The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola jedenáctá - Ocet

Založila jsem si ruce na prsou a významně si ho prohlédla. Na tváři mu hrál pokřivený úsměv, přes ty vlasy snad ani nemohl vidět, zelené oči zářily nedočkavou radostí. Všechno mi to bylo důvěrně známé, vypadal takhle vždy, když měl něco úžasného, co mi musel ukázat. Mohla jsem tu hru hrát s ním... jenže nehrála ji teď i Leta?

„Kam odešla tvoje přítelkyně?" zeptala jsem se laškovně. Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel.

„Prý se jí udělalo zle," zamumlal neochotně. „Mrzí mě, jak jsi nás spolu viděla. Takhle jsi to neměla zjistit."

„Myslím, že na tom jak jsem to zjistila, příliš nezáleží." Zamyšleně jsem si poklepala prstem na bradu. „Ty učebnice celkem potřebuju. S okamií se nic nestalo?"

„Ne. Je to zvláštní. Už bych čekal, že se vylíhnou, ale dávají si na čas. Pojď se mnou, ukážu ti to."

Našpulila jsem rty. „Popros."

Jeho nevěřícný pohled by normálního člověka uvedl do rozpaků. Jenže já nebyla normální člověk. Díky Merlinovi, být normální musí být tak zoufale nudné...

„Děláš si legraci, že ano?"

Se stále našpulenými rty jsem zvedla koutky a zavrtěla hlavou. Další pohled, plný zoufalství, který po mě vrhnul, mě donutil k hihňání.

„Newte, pokud nepoprosíš, nikam s tebou nepůjdu." Muselo to vypadat neuvěřitelně směšně. Stáli jsme tam proti sobě, pět stop vysoká dívka s vlasy po pás, svázanými do dvou tlustých copů, a o stopu vyšší chlapec, jehož vlasy ze všeho nejvíc připomínaly vrabčí hnízdo, se kterým si k tomu dost divoce hrála kočka. Do toho jsme ještě sváděli souboj vůli. Zelené oči Newta se zabodávaly do těch mých, rozpouštěly ledy a nahrazovaly ho zelenou přírodou. Teprve teď mi došlo, že mi chyběl. Nepovídali jsme si jen pár dní, přesto mi příšerně chybělo jeho veselí, stejně jako uzavřená podivínskost.

Dívali jsme se na sebe tak dlouho, až to začalo vypadat trapně. Nakonec jsem ho však přemohla.

„No dobrá," zaúpěl. Klesl přede mnou na kolena, takže mi na chvíli zase sahal po bradu, nasadil štěněčí výraz a sepjal ruce. „Prosím, prosím, prosím."

„Vždycky jsem chtěla kočku," zauvažovala jsem nahlas. Stálo mě veškeré úsilí ignorovat tu touhu vraždit, jasně vepsanou v jeho tváři. „Nebo možná maguára. Co myslíš, je Newt dobré jméno pro maguára?"

„Dorae."

„Ale možná bych mohla..."

„Dorae!"

„Tak jo, vstávej." Kolem hrudi se mi rozlil hřejivý pocit, který okamžitě zaplnil tu obrovskou prázdnou díru. Podala jsem mu ruku, abych ho vytáhla na nohy. Nebyl ani zdaleka tak těžký, jak by se vzhledem k jeho výšce mohlo zdát, ale stále bych ho zrovna nezkoušela nosit. „Jako zvířátko bys byl roztomilý."

„Jak chceš, budu zvěromág," odtušil Newt suše. Z legrace jsem ho dloubla do žeber. Ještě vteřinku se tvářil nabručeně, potom se však znova rozzářil. „Takže se mnou půjdeš na kolej?"

„Jasně. Jen doufám, že nás váš prefekt nevyhodí," uculila jsem se. Dobře jsem věděla, že nevyhodí. Zrovna Stephen Ackerman patřil mezi lidi, co naprosto schvalovali přátelství mezi kolejemi a navíc mě měl celkem rád; možná to mělo něco společného s tím, že od třetího ročníku marně pokukoval po Dianě, která marně pokukovala po většině chlapců starších, než ona sama. Teď, když jsme byli nejstarší ve škole, se smířila se svým osudem dívky, která už stihla chodit s pěti různými kluky a všechny vztahy ukončila ona. „Půjdeme?"

Newt mi nabídl rámě. Bez okolků jsem se do něj zavěsila a vyrazili jsme přímou cestou přímo k Mrzimorské společenské místnosti. Jediné, z čeho jsem trochu měla strach, bylo...

