The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá osmá - Vražda

„Doro." Na tvářích mě cosi zašimralo. „Vstávej, maličká."

Zamžourala jsem skrz pootevřená víčka. Připadala jsem si jako po noci strávené pitím a nezávazným veselením. Hlava mi strašlivě třeštila, v nohou mi pulzovala ostrá bolest. Párkrát jsem mrkla, abych zaostřila na obličej osoby, která mě vzbudila.

„U Merlinových vousů, co tu sakra děláš?" zavřeštěla jsem z plných plic, když mi došlo, kdo to je. Newt seděl na kraji mé postele, rusé vlasy rozházené jako vrabčí hnízdo, na tváři mu trůnil široký úsměv, při kterém se jeho zuby zářivě leskly. Všimla jsem si několika pih těsně nad dolíčky, které ten úsměv vytvořil. Lehounce jsem cukla hlavou, nesměla jsem se rozptylovat, a přitáhla si deku blíž k tělu. Obvykle jsem spávala oblečená jen do tenké bílé noční košile, kterou jsem kdysi dostala k narozeninám od tety z Francie. Tu jsem měla na sobě i tehdy. „Jak ses sem dostal?"

„Diana mě pustila."

„Tohle je dívčí ložnice!"

„Tys u mě taky přespávala."

„Já vím, ale... to bylo..." zakoktala jsem se a zrudla. Zavřela jsem oči. Musela jsem se trochu sebrat. „Proč jsi přišel?"

Teď se pro změnu začervenal on, zvýraznilo to měkkou barvu jeho očí. „Když jsem se vrátil na kolej, vzpomněl jsem si na tvou vizi. Nedokázal jsem snést představu, že jsem tě nechal to prožít znova, tak jsem tě chtěl navštívit. Nemohl jsem uhodnout heslo, ale pak sem přišla nějaká prvačka a pustila mě dovnitř, asi si myslela, že jsem jen zmatený. Díky Merlinovi byla Diana dole, četla si u krbu. Zavedla mě sem." Úkosem na mě pohlédl, nervózní. Stydlivě jsem stiskla přikrývku a pokusila se nastolit ve svém nitru aspoň nějakou duševní rovnováhu. Kdybychom byli jen přátelé, nevadilo by mi, že vidí obrysy mého nahého těla, ale když jsem si uvědomila, že k němu skutečně něco cítím, připadalo mi to jiné. Jako bych podváděla sama sebe.

„Půjdu pryč, jestli chceš," dodal a zatvářil se rozpačitě. Svraštila jsem obočí. Ve skutečnosti jsem nechtěla, aby odešel, ale styděla jsem se. Příšerně jsem se styděla. Dost možná mě viděl, v noci se často odkopávám. Ne, že by bylo moc co vidět, jenže i tak...

„Měl ses vyspat ve svém pokoji," řekla jsem tichounce. „Nic se mi nestalo."

„Doro, ta vize byla příšerná." Zavřel oči, po tváři mu přejel stín strachu, jako by spatřil oživlou noční můru. Když je zase otevřel, neodráželo se to v nich. Byly plné úcty, něhy a třetí emoce, kterou jsem nebyla schopná identifikovat, ale zasáhla mě až do srdce. „Myslel jsem si, že bylo děsivé, jak mě málem ušlapal kůň. Proti tvé vizi to bylo nic. Když jsem to sledoval, dolehla na mě neúprosnost času. Jednoho dne všichni umřeme, předtím se možná pohádáme. Nikdo neví, kdy to přijde... jen ty. Ty a všichni ostatní věštci. Musí to být příšerný pocit. Tys někdy viděla...?"

„Svou smrt?" Otřásla jsem se, i když v pokoji byla zima a má deka příjemně hřála. „V životě věštců je pár důležitých věšteb, které uvidí. Jedna z nich je takzvaná velká věštba, která se uchovává v odboru záhad a dotknout se jí může jen ten, koho se týká. Druhá je podstatná věštba, ta se netýká samotného věštce a často se vyplní až stovky let po jeho smrti. A ta třetí..."

„To je moc těžké téma na ráno," vyhrkl Newt. Než se mi stihl vykroutit, popadla jsem ho za ruku a podívala se mu do očí. On mě donutil si vzpomenout na věštbu smrti. Když už to nakousl...

„Viděla jsem svoji smrt," zašeptala jsem. „Umřu mladá, nepřirozeně. Nevím, jestli jed, nůž nebo kouzlo, ale moje smrt nebude zbytečná. Někoho tím zachráním."