtili. Já, Newt a Leta jsme byli jedni z mála, co byli nejlepší přátelé a přitom z různých kolejí. Jinak se téměř všichni bavili jen v rámci své barvy, vzájemně sebou opovrhovali a šikanovali se. Nebelvír a Zmijozel měli mezi sebou otevřený spor, my, Havraspárští jsme vždy mírně opovrhovali nevyřčenou hloupostí, kterou by se podle základních popisů měli vyznačovat jak lvi, tak jezevci.

Díky mému přátelství s Newtem jsem neměla tak zoufale okleštěný pohled. Newt byl nesmírně chytrý, ale zároveň milý, jen občas trochu ťulpas. Moudrý klobouk v něm našel člověka z Mrzimoru, takže tam byl. Neuběhlo dne, kdy bych toho aspoň trochu nelitovala. Byli jsme přátelé od prvního ročníku, Leta se k nám přidala v pátém, a od té doby jsme byli parta, neustále rozdělováni odlišným rozvrhem, místy k sezení a dokonce kolejními místnostmi. Pro mě, žijící ve vysoké Havraspárské věži bylo téměř nemožné přijít do styku s Newtem, jehož kolejní místnost se nacházela téměř v podzemí, na úrovni Velké síně, natož s Letou, která trávila svůj život doopravdy  v podzemí, pod jezerem. Měli jsme zakázané se navštěvovat, ale bylo jen málo lidí, co nám v tom bránilo. Každý věděl o našem podivném přátelství, věštkyně z Havraspáru, bohatá dědička ze Zmijozelu a milovník zvířat z Mrzimoru, respektoval ho a někteří i skrytě podporovali.

Dveře Velké síně se rozrazily a dovnitř vpadl dav studentů, ženoucí se jako hladová zvěř na krmení. Velmi upřímně jsem doufala, že skřítci už mají navařeno.

Jako lusknutím prstů se na stolech objevilo jídlo, těsně předtím, než se studenti posadili. Jeho pach mi zakroutil nosem. Nebylo mi z toho moc dobře, polévka mi zatím bohatě stačila. K tomu, nevypadalo to, že by přicházely sedmé ročníky. Nejspíš měli ještě hodinu.

„Promiň, nevíš, kolik je hodin?" zeptala jsem se jedné drobnější plavovlásky. Hábit jí byl velký, namáčela si rukávy v polévce.

„My chodíme ve středu jíst kolem poledne," řekla mi. Stále se soustředěně potýkala s mokrými rukávy, nejspíš si je nechtěla namočit ještě víc.

„Díky," usmála jsem se na ni. Pár vteřin jsem byla v pokušení jí pomoct, ať už hůlkou, nebo jinak, jenže potom jsem si všimla kradmého pohledu, který na mě vrhala její kamarádka. Její černé vlasy se lehce leskly v záři svící. Vypadala jako Leta, došlo mi.

„Promiň, nejmenuješ se Lestrangeová?"

Dívka se ušklíbla, jako bych se ptala na úplně hloupou otázku. Potom mi milostivě odpověděla:

„Jmenuji se Bella Blacková. Určitě jsi o mé rodině slyšela," pronesla pyšně. Lehounce jsem nadzvedla obočí. „Můj strýc je ředitel."

„Úžasné," řekla jsem suše. Trochu se zamračila. Takovou odpověď nečekala.

Bez dalšího slova jsem se na ni vykašlala a vyrazila pryč. Neměla jsem zrovna náladu se s ní hádat. Ovšemže jsem o rodině Blacků slyšela. Odmítali znečistit svou krev. Newt mi jednou řekl, že ho matka varovala, aby se s nimi nikdy nedostal do křížku, ale ani se s nimi moc nepřátelil, protože Scamanderovi patří mezi staré a velmi čistokrevné rodiny, jednu z mála, která ještě není spřízněná s Blackovými, Malfoyovými ani Lestrangeovými.