The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá první - Boj

„Incendio!" vykřikl jeden z kluků a hlasitě se rozesmál, když se ozvalo vyděšené koňské zaržání. Sníh v ohradě částečně roztál, když se nad ním objevily plameny a testrálové se pravděpodobně stavěli na zadní ve snaze utéct před zaklínadly, takze se ve zbytcích sněhu objevovaly otisky kopyt. Rudý závoj vzteku mi překryl zrak.

Vší silou jsem narazila do toho, co kouzlo vyslal. Hůlku jsem v ruce svírala tak pevně, až jsem se bála, že praskne. Málem jsem se vzteky neudržela a rovnou po něm vypálila vlastní kouzlo, ale musela jsem se ovládat. Už kvůli Newtovi, kterého oni vůbec nezajímali; zíral jen na ohradu a vydával zvláštní, klapavý zvuk. Když mu po chvíli odpověděly dva nestejné hlasy testrálů, zbledl. Jeden zněl bolestně, nejspíš ho nějaká kletba zasáhla. Zaťala jsem zuby.

„Co jste to zatraceně dělali?" štěkla jsem na toho, co je zapaloval. Chlapec se na mě podíval jako na otravný hmyz a pak přesunul pohled rovnou na Newta.

„Necháš svou holku, aby se za tebe prala?" zeptal se ho se zvednutým obočím. Přitiskla jsem mu hůlku ke krku. Jeho kamarádi se posměšně zasmáli.

„Holčička má klacík. Co s ním budeš dělat? Zkusíš mu vypíchnout oko?"

„Nechte ji na pokoji," ozval se Newt. Jeden z kluků k němu přistoupil. Bylo k nevíře, do jaké výšky narostl; i Newt vedle něj vypadal docela drobně, přestože zrovna o něm se ani náhodou nedalo říct, že je malý. Připomínal malého obra, jak svým neuvěřitelným vzrůstem, tak tupým výrazem ve tváři.

„Drž hubu," doporučil mu a popadl ho za předek kabátu. Jakmile ho zvedl do vzduchu, orosilo se mi čelo. U Merlinových vousů... „Nebo chceš upravit ciferník?"

„Pusť ho," křikla jsem a obrátila hůlku k němu. Než jsem se nadála, ucítila jsem něčí ruce svírající ty moje, vykrucující mi hůlku z rukou. Testrálové poplašně řičeli, ale byli jsme v beznadějné menšině. Nepřátel bylo pět, i když všichni mladší než my. Neměli jsme šanci.

„Nezlob, holčičko," popíchl mě ten, co mě držel. Černé vlasy se mu kroutily na spánku, oči měl upřené do těch mých. Zavrtěla jsem se v jeho sevření. Ani nepovolil. „Nechceš přece, aby tady Larry udělal tvému kamarádovi nový účes. Ty vlasy už má červený dost."

„Pusť mě," zavrčela jsem mu do tváře. „Jedinej, kdo bude mít novej účes, jsi ty."

„Ale, ale." Jeho dech nesnesitelně páchl, téměř jako by si nečistil zuby. Hodil mou hůlku jinému klukovi a zase se zachechtal, když uviděl můj toužebný pohled, kterým jsem ji provázela. „V tý ohradě máte testrály?"

„Co je ti do toho?"

„No, slyšel jsem takové zkazky, že živí testrálové nosí smůlu. Nic moc ověřeného ale... proč to riskovat? Mrzimoráku, jsou tam testrálové?"

„Jenom se jich dotkneš a-..."

„Dík, to stačí." Kluk vrazil Newtovi do krku předloktí. Ze rtů mého přítele vyšel přidušený výkřik. Znova jsem zavrčela.

„A odkud jsi ty, holčičko?" Bez jakýchkoliv okolků mi rozepnul kabát a odhalil tak kravatu v barvách modré a bronzové. „Havraspár? Takže ty bys měla být chytrá, jo?" Přitiskl nos k mému. Málem jsem se udávila pachem, který se kolem něj vznášel. „Řekni mi, co se stane, pokud nebudeš hodná?" Umíněně jsem stiskla rty a snažila se nedýchat. Jenže moje plíce toužebně žadonily po další dávce vzduchu... „Ano, přesně tak. Larry udělá tvému příteli profesionální líčení a testrálové se trochu zahřejí. To bude krásný."

„Ty idiote," vypravil ze sebe Newt. Larry mu zarazil ruku ještě hlouběji do krku, avšak ani to ho nezastavilo od dokončení věty. „Nevíš, že testrálové mají křídla?"

Zničehonic cosi zvedlo Larryho do vzduchu, takže Newta bez okolků pustil a zavřískl hrůzou. Ucítila jsem, jak ruce černovlasého kluka povolily a cukla jsem sebou dozadu, ale on si toho všimla a chytil mě ještě pevněji. Zasyčela jsem bolestí. Na rukou budu mít modřiny.

Začalo peklo. Testrálové vřeštěli všude kolem nás. Něco mě zasáhlo do obličeje a na kabátu kluka se objevily dlouhé trhliny. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak někdo zvedá moji hůlku.

„Newte!" Naše oči se střetly v jediném záblesku pochopení a vzápětí se jeho ruka mihla bleskovou rychlostí nahoru. Vzduchem ke mně letěla jeho hůlka. Naprosto zbytečně jsem si vzpomněla na její popis; dřevo dubu, jádrem je žíně z ocasu jednorožce, dvanáct a tři čtvrtě palců dlouhá, zdobená otisky zubů.

Chytila jsem ji.

„Protego!" zahulákala jsem tak hlasitě, až mi do krku vystříklo trochu krve. Přede mnou i testrálem se vytvořil neviditelný magický štít, do kterého vzápětí narazilo zdánlivě slabé červené kouzlo. Snažil se nás omráčit? Hlupák. „Chyť testrály!"

Černovlasý kluk seděl ve sněhu, kabát roztrhaný na cucky. Jeho kamarádi byli napůl otočení k útěku, stále však čekali, jestli se náhodou nevzchopí a Larry vzlykal s tváří zabořenou do dlaní. Zbabělci.

S hůlkou v ruce jsem si konečně připadala jako paní situace. Líbil se mi ten pocit. Mohla jsem se jim pomstít za to, že ohrožovali mě i mého přítele. Že ohrožovali testrály, kteří jim nikdy nic neudělali.

Jenže já se nemstila. To bývala Leta.

„Expeliarmus." Švihla jsem zápěstím a moje vlastní hůlka vylétla z dlaně útočníka. Teď, když neměli kabáty, jsem si všimla znaků na jejich hrudích. Zlatý lev na červeném poli. Nevím, proč mě to ani nepřekvapilo.

„Jen si na mě zkus šáhnout," řekl provokativně ten s roztrhaným kabátem. Prsty mě svrběly. Bytostně jsem toužila vypustit to kouzlo a dát jim lekci, na jakou jen tak nezapomenou. Znalosti jsem na to měla. Jediné, co mi chybělo, nebo spíš přebývalo, bylo svědomí.

Vypadněte," procedila jsem mezi zuby. Ti dva, kterým se nic nestalo, se na něj nerozhodně podívali. „Hned."

„Nebo co?"

Napadla mě jedna pomstychtivá myšlenka. Nijak jim to neublíží, jen trošičku poníží...

„Pulírexo." Pusa černovlasého kluka se naplnila mýdlem. Zašklebil se a vyprskl ho, což mu samozřejmě nijak nepomohlo. Očekávala jsem, že se budu cítit lépe, když jim aspoň maličko oplatím tu míru ponížení, ale nic takového se nestalo. Mávnutím hůlky jsem kouzlo zase zrušila.

„Poslední šance."

Podívali se na sebe, dokonce i Larry zvedl hlavu. Černovlasý kluk jednou krátce kývl a vymrštil se na nohy. Ze srdce mi spadl balvan o velikosti hipogryfa, když se rozběhli pryč.

Najednou se ten černovlasý otočil, mávl hůlkou a ukázal na mě:

„Pouta na tebe!"

Kolem těla se mi obmotaly silné provazy. Jejich náhlé objevení mě vyvedlo z rovnováhy, podjely mi nohy a sjela jsem na zem, obličejem do sněhu. Hlavou jsem narazila do něčeho tvrdého a potom byla tma.

-----
We wish you a merry Christmas...

Tak co, jaký byl Ježíšek? ^^ Já si na jednoho taky zahraju a dnes vám dám další kapitolu ! :)