The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá pátá - Šílená věštkyně

Seděla jsem na měkkém koberci, který na omak ze všeho nejvíc připomínal mech, v místnosti, kde nebylo nic jiného, na čem by se dalo odpočívat. Vrhla jsem vyděšený pohled na ženu, dívku, nebo třeba i mladého chlapce, jednoduše řečeno osobu, oděnou v dlouhém černém hávu, s tváří zahalenou šátkem a kapucí staženou hluboko do čela. Neviděla jsem mu do očí, neviděla jsem ani jediný rys jeho tváře. Znervózňovala mě už jen jeho přítomnost.

Na snídani mě Lili varovala, že madame Claire je velmi svérázná osobnost a její pomocníci jsou stejně podivní, jako ona. Ji jsem zatím neměla tu čest zahlédnout, ale tahle osoba to zcela vynahrazovala. Jediný zvuk v místnosti tvořil jeho těžký dech a tlumené klapání jeho podpatků na zemi. Nějak jsem cítila, že on mě pozoruje, i když jsem neměla jediný způsob, jak to dokázat. Jednu ruku měl v kapse. Mohla jsem jen hádat, jestli v ní svírá hůlku nebo třeba nůž.

Zatoužila jsem být zpátky v Bradavicích. Tam jsem nikdy nemusela mít strach z děsivé zahalené postavy, ještě děsivější učitelky jasnovidectví, ani jsem tam nemusela řešit problémy týkající se mé cti. Žila jsem tam svůj normální život a milovala jsem ho. Jenže pravdou bylo, že ten život nebyl úplný... skutečně živá jsem se cítila až teď, když jsem dýchala francouzský vzduch, když mě Newt držel v náručí a mě netrápily vize. Nějak jsem ale tušila, že ten čas se chýlí ke konci. Každý člověk má svůj příděl štěstí na určitou dobu a já byla tak šťastná, že se to muselo každou chvíli pokazit.

Osoba v plášti se zničehonic prudce narovnala a pohlédla na dveře naproti mně. Sevřela jsem rty, na jednu stranu vyděšená, na stranu druhou natěšená. Madame Claire mi nic nemůže udělat, je to učitelka. Nanejvýš bude odporná mrcha, která nenávidí studenty, a proto chce odejít. To vědomí mě uklidňovalo. Budu v pořádku.

Dveře se pomalu začaly otevírat. Jako první jsem zaregistrovala oblečení tajemné madame – měla na sobě tradiční oděv věštkyní Diových, pocházejících z Dodóny. Automaticky jsem sevřela látku na své sukni do pěstí. Dodónské věštkyně mají s těmi Delfskými společného víc než s Olympskými, ale přesto jsme velmi rozdílné, pokud jde o přesnost našich věšteb a hlavně jejich vzdálenost od nás. Já vidím téměř všechny časové úseky, zatímco Dodóny jen ty vzdálené a Olympanky jen ty blízké. Nemůže mě naučit nic nového a ani by nebylo vhodné, abych ji nahradila, neboť bychom každá učily naprosto jiným stylem. Uklidnila jsem se, elegantně se postavila a přitiskla si ukazováčky každé ruky na víčka tak, aby se má předloktí křížila. Tradiční pozdrav učeňky před mnohem moudřejší věštkyní, který jsem do té doby použila jen párkrát.

Napodobila můj pohyb, čímž mi vzdala úctu. Překvapeně jsem zvedla ramena, neboť tohle nebylo očekávané. Jistě měla víc zkušeností, byla starší a měla za sebou všechny tři důležité vize. Proti ní jsem byla nic.

„Takže ty jsi ta jasnovidka, o které mi vyprávěla madame," pronesla s decentním úsměvem na tváři a klesla na měkký koberec. Její francouzský přízvuk mě dráždil v uších, ale pokývla jsem a taky se na ni usmála. Vždycky jsem se v přítomnosti jiných věštců chovala jako poslušná ovce, prostě jsem dělala to, co mi řekli. Nechtěla jsem ani tušit, co všechno věděli o mé budoucnosti. „Měla jsi vizi, ve které jelen zabíjel hada."

„Ano."

„To je zajímavé." Žena sepjala ruce jako by se modlila a krátce pohlédla na zahalenou postavu. „Luxore, ukaž se slečně Linge. Je na čase zjistit, co ví."

