The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá pátá - Býk

Velká síň byla doslova přecpaná studenty všeho věku. Obvykle jsme ani na večeři nepřišli všichni zaráz, někdo přišel v šest, někdo v sedm, někdo v osm, takže jsme se hezky vyměňovali, ale teď tam byla celá škola, včetně profesorů, kteří ale neseděli na svém obvyklém místě v čele místnosti. Ne, posedali si vedle studentů, sedících každý u jednoho stolu, zatímco ředitelé měli čestná místa úplně vepředu. Potter stál na malém pódiu, kde býval profesorský stůl, hůlku v ruce, na sobě zlatorudý hábit, který mu obepínal široký hrudník brankáře. Hůlku pevně svíral v napřažené ruce, tváře popelavě šedé. Nervozita mu nejspíš pěkně svírala vnitřnosti. Ušklíbla jsem se, když mi došlo, že tam zanedlouho budu stát i já, i když s podstatně jiným okolím.

Pottera obklopovala flóra a fauna, od koček po masožravé rostliny, vzadu za ním jsem spatřila gramofon a několik druhů dýk. On sám si to s nepřesvědčeným výrazem prohlížel, nejspíš se rozhodoval, s čím začne, zatímco profesor Brumbál ho klidně pozoroval přes špičky svých sepnutých prstů.

Postavila jsem se na špičky, abych nám našla nějaké místo k sezení. Vzhledem k tomu, že Potterovo představení mělo zanedlouho začít, nikde žádné nebylo. Našpulila jsem rty a prohlédla si každou lavici pečlivě znova. Koutkem oka jsem zaregistrovala Savoura, jak se zavřenýma očima klimbá nad stolem – pravděpodobně strávil celou noc na nohou a nacvičoval ono kouzlo, kterým mě už málem dostal do kómatu. Samozřejmě mě to trochu děsilo, ale důvěřovala jsem mu, jelikož jsem jaksi neměla na výběr, pokud jsem se před celou školou nechtěla ztrapnit tím, že bych to odmítla udělat. Radši bych šla najít toho abraxaského koně a zkrotit ho sama, přestože se to nepovedlo ani Newtovi.

„Nemáme si kam sednout," zašeptala jsem k Newtovi. Můj zrzavý přítel nakrčil obočí, což pohnulo s celou jeho tváří. Cukla jsem sebou při tom nepatrném pohybu rtů, které to nakrčení vyvolalo a v hloubi duše mě zamrzelo, že jsem nebyla schopná ho políbit i sama. Když pohnul hlavou, myslela jsem si... ale to nic. Prostě jsem naivní, hloupá husa. Právě se s ním rozešla přítelkyně. Nepoběží hned za mnou. Teda, ano, poběží... jenže jinak, než bych si byla přála.

„Stejně se za chvíli půjdeš připravit, ne?"

„Asi jo... stejně bych si ráda sedla."

„Bolí tě nohy?" popíchl mě s jemným úsměvem hrajícím na tváři. Lehounce jsem ho šťouchla do žeber.

„Pane mrzimorský, musela jsem zachraňovat jednoho nešiku před vélkým koníčkem," oplatila jsem mu to a vyplázla na něj jazyk. Newt se ke mně naklonil, položil mi dlaně na žebra... a začal mě lechtat.

„Ty..." vypískla jsem hlasitě, až se na nás nejbližších pět lidí otočilo. Zalapala jsem po dechu, když se zahihňal, zabořil mi hlavu do vlasů a pokračoval. Svíjela jsem se jako po ráně elektrickým proudem, ale nemohla jsem mu utéct bez rozruchu, o který jsem nestála. „Nech toho!"

„Tak velký koníček, jo?" zamumlal mi do ucha a zabořil svoje prsty ještě hlouběji do mých žeber. Moje zuby skřípaly o sebe, jako kdybych drtila mouku, jenže to ho nijak nezastavilo, ba ani nezpomalilo. „Aby nakonec tebe nezachraňovali před vélkým zlým mrzimorským!"

„Newte," zaskučela jsem co nejtišeji. Nebyla jsem zvyklá na jeho lechtání, zatraceně, na to si nemohl zvyknout nikdo. Obvykle tohle zkoušel na zvířata, která mají trochu posunuté hranice bolesti a vnímání, takže jakmile jeho vražedné prsty dopadly na stoprocentně lidská žebra, skončilo to buď modřinami, nebo nejlepším lechtáním v životě. Dnes to vypadalo spíš na modřiny. „Nech toho!"