The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá třetí - Kopyta

O 20 dnů později

Bledá jako smrt jsem se křečovitě objímala a modlila ke všem bohům, o kterých jsem kdy slyšela. Newt mi odmítl říct, co bude na svém vystoupení dělat a podle toho jsem i vypadala. Nedělal si tak úplně legraci, když říkal, že by ho Puškvorcová mohla nechat krotit draka. Teď celá škola seděla na tribunách u famfrpálového hřiště, čekala na nejnadanějšího studenta v oblasti péče o kouzelné tvory, kterého kdy Bradavice měly tu čest vyučovat, zatímco já omdlévala nervozitou. Byla tma jako v pytli, jen hvězdy zářily na noční obloze. Mě moje vystoupení čekalo až za dlouho; Newt celý večer začínal, já ho měla ukončit. Přesto už přišla první infarktová situace, protože Savour měl problém s nacvičováním kouzla, které mělo otevřít moje třetí oko. Při myšlence na něj jsem se otřásla. Tolik omílané, tak důležité a přitom příšerně odporné. Mohla jsem s ním vidět téměř cokoliv, ale bylo to děsivé, děsivější než cokoliv na této planetě. Měla jsem hrůzu z toho, že náhodou pohlédnu na Newta a uvidím v jeho budoucnosti někoho... jiného.

Vnitřně jsem se zhroutila do sebe. V tom shonu při nacvičování chůze, otevírání vnitřního oka, zvykání si na podivný pach pálených bylinek, které mě měly uvést do věšteckého transu, zároveň však příprav na OVCE a případný výběr povolání, jsem neměla čas přemýšlet nad čímkoliv jiným, než byla nejbližší budoucnost. Teď konečně jsem se mohla jednoho strachu zbavit. Jako by mi z hrudi spadl obrovský kámen.

Zahleděla jsem se na hvězdy. Nádhera. Žádné světlo hůlek nerušilo jejich tiché putování po nebi, jen tam prostě byly, existovaly bez nás. Ne poprvé jsem zatoužila být kentaurem; schopnost věštit z hvězd, skutečně věštit, nedělat to, co předvádějí lidské věštkyně, vidět budoucnost jen tehdy, když skutečně chcete... jaká úleva. Mě od dětství pronásledovaly noční můry, Diana věděla o každém vše, i přesto, že by to kolikrát nechtěla.

Šepot lidí kolem mě utichal, jak jsem přemýšlela. Chlad, stoupající mi od nohou nahoru, mi připomněl ten den, na který jsem se snažila vší silou zapomenout. Donesl mě až před klepadlo, teprve tam mě opatrně postavil a zářivě se na mě usmál, ve tvářích se mu při tom objevily dolíčky, rusé vlasy rozcuchané na všechny strany. Hnědá v jeho očích vypadala skoro jako zlatá. Mě pořád ještě pobolívala hlava a všechno se trochu motalo, ale když jsem se ho chytila, abych nespadla, najednou jsem viděla správně, možná ještě lépe než předtím. Vnímala jsem každý detail kolem sebe a nejvíc Newta. Jeho tvář. Jeho úsměv. Všechno.

Píchlo mě u srdce, když se mi před očima zjevily jeho rty spojené s Letinými. V ruce jsem sevřela cíp šály, kterou jsem mu doteď nevrátila a zabořila do ní nos. Voněla po něm. Nijak jsem netoužila mu ji vracet.

Na tváři se mi zaleskla jediná slza, takže jsem ji chvatně setřela hřbetem ruky. Diana se ke mně naklonila a její horký dech mě zašimral na uchu:

„Už to začne," šeptla. „Dívej se doleva."

Napjatě jsem se natáhla a natočila hlavu směrem, který mi ukázala. Díky Merlinovi po mě Savour nechtěl, abych nosila svoje šaty od začátku všech vystoupení, mohla jsem se převléci v přestávce, než skončí předvádění přeměňování. Létání, které následovalo po péči, zatím vypadalo na smrtelnou nudu, zato obrana mi zněla dobře. Slyšela jsem, že prý bude Smith předvádět patrona.

Najednou všichni přestali mluvit. Zatajila jsem dech, když před nás předstoupila Puškvorcová, výjimečně hezky oblečená. Na jejím stříbrném hábitu se skvěla zlatonoska, která co chvíli poskočila a zapískala. Profesorka mávla hůlkou a zapálila tak ohně, připravené po celém obvodu hřiště.