The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třetí - Démanty

Zahlédla jsem ho u okna, zíral na Zapovězený les. Třásl se tak moc, že jsem si toho všimla i na vzdálenost devíti a půl stop. Cítila jsem se ještě vyděšeněji než on, ale taky jsem byla naštvaná. Neměla jsem nejmenší ponětí, co Leta řekla. Jestli to bylo něco vážně odporného, tak půjdu a zabiju ji. Křišťálovou koulí.

„Ahoj, Newte," usmála jsem se, když jsem se k němu posadila. Nezměnil polohu, jenom dál sledoval temné vrcholky stromů. Lehounce jsem mu poklepala na rameno.

„Ahoj, Doro," odpověděl po chvíli a konečně se ke mně obrátil. Ve tváři měl lehce šílený výraz, který však účinně zastíraly slzy, jako perly zdobící jeho tvář. Pochopila jsem, co se stalo. V duchu jsem si pomyslela jen:

‚Leto!'

„Proč jsi tady?" pokračoval. Potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit nepříjemných myšlenek a upřel na mě nepřímý pohled. Skousla jsem si ret. Ve skutečnosti nebylo Savourovo hrabání se v hlavě tím úplně nejhorším pocitem. Lhaní Newtovi Scamanderovi spadalo ještě do mnohem horší kategorie. Savour pro mě byl tou nejděsivější chimérou. No a Newt... obrovskou chlupatou akromantulí.

Až na to, že Newt nebyl akromantule. Byl můj přítel, potřeboval pomoc a seděl hned vedle mě.

„Měla jsem pocit, že slyším, jak se hýbe," řekla jsem hlasitě. Zvedla jsem vejce. Skořápka se oslnivě zaleskla v záři slunečních paprsků, které vycházely z okna. Přecházely z toho oči. „Radši jsem se nezdržovala, vzala ji a běžela rovnou sem. Kdybys byl na přeměňování, asi bych ji nedokázala vylíhnout."

„Na líhnutí okamií není nic těžkého," procitl Newt okamžitě. „Většinou to zvládnou samy, jediný problém je, že ulpí na tom, kdo jí byl v době líhnutí nejblíže. To bys zvládla, zvlášť s tím tvým hypnotickým pohledem," poslední dvě slova vyprskl, protože se rozesmál, ale slzy z jeho očí nezmizely. I já musela zkřivit koutky. U Merlