The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá sedmá - Nabídka

„Mademoiselle!" zavolala na mě vznešená žena, stojící vedle ředitelů. Polila mě horkost.

„Newte," zaúpěla jsem tichounce. Jemně mě pohladil po rameni, na tváři chápavý výraz. Najednou jsem si uvědomila, že předtím měl masku. Kam ji dal? „Co jsi udělal s tou maskou?"

„Mám ji s sebou," uklidnil mě a poklepal si na kapsu. S úlevou jsem kývla. Pokud Savour nelhal, tak všechno, co jsem ten den měla na sobě – čelenka, šaty, šperky – bylo velmi staré, ještě z původních časů, kde se věštci před mudly neskrývali. Mělo to vysokou hodnotu, a kdyby tu masku Newt ztratil, bylo by to zlé. Stiskla jsem v dlani hedvábný šátek, kterým jsem si předtím musela zakrýt oči. Tolik rozruchu, tolik nervozity před tímto vystoupením... a oni mi ani nezatleskali. Mrzelo mě to víc, než jsem byla ochotná si připustit. Se Savourem jsem nacvičovala snad všechno, chůzi, výraz tváře, dokonce pohyby rukou, aby třetí oko co nejvíc vyniklo. Byla jsem naprosto připravená, ale oni to prostě neocenili. Zklamaně jsem vydechla, ještě víc se opřela o Newta, a vydala se k ženě.

Její krása se dala jen těžce vstřebat. Byla stará, to ano, těžko říct, jak moc. Šedé vlasy, spletené do složitých copů, zdobené bílými drahokamy, se jí leskly jako paprsky měsíce, kdykoliv pohnula hlavou. Tvářila se velmi mile a z nějakého důvodu i žádostivě. Zrak jí padl na Newtovu dlaň, přitisknutou k mému boku.

„Bon soir, mademoiselle Linge," pozdravila a zkoumavě si mě prohlížela. Připadala jsem si jako exponát v muzeu. Otřásla jsem se a Newt si mě k sobě přivinul. Chránil mě vlastním tělem před ředitelkou Krásnohůlek.

„Dobrý večer, madame...?"

„Madame Clérisseau," odpověděla. Potom se usmála, její rty se při tom pohybu lehounce rozevřely a odhalila tak bílé zuby, a podala mi ruku. „Máte výjimečný talent," pronesla téměř bez přízvuku. Sklonila jsem hlavu a nabízenou ruku přijala.

„Děkuji."

„Právě jsem si o vás povídala s panem Blackem a panem Savourem. Je to pravda, že letos dostudujete?"

„Ano, madame. Jsem v sedmém ročníku, stejně jako tady Newt." Nedokázala jsem snést, jak ho ignoruje. Ředitelka se znovu pousmála a mávla rukou za sebe.

„Ředitel Castelobruxu si s vámi jistě rád také popovídá, pane Scamandere, ale má nabídka se vztahuje i na vás. Víte, slečno, naše profesorka jasnovidectví již delší dobu uvažuje o důchodu a my za ni potřebujeme náhradu. Vy se mi zdáte jako nejlepší mladá věštkyně, kterou jsem za posledních deset let měla tu čest poznat. Chtěla bych vám nabídnout její místo."

Svraštila jsem obočí a potom ho pomaličku zvedla. Newtova dlaň začínala nepříjemně pálit.

„To mi velmi lichotí, madame, ale... mě je sedmnáct," upozornila jsem ji. Mávla nad tím rukou, jako by se nejednalo o nic víc, než malou nepříjemnost.

„Samozřejmě byste nejprve pár let musela žít s námi, madame Claire by vás vše naučila. K tomu, byla bych ráda, kdybyste oba navštívili Krásnohůlky, aspoň na den nebo dva. Mohla byste si s ní popovídat a vy, monsieur Scamander, vy jednoduše musíte vidět naše stáje. Také máte neobyčejný talent, stejně jako mademoiselle Linge. Byla by pro mne nesmírná čest, zaměstnávat vás jako své učitele."

„Ten kůň mě málem zabil," namítl Newt zaraženě, ale hned poté se podíval na mě. Vřelý úsměv, kterým mě obdařil, mě zahřál jako kamna. „Nebýt Dory, už bych si tu s vámi nepovídal."

„Pokud jsem správně pochopila profesorku Puškvorcovou, příliš zkušeností jste s nimi neměl, ani trénink. Jsem ochotná vám obojí poskytnout, jakmile dostudujete. Bohužel mám dojem, že ředitel Ignis s vámi bude mít své plány taktéž."

„Aha." Vyprostila jsem se Newtovi z náručí, i přes to, že se mi vůbec nechtělo. Skoro to fyzicky bolelo, odtrhnout se od něj, jenže jsem se musela přesvědčit, že se mi to nezdá.

„Vy chcete, abychom jeli na pár dní do Krásnohůlek? Kdy?" zeptala jsem se a okamžitě se začala třást kvůli studeným kamenům. Madame mi položila ruku na rameno a pevně stiskla. Její světle fialové oči mě propalovaly se stejnou úporností, jako to dělaly Brumbálovy. Hlasitě jsem polkla, měla jsem pocit, že mě zevnitř zmrazuje. Cítila jsem se tak odhalená.

„Co nejdřív. Vadilo by vám u nás strávit například část Vánočních prázdnin? Upřímně řečeno, nejraději bych byla, kdybyste k nám přijeli už dvacátého třetího a odjeli domů například dvacátého šestého." Jejíoči mi vypalovaly díry do mozku. Zapotácela jsem se, náhle zcela ztracená ve svýchmyšlenkách, vzpomínkách. Studená dlažba pod mýma nohama, studený vzduch naholých pažích, ledové srdce uvnitř mé hrudi, které nehřeje žádný fénix.

„Newte..." šeptla jsem. Madame Clérisseau mě ještě jednou stiskla. Připadala jsem si jako ledová socha. Můj bože... prosím... pomozte mi... kdokoliv.

Úlevně jsem vydechla, když mě Newt chytil za ruku a přitáhl si mě zpět. Ředitelka mi pokynula.

„Promiňte, musím se vrátit ke společenské konverzaci. Mademoiselle, neberte mě zle, ale vypadáte příšerně. Měla byste si jít lehnout."

„Doprovodím tě..." začal Newt, avšak ona mu skočila do řeči a zajala ho do své moci, přesně tak, jako mě před chvílí.

„Ne, ne, ne. Vy si půjdete popovídat s panem Ignisem," řekla takovým tónem, že se jí nedalo odporovat. Bezmocně se na mě podíval z jejího sevření.

„Zvládnu to," kývla jsem. Sice jsem si nepřála zanechat jim Newta na pospas, jenže jsem byla k smrti vyčerpaná. Chtěla jsem už jen ten hluboký spánek, při kterém zapomenu na všechny potíže.

Klopýtala jsem po schodech v Bradavicích, mrtvá vyčerpáním. Nohy jsem měla okopané, protože už jsem prostě neměla sílu je zvedat. U klepadla byla skupinka lidí, nejspíš nemohli uhodnout heslo. Nahlas jsem zaúpěla. Byla jsem tak unavená... rozhodně jsem neměla energii na přemýšlení nad hádankami.

„Co je? Neumíte uhodnout pitomou hádanku?" zabručela jsem a opřela se o zeď. Jeden z mladších spolužáků se na mě otráveně podíval a protočil oči. Potom si uvědomil, kdo jsem a vykulil je.

„Ta věštkyně!" vypískl. Zničehonic se na mě dívali všichni, možná tak deset až patnáct lidí, holky i kluci, všeho věku. Vypadali překvapeně. Zahlédla jsem mezi nimi Dianu a raději jsem se mezi nimi propletla, ignorujíc jejich pohledy. Jakmile jsem stanula vedle ní, málem jsem se zhroutila.

„Chceš podepřít?" nabídla pohotově. S povděkem jsem kývla.

Ani nevím, jak jsem se vlastně dostala do postele. Pamatuji si jen, že jsem tam najednou byla, oblečená v pyžamu. Někdo mě pohladil po tváři a zatáhl závěsy.

--------

Mějte krásný rok 2017 a prožijte ho v radosti! :)