The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá sedmá - Věštba

Leta stála u umyvadla, do kterého s úporností zírala. Její klouby byly bílé od toho, jak vší silou svírala okraje porcelánové mísy a v zrcadle se odrážel její výraz, vzteklý a zároveň smutný. Stála k nám zády, takže jsme neměli možnost vidět, co vlastně pozoruje, ale každou chvíli se otřásla a cosi si zamumlala. Newt mě chytil za rameno a zastavil, takže jsem k ní nevyrazila.

„Nech to na mě," šeptl tichounce. Potom se narovnal, usmál a vykročil směrem k Letě. Klouby jí zbělaly ještě víc, když zaslechla jeho kroky.

„Běžte pryč. Chci být sama," pronesla mrazivě, avšak hlas se jí třásl, možná hněvem. Černé oči stále nezvedla od umyvadla. Nenápadně jsem se k ní posunula, abych viděla, co to tam má.

Byla to brašna. Velká černá brašna, taková, která se dá zamknout. Teď byla odemčená, i když ne otevřená. Letiny prsty si začaly pohrávat se zavíráním. Otevřít, zavřít, otevřít, zavřít.

„Nemůžeme tě nechat samotnou," řekl opatrně Newt, přibližoval se za ni. Dívčiny oči se naráz zvedly, hluboké jako dvě jámy pekelné, tvrdé jako onyx, ani já se svým kamenným pohledem jsem se jim nemohla rovnat. Bez ducha zírala na zrcadlo, jako by mělo prasknout a odhalit nějaké své temné tajemství. Vlasy jí elektrizovaly kolem bledé tváře a dodávaly jí zjev smrtonošky. Dvěma z dlouhých nehtů popadla brašnu a zvedla ji do vzduchu.

„Proč byste nemohli?" vyprskla a otočila se k nám. „Vypadněte odtud."

„Jsme přátelé!" namítl Newt a uskočil před brašnou, kterou po něm vrhla.

„Přátelé?" zasmála se hystericky. Zachytila jsem Newtův pohled. Zračila se v něm ta samá obava jako v mém – zešílela snad? Kvůli nám? Kvůli naší hádce? „Potřebovala jsem vaši pomoc. Nikdy jsem nebyla tak dobrá jako vy. Potřebovala jsem někoho, kdo by..." Zavrtěla hlavou a promnula si zápěstí. Látka jejího hábitu byla na rukávech promočená skrz naskrz. Když se pažemi objala kolem žeber, uniklo jí zasténání. Nepříjemná předtucha mi sevřela žaludek.

„Leto, co se ti stalo?" zeptala jsem se. Černovláska se zahihňala.

„Pamatujete, jak jsem rozbrečela Newta?"

„Rozbrečelas ho tolikrát, že si na jeden konkrétní případ vážně nevzpomenu."

„Doro..." začal Newt. Rychle jsem se na něj ohlédla a potom se zase začala věnovat Letě. Nevšímala jsem si ho, až dokud nestál za mnou a jedna z jeho rukou se nedotkla mého ramene. „Teď se velmi, velmi pomalu otoč."

Svraštila jsem obočí. Zrak mi pomalu klouzal po tom všem, co bylo přede mnou. Leta, jejíž tvář byla zkřivená hněvem a bolestí, přes bílé umyvadlo, až jsem se zakotvila na zrcadle, které odráželo scenérii za mnou. Srdce mi vynechalo několik úderů a potom zase naskočilo. Tyčilo se za mnou něco obrovského, chlupatého, s mohutnými černými kusadly, z nichž odkapávala zelená tekutina, kterou jsem znala z hodin lektvarů.

„Zatraceně," vyklouzlo mi ze rtů. Učinila jsem, jak mi Newt přikázal a pomaličku jsem se začala otáčet.

Spatřila jsem za sebou skutečnou akromantuli, jejíž oči, které měly stejnou barvu jako ty Letiny, mě pozorovaly s chladnou záští. Neměla jsem tušení, jak se tam dostala. Věděla jsem jen, že tam skutečně je, její kusadla jsou jen několik centimetrů od mé tváře a to jediné, co mě dělí od rychlé smrti, je má obratnost s hůlkou, která zůstávala pohřbená hluboko v mé kapse.

„Pojmenovala jsem ji Arachné," vypískla Leta. Třásla se snad ještě víc než já a Newt, ačkoliv akromantulí samice byla zcela očividně její mazlíček. „Nosila jsem ji v brašně, jenže jsem neměla tušení, jak ji vycvičit. Prosím... prosím... pomozte mi s ní."