The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola devatenáctá - Pád

Změna majitele hůlky

Nezřídka se stává, že kouzelník přijde o svou hůlku, a ani si toho nevšimne, neboť jeho hůlka je natolik přizpůsobivá, že funguje téměř stejně u jakéhokoliv čaroděje. Bohužel tomu tak není vždy; některé hůlky nedokážou zůstat u jednoho člověka, jsou přelétavé. Kouzelník zničehonic zjistí, že se mu nepracuje tak dobře, jako dřív. Je tomu tak, protože jak je známo, hůlka si vybírá kouzelníka. Pokud je čaroděj poražen jiným, může se stát, že o svůj nástroj přijde.

Tento jev není nijak vzácný, ale není také úplně běžný. Aby hůlka změnila svou loajálnost, musí být splněno několik pravidel:

1. Majitel hůlky musí být poražen

2. Souboj musí být myšlen vážně

3. Hůlka je přelétavá

4. Hůlka patří kouzelníkovi, který byl poražen

Ačkoliv si spousta lidí myslí opak, hůlka může najednou patřit dvěma lidem. To už patří mezi extrémně vzácné případy, zpravidla zaznamenané Ministerstvem kouzel. Většinou se tak stane, když původní majitel hůlky je poražen v souboji, který je myšlen vážně jen z jedné strany. V takovém okamžiku se věrnost hůlky rozdělí mezi dva kouzelníky; oba ji mohou libovolně používat, mají všechna práva na její vlastnictví. V případě, že se použije zaklínadlo domenis revelio, sloužící k odhalení majitele hůlky, otočí se k majiteli, který je k ní nejblíže. Kouzelníci mnohdy ani nepřijdou na to, že loajalita jejich hůlky je rozdělená, neboť ji oni sami mohou dál používat bez omezení. V případě, že se skutečně povede rozdělit věrnost vaší hůlky, máte povinnost nahlásit to na Ministerstvu kouzel, kde se hůlka zaregistruje a vytvoří se speciální kouzlo, které zabrání, aby ji používal druhý z majitelů.

Promnula jsem si krk a přimhouřila oči v šeru knihovny. Četla jsem si tam už druhou knihu, cítila jsem tedy účinky prachu a slabého světla lampy. Páteř mě bolela, jak jsem seděla nakrčená nad knihou, třásla jsem se kvůli zimě, která v knihovně panovala.

Podlaha přede mnou zavrzala, tak jsem zvedla hlavu. Chviličku jsem naivně doufala, že by to třeba mohli být moji přátelé, ale stála přede mnou knihovnice. Zklamání mě zaplavilo jako přílivová vlna.

Žena natáhla zakřivený prst a jedním dlouhým nehtem ťukla do dřeva stolu. „Knihovna se zavírá," zavrčela.

Nevěřícně jsem vytáhla hodinky. Ručičky ukazovaly teprve jednu hodinu, rozhodně ne čas vhodný k zavření knihovny.

„Je jedna odpoledne," namítla jsem. Knihovnice se zamračila a zabodla do mě pichlavý pohled. Neměla jsem ji ráda. Vlastně... nikdo ji neměl rád. Bylo velmi těžké pochopit, proč se stala knihovnicí ve škole, když zcela očividně nenáviděla studenty a vlastně kohokoliv, mladšího než ona sama. Znepříjemňovala nám život, jak jen se dalo. K Havraspárským odjakživa chovala otevřené nepřátelství kvůli tomu, že hodně četli, protože tím ty knihy prý ničíme. Ničíme! Tím, že je čteme!

„A já se podle vás mám jít najíst kdy? Nebo snad nemám jíst vůbec?" S každým slovem udeřila nehtem do lavice, což tvořilo nepříjemný klapavý zvuk, který mi drásal nervy. Zavřela jsem knihu s co největším důrazem, až to prásklo, a založila si ruce na hrudi.

„Samozřejmě," usmála jsem se na ni zeširoka. Knihovnice mi knihu v podstatě vytrhla, aby ji schovala zpátky na poličku.

