The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá první - Víly

Přistály před námi dva talíře naplněné něčím, co zdánlivě připomínalo rybu a salát. Podezřívavě jsem zvedla vidličku a dloubla do toho. Skoro jsem čekala, že to vyskočí a bude se prát o život. Díky Merlinovi se nic takového nestalo, ale přesto jsem se cítila trochu znepokojeně. Naprosto mě to připravilo o chuť k jídlu.

„Můžu se zeptat, co to je?" řekla jsem s nuceným klidem a zvedla hlavu, jen abych spatřila dvě víly, které nám jídlo přinesly, zírající s otevřenou pusou na Newta, který jejich pohledy okatě ignoroval. Nabral si trochu salátu a začal poklidně žvýkat, zatímco ony stále zíraly. Zničehonic se jedna rozhihňala a strčila do druhé. Nevěřícně jsem sledovala, jak se ta druhá začervenala a postoupila k Newtovi.

„Ehm, jak se jmenuješ?" vypískla. Obočí mi vystřelilo někam do poloviny čela. Co jsem četla, francouzské víly jsou poněkud inteligentní stvoření, sahající lidem někam ke kolenům a s velkými křídly, připomínajícími křídla vážek. Lidští chlapci je zajímají, ale nikdy se s nimi nebaví. Nějak mi ucházelo, kdy přesně se z Newta stal sameček francouzské víly.

„Artemis," odpověděl s vážnou tváří a vložil si do úst další sousto. Zarazil mě rozdíl mezi jeho chováním tady a v Anglii. Byl tu výrazně sebevědomější, mnohem víc vtipkoval. Ne, že by se mi to nelíbilo, jen se mi zdálo, že to ani není on. Jako by ho francouzské prostředí naprosto proměnilo.

Víla vykulila oči a ucouvla. Jméno panenské bohyně lovu mělo na víly, které panenství rozhodně nepodporovaly, drastický účinek. První víla, která se předtím tolik smála, ji popadla za ruku a něco jí zašeptala. Vrhly na nás bleskový vražedný pohled, než za doprovodu zvuku šustění křídel odletěly. Našpulila jsem rty.

„Chudák holka," prohodila jsem vesele. Newt se na mě úkosem podíval, než se vrátil k salátu. Napodobila jsem ho – hlad jsem měla opravdu pořádný. Měla jsem v sobě sotva dva listy, když jsem v kapse ucítila křupnutí. „Ale ne."

„Co se děje?"

„Okamie," vydechla jsem a vrazila ruku do kapsy, abych nahmatala zlaté vajíčko, které jsem si pro jistotu vzala s sebou, neboť už se mělo dávno vylíhnout a já nechtěla riskovat, že u toho nebudu. Pod prsty jsem ucítila prasklinku, tlukot maličkého srdce a horečnatý boj o život. Polil mě ledový pot. Okamie už jsem samozřejmě líhla, ale nikdy ne v natolik cizím prostředí. Potřebovala jsem si připravit hnízdo, na což jsem neměla čas. „Líhne se."

„To si děláš srandu." Newtův pobledlý obličej mě jen ujistil v tom, že je správný čas panikařit. „Musíme na pokoj."

„A to hned," přitakala jsem a rychle se postavila. Schovala jsem vejce do dlaně, jen abych ucítila ještě silnější praskání. Okamie se líhnou rychle, maximálně deset minut. Kdybychom byli v Bradavicích, pravděpodobně bych se dokázala dostat do Havraspárské věže dost rychle, jenže teď jsme byli v Krásnohůlkách a Lili nikde.

„Kde je Lili?" vyhrkl Newt a vidlička mu vypadla z ruky. Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu, ve snaze, podbarvené strachem o maličkého tvorečka v mé kapse, najít Lily. Najednou jsem ji zahlédla, jak vchází do jídelního sálu, převlečená do fialových šatů se znakem Krásnohůlek na prsou.

„Tamhle." Popadla jsem ho za ruku. Společně jsme za ní vyrazili. Nejspíš jsme vypadali zvláštně, když jsme tak klusali za plavovláskou, která nás měla provádět po škole.

„Potřebujete nějak pomoct?" optala se zvonivě. Rychle jsem přemýšlela. Mám jí říct o okamii? Nebo bude stačit prohlášení, že jdeme na pokoj? Skořápka mi praskala v kapse a já nedokázala rozumně uvažovat. Mozek mi zamrzl, jako bych ani žádný neměla. Teď už jsem se v potu přímo koupala.

„Musíme na pokoj – rychle," řekl Newt pohotově a stiskl mou dlaň. Pohodila jsem hlavou dozadu, abych si dostala vlasy z obličeje, a křečovitě kývla. Rty mě bolely, jak jsem se snažila usmívat.

„Proč?"

„Když nás tam zavedeš, ukážeme ti to." Jazyk se mi nějakým zázrakem rozmotal. Spolu s ním začala pomalu fungovat i má mysl. Párkrát jsem se zhluboka nadechla nosem a najednou jsem byla v pohodě. „Jen to musí být rychle. Máme tak tři minuty, možná míň."

Oči Lily přeskočily ze mě na Newta a zase zpátky. Chvíli si nerozhodně kousala ret, ale potom se její koutky maličko zvedly. Pořád vypadala trochu překvapeně, přesto rychle přikývla a otočila se k východu.

„Pokud poběžíme, stihneme to za minutu," slíbila, její podpatky při tom klapaly o zem. Cukla jsem sebou, když okamie zapískala. Docházel nám čas.

„S podpatky se nedá běhat," upozornila jsem ji. Vrhla po mě opovržlivý pohled a za chůze si je sundala. Dokázala jsem jen nevěřícně zírat. Já si nedokážu boty s podpatky ani nasadit když v klidu sedím a nemusím nic jiného dělat. Její bosé nohy pleskly o zem.

Vzpamatovala jsem se. Teď není čas obdivovat naši francouzskou průvodkyni za to, že si umí sundat boty v pohybu. Nasadila jsem ostřejší tempo a následovala ji. Mohla jsem se jen modlit, aby byla skutečně tak rychlá, jak o sobě tvrdila, a okamie se mohla v klidu vylíhnout.

----------------

Trochu kratší kapitola, ale co se dá dělat :D. Omlouvám se za to. Příště to vynahradím. Možná. :D