The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola devátá - Projev

„Dneska máme salát!" Bezmála zazpívala Diana. Schoulila jsem se na lavičce vedle ní a nenápadně se rozhlédla.

„Zkus to trochu hlasitěji, ano? Myslím, že tě Black neslyšel," ucedila jsem. Moje plavovlasá spolubydlící si bez jakýchkoliv okolků začala nabírat salát. Celé umělecké dílo pokapala kyselou zálivkou. Skutečně to vypadalo dobře. Ale já jaksi neměla hlad.

„Nebuď tak pesimistická, Doro," huhňala s plnou pusou jídla. Bylo neuvěřitelné, jak se z elegantní Diany okamžitě stal nenasyta, jen co viděla kus zeleniny. Jídlo odhaluje pravou podstatu lidí. „Salát nemíváme tak často. Tady většina lidí jí jen maso. Mimochodem, proč ty nejíš?"

„Je mi trochu špatně." Rychle jsem jí z talíře šlohla mrkev. „Přinejhorším si večer zajdu do kuchyně."

„Ty jsi marná," zavrtěla hlavou a nacpala si ústa něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo celou hlávku zelí. Radši jsem se odvrátila. Tohle jsem nepotřebovala vidět.

„Vysvětli mi, kam zmizela moje spolubydlící. Ta, co ráno nevyleze z pokoje s jen trochu mastnýma vlasama. Protože ty rozhodně nejsi Diana."

„Nemůžu za to, že ráda jím!"

Sklouzla jsem pohledem k její hubené postavě. Bydlely jsme spolu docela dlouho. Vídala jsem ji na jídle skoro sedm let. Její jídelníček nebylo těžké odhadnout. „Dneska si dáš trochu salátu a po zbytek týdne nic, nebo jak?"

„Velmi vtipné," zašklebila se Diana. „Prostě mám ráda salát."

„Jasně." Natáhla jsem se přes stůl a vzala si do rukou krásně červené jablko. Bylo mi záhadou, jak je možné, že v zimě máme dokonale zralé ovoce, které vypadá, jako by ho právě utrhli ze stromu.

Po několika minutách ticha, kdy jsme slyšely jen hovor spolužáků a cinkání příborů, Diana konečně dojedla. Rozvalila se na lavici se spokojeným výrazem ve tváři.

„Dej si ještě zákusek," rýpla jsem si do ní. Dívka na mě vyplázla jazyk.

„Nepodceňuj sílu dobrého salátu. Sníš ho, ani nevíš jak, a potom si půjdeš lehnout, beze strachu z žaludečních problémů."

„Pokud jsi ten salát samozřejmě neměla fazolový."

„Jsi vážně pesimistka."

„Díky."

Zamyšleně jsem se jí podívala do očí. Všichni věštci je mají podivné; Savour jako by viděl osudy celého vesmíru, Diana tak ledově modré, že vypadají jako bílé. A potom jsem tu já. Kamenný pohled, plný chladu a smrti, kvůli kterému měli vždy lidé problém se mnou komunikovat. Pravdou bylo, že jsem se bála vize, na kterou mě Savour připravoval, proto jsem se snažila tvářit tvrdě.

„Vážně mi nepovíš, proč jsi byla na tom parapetu?" Diana si podepřela bradu rukou. Zívla. Obě jsme byly k smrti vyčerpané, ona kvůli škole, já díky pláči.

Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu. Plavovláska pokrčila rameny. Nejspíš ani nečekala, že jí odpovím.

Ozvalo se hlasité zacinkání. Projev?

Všichni ve Velké síni se jako na povel otočili k profesorskému stolu, před kterým stálo vysoké křeslo, ve kterém sedával ředitel, když nám potřeboval něco říct. Jeho černá bradka, teď už protkaná stříbrem, se zaleskla ve svitu svící. Jako obvykle byl oblečený do zeleného. Málokterý učitel dával tak najevo, z jaké koleje pochází, jako Phineas Nigellus Black, současný ředitel. Otevřeně se pyšnil svou čistou krví a nepřímým příbuzenstvím se samotným Salazarem Zmijozelem. Kolem ramenou měl stříbrně našitého hada.