The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá šestá - Oltář

Do chodidel mě studily chladné kamenné kvádry. Mohla jsem se jen modlit, aby byly čisté. Dlouhé šaty, které jsem měla na sobě, sice nedovolovaly lidem vidět nahotu mých nohou, Savour však i přes to trval na tom, že musím být bosá, kvůli tradici. Všechny věštkyně bývaly bosé.

Musela jsem uznat, že to mělo svoje výhody. Například jsem se nemusela bát pádu kvůli vysokým podpatkům. Ale kámen mě tlačil a cítila jsem se podivně zranitelná, přestože jsem byla oblečená víc, než obvykle.

Bojovala jsem proti nutkání sevřít ruce do pěstí a raději jsem se narovnala, takže krátký pláštík, sotva delší než mé vlasy, efektně sjel dozadu z mých ramen. Nesměla jsem smazat nádherně nakreslené oči, které pozorovaly svět svým vlastním tvrdým pohledem. Pravou ruku použiju k otevření svého třetího oka, pohlédnu jím do budoucnosti a nechám vize, aby mě zaplavily vší silou, skrývající se v jejich pravdě. Děsilo mě to, ale zároveň mě utěšovalo vědomí, že to uvidí celá Velká síň a nebudu muset nic vysvětlovat. Promítací kouzlo. Všechno, co se mi bude zdát, se odehraje přímo před nimi, utvořené kouřem a magií.

Stála jsem sama v tmavé místnosti, čekala jsem na znamení od Savoura. V jediný okamžik vzplanou všechny pochodně ve Velké síni zároveň, takže lidé budou dočasně oslepení. Společně s mlhou, která teď zahaluje celé pódium, to vytvoří efekt, jako bych se vynořila odnikud. Nevypadalo by to tak účinně, kdyby se v Bradavicích dalo přemisťovat, jenže to nejde, a všichni to ví.

Před očima se mi na vteřinku objevila jiskra a vzápětí zmizela. Moje znamení. Zhluboka jsem se nadechla, upravila si dlouhé tmavomodré šaty, jejichž živůtek tvořil bronzový orel, jehož křídla se mi táhla až k ramenům, přidržovala onen světlejší pláštík. Abych zdůraznila své zaslíbení, ve vlasech se mi třpytila stříbrná čelenka, zdobená několika měsíci a šípy.

Otevřela jsem dveře. Na pódiu bylo tolik mlhy, až jsem téměř nic neviděla, ale zaťala jsem zuby a elegantně do ní vtančila, až sukně mých šatů rozvířila onen kouzelný kouř. Bez bot jsem byla téměř neslyšitelná, ačkoliv mé srdce tlouklo hlasitěji, než kdykoliv předtím. Mé první skutečné vystoupení před lidmi – nesmím to pokazit, zvlášť když to prý nikomu jinému příliš nevyšlo. Čest Bradavic musí zůstat nedotčena.

Stanula jsem přesně uprostřed pódia, těsně před kamenným oltářem, na kterém jsem měla snít o časech, které teprve nastanou. Vedle něj plápolal malý oheň, rozšiřující kolem sebe omamnou vůni. Mé byliny.

Mlha zničehonic zmizela. Krev mi zmizela z tváří, avšak nebyla jsem tam sama, ostatně jako nikdy. Newt se na mě stydlivě usmál zpoza stříbrné masky, ne nepodobné mé čelence. Jeho úkol byl jednoduchý. Přesto se jistě bál, že ho pokazí a nebyl jediný.

Zraky všech ve Velké síni se upíraly na mě. Lehounce jsem se poklonila, před všemi těmi lidmi, očekávajícími jen to nejhorší. Inu, měla jsem v plánu je ohromit.

„Jmenuji se Dorae Jacqueline Patricia Linge," pronesla jsem s lehkým důrazem na každé ‚r', tak, jak se to má správně vyslovovat. „Jsem jasnovidka zaslíbená krásné bohyni Artemis, vychována v Delfské věštírně a vycvičena profesorem Savourem. Má moc je pomíjivá, jako nás všech, přesto vás však zdravím!"

Zvedla jsem dlaně, takže mohli všichni spatřit oči, které je propalovaly se svým stoickým klidem, který byl skoro až zneklidňující. Několik lidí v prvních řadách zalapalo po dechu. Dovolila jsem si letmý úšklebek; jsou ohromení, a to jsem ještě ani nezačala!

Newt ke mně přistoupil, cítila jsem jeho teplo. Jemně mi přes oči přetáhl světlý šátek, přes který jsem viděla jen světlo a stín. To byl účel – věštec musí zapomenout na obyčejný přízemní pohled, musí vidět víc.