„Ta vaše kámoška mi dluží knížku, kdyby vás to zajímalo," zabručela a pohledem ještě překontrolovala, jestli ji dala na správné místo. Potom s uspokojením kývla. „Akromantule a jejich přirozené prostředí. Řekněte jí, ať mi ji vrátí, nebo začnu strhávat body."

Před očima se mi mihla obrovská kusadla pavouka, zabořující se do elegantního těla okamie. Otřásla jsem se. Vysokou rychlostí míhající se nohy akromantule, velké jako já sama, oči planoucí temným plamenem...

„Jasně," vyhrkla jsem a vymrštila se do stoje. Knihovnice si mě podezíravě prohlédla.

„Ať už vás tady nevidím," pohrozila mi. Ztuhle jsem přikývla. „Myslím to vážně. Vypadněte."

Popadla jsem svou brašnu a rukou jsem ještě zkontrolovala, jestli je moje hůlka stále v kapse hábitu a vystřelila jsem z knihovny, rychle jako šíp z luku. Kolik že bylo hodin? Neměla bych zajít na oběd?

Před Velkou síní jsem zaváhala. Neměla jsem žádný plán; co když tam Newt bude? Nebo... co když ne? Co z toho by bylo horší? Ne, to nebyla správná otázka... co z toho bych dokázala snést? Obojí? Jenže... potom, co jsem seděla jak sama, tak jen s Dianou, jsem si nedokázala představit, že bych si to zopakovala. Společná jídla s Newtem i Letou pro mě znamenaly okamžiky přátelství tak pevného, až to bolelo. Všechny ty hodiny, strávené dohromady... jenže co když tam budou? Mám jít za nimi? Pozdravit je? Čekat, jestli přijdou oni za mnou? Otázky, otázky, otázky!

Místo toho, abych čekala venku a dál jen přemýšlela, jsem posbírala zbytky své odvahy a hrdosti. Ruce se mi třásly, vlastně jsem se třásla celá, ale neměla jsem čas váhat, stejně jako jsem neměla trpělivost čekat. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

Rozhlédla jsem se; u Mrzimorského stolu neseděli. Srdce mi pokleslo. Nebelvírský jsem přešla bez povšimnutí, nebyl důvod, proč by tam seděli, takže jsem si raději sklesle prohlédla Zmijozelský. Prázdný.

Slzy mi vstoupily do očí, nežádané, nechtěné. Podívala jsem se na stůl Havraspáru a zaregistrovala vytáhlého mladíka s nazrzlými vlasy a žlutočernou šálou omotanou kolem krku, a dívku s černými kudrnami, svázanými do pevného ohonu.

Na moji hruď náhle začal dorážet plápolající fénix, který spálil moje srdce jen jediným mávnutím křídel. Snažil se dostat ven, jako z klece, bojoval o holý život. Jeho jasný plamen zahnal chlad jako patron mozkomora.

Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale potom jsem se zarazila. Ať jsem udělala cokoliv, Newt se zachoval mnohem hůř. Nezasloužili si, abych se za nimi vrhla jako věrný pes, jenže... už teď se mi po nich stýskalo. Po obou.

Nenápadně jsem se za ně přikradla. Nepovídali si, dokonce ani nejedli, jen se drželi za ruce. Fénix se přestal snažit dostat na svobodu. Ztichl, pozoroval mladou zamilovanou dvojici. Hrdlo měl sevřené, stejně jako já. Přestože seděli u stolu, který patřil mé koleji, nebylo mezi nimi místo pro někoho třetího. Vždycky jsem sedávala mezi nimi. To byla naše tradice, něco, co jsme nikdy neporušovali. Toužení se mezi ně vetřít mě málem rozervalo vpůli. Ale já neměla právo je rozdělovat.

Lavice pode mnou zavrzala, když jsem se posadila vedle Lety.

„Ahoj," usmála jsem se na ně široce, falešná jako nikdy.