„Vyťukáš heslo? Dneska jsem nějaký unavený." Před obrovskými sudy, z nichž některé byly naplněné octem, který by se na mě vylil, kdybych to udělala špatně. Zkřivila jsem tvář do útrpného výrazu. Ještě nikdy jsem se do jeho koleje nedostala bez pořádné koupele a dnes jsem s sebou neměla nic na převlečení.

„Ale Newte," zkusila jsem. Můj škodolibý mrzimorský kamarád se opřel o jeden ze sudů a obdařil mě širokým úsměvem.

„Ale Doro," věrně napodobil můj hlas. „Já si hrál na psa, ty mi ukážeš, jak se umíš dostat do naší koleje."

„Newte," zaškemrala jsem naposled.

„Doro," odpověděl stejným tónem.

Škaredě jsem se na něj podívalo, což vyvolalo prudký záchvat smíchu z jeho strany. Prosím. Když to chce, tak to udělám. Přistoupila jsem k sudům, postavila se na špičky a začala klepat na ten nejvyšší.

Síla vytékajícího octa mě srazila k zemi. Newt utekl za roh, ale stejně jsem slyšela jeho hurónský smích. Hábit jsem měla úplně promočený, vlasy jakbysmet, a ten neskutečný smrad.

„Newtone Artemisi Fido Scamandere, já tě nenávidím," zavrčela jsem. „Co jsem udělala špatně?"

„Druhý odspoda," dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu. Naštvaně jsem si začala vymačkávat ocet z copů. Na hábit jsem rezignovala, nejspíš ho budu muset vyprat a potom usušit, ale rozhodněnavštívím Newtovu koupelnu.

„Tak. Teď ses zasmál a můžeme jít."

Pořád stál v předklonu u zdi. Vypadalo to, že se brzy udusí nebo si aspoň spolkne jazyk. Jediná věc, co na něm byla mokrá, byly boty.

„Já... ale..." Znova vyprskl. V ten okamžik jsem toho měla akorát po krk.

Bleskově jsem z kapsy vytáhla hůlku. „Aquamenti!"

Proud vody, který z ní vytryskl, ho zmáčel od hlavy až k patě. To ho rozesmálo ještě víc.

„Už jdu." Jeho rozesmátý výraz mě hrozně rozčiloval. K tomu, voda nepáchla ani zdaleka tak hrozně jako ocet. Bez dalšího slova jsem k němu přišla a objala ho, abych na něj dostala aspoň trochu z té příšerně smradlavé tekutiny.

Jemně mě k sobě přitiskl. Cítila jsem jeho ruku na svých zádech. Zachvěla jsem se a pustila ho.

Jako by se nic nestalo, Newt se obrátil a začal vyťukávat rytmus Helgy Mrzimorské, tentokrát na správný sud. Víko se okamžitě odklonilo. Odhalilo tak úzkou uličku, kterou jsme měli přímý přístup do Mrzimorské společenské místnosti. Pokynul mi.

„Dámy první." Voda z něj kapala na zem stejně jako ze mě ocet. Radši jsem už ani nepřemýšlela o tom, jak strašně smrdím. Mrzimorští se mi nebudou smát, tedy aspoň doufám, ale stejně to bylo příšerně pokořující. Jsem z Havraspáru, koleje plné „těch chytrých" a ani po sedmi letech přátelství s Newtem nejsem schopná si zapamatovat vstup do jejich společenské místnosti. Skvělé.

„Jestli si myslíš, že takhle půjdu zpátky do věže, tak se pleteš," zahuhňala jsem, než jsem vešla do uličky.

„Můžeš si půjčit něco mého," nabídl mi. Bezmocně jsem rozhodila nohama.

„Mnohem lepší! Určitě mi to vůbec nebude velké a vůbec v tom nebudu vypadat jako cvok!"

„Děláš, jako bys nebyla cvok." Otočila jsem se k němu a propálila ho podobně vražedným pohledem, jaký na mě vrhal, když předváděl prosící štěně. Odpověděl mi nevinným úsměvem, připomínajícím výrazy andílků na starých obrazech. 

„Nenávidím tě," zopakovala jsem.

----
Moc se omlouvám, že to vyšlo tak pozdě  :). Měla jsem vystoupení se sborem a nějak jsem nestíhala.

Jak se vám kapitola líbila?