Luxorovy paže se pomalu zvedly. Kápě sjela z jeho hlavy, odhalila uhlově černé kučeravé vlasy a dva malé zakroucené růžky. Jak pokračoval ve svém odhalování, pochopila jsem, proč se schovával. Jeho zakroucená bradka se ve slabém svitu svící matně leskla a divá tvář byla zkřivená strachem. Nejzvláštnější na něm byly jeho nohy, pokryté hustou černou srstí a zakončené kopyty. S úctou jsem se postavila a nedokázala jsem odolat – zhluboka jsem se poklonila. Satyr. Potkala jsem satyra. Mé srdce se naplnilo údivem, neboť jsem myslela, že všichni vyhynuli při velkém úbytku věštců. Očividně tomu tak nebylo.

„Luxor," představil se hlubokým hlasem a zadupal kopyty. Holé paže a hruď měl porostlé další vrstvou silných chlupů, i když s tím, co měl na nohou, se to nedalo srovnávat. Navenek jsem se snažila vypadat pokud možno neutrálně, zato v duchu jsem jásala. Satyrové většinou pomáhali kentaurům, ale když se někteří věštci s koňskými lidmi spojili, dostali jsme nevídaný bonus, přátelství kozího lidu. Satyr nikdy nezradí věštce, když si ho oblíbí. „Ovládáš to?"

„Jakože věštby?" Když přitakal, lítostivě jsem zavrtěla hlavou. „Přijdou kdykoliv. Netuším, co v nich bude. Omlouvám se."

Cosi nesouvislého zabručel a přešel k madame Claire, která mě pozorovala přes špičky sepnutých prstů. Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Věštci umírají, slečno Linge." Její tichý hlas mi zabodl dýku do těla, a jak pokračovala, trhala s ní ze strany na stranu a krev stříkala z mých ran. „Jed otrávil naše mysli. Delfy padly první, kvůli vašim těžkým snům. Dodóna je v troskách a Olymp také pomalu padá. Nevíme, co se děje, ale jen my, jasnovidky a jasnovidci, žijící mimo věštírny, si zatím uchováváme silnou mysl. Bohužel, i vy musíte cítit sílu jedu v sobě. Něco se stalo. Něco, co nás všechny zabije, pokud to nezastavíme."

Zbledla jsem. Vzpomněla jsem si na vizi s okamií i vizi s jelenem, stejně jako na vizi vlastní smrti. Všechny tři byly mnohem horší, než by měly být, ta s okamií mě málem přivedla na kraj šílenství. Nebylo to normální, ale umírající věštci? Kdy se to stalo? Proč o tom nikdo neví? A jak já mohu pomoci?

„Proč jste mě jsem pozvali?" Můj hlas zněl jaksi kamenně, nepřirozeně. „Co po mně chcete?"

„Sílu," odpověděl Luxor. „Kentauři budou žít, avšak vy jste odsouzeni k zániku. Musíš to vědět."

„Pozvali jste mě sem za falešnou záminkou."

„To jsme nebyli my, ale ředitelka," štěkla vztekle madame Claire. „Nesnáší věštce. Všichni omezení kouzelníci bez talentu nás nemají rádi. Potřebuji, abys věděla, co se děje, protože ti to nikdo neřekne."

„V naší škole je taky věštec. Profesor Savour. Proč jste to neřekli jemu?"

„Protože můj kolega Savour nikdy nepronesl žádnou důležitou věštbu. On sám není důležitý."

„A já snad ano?"

„Myslíš si, že to nepoznám?"

„Jste šílení. Věštírny nemohou padnout. Nikdy nepadly. Vždycky byly varovány ještě předtím, než se cokoliv stalo."

„Jenže teď se nic nestalo. Byly napadeny zevnitř."

„Jste šílení," zopakovala jsem, ačkoliv v hloubi duše mi bylo jasné, že mluví pravdu. Jistota v jejich obličejích mě přesvědčila. „Půjdu pryč."

„Nebudeme ti bránit," odpověděla obratem Claire. „Ale raději bychom byli, kdybys zůstala."

Otočila jsem se k nim zády a stiskla kliku dveří. Ulevilo se mi, když se doopravdy otevřely a já mohla utéct.

„Slečno Linge!" Těsně před odchodem mě zastavil hlas toho satyra. „Čeká vás těžká životní zkouška. Zničte tu druhou. Musíte to udělat, jinak se všechno pokazí. Zničte tu druhou a možná přežijeme."

Jakmile za mnou zaklaply dveře, zděšeně jsem se dotkla svého spánku. Pulzoval bolestí.

Jed otrávil naše mysli. Delfy padly první, kvůli vašim těžkým snům. Dodóna je v troskách a Olymp také pomalu padá.

„Jestliže věštci umírají, něco je zabíjí," zašeptala jsem do prázdné chodby. „Prosím, ať se to vyhne mě."

Klika u dveří za mnou vrzla. Ohlédla jsem se, zbledla a vystřelila pryč. Kamkoliv, hlavně daleko od šílené věštkyně a jejího stejně šíleného satyra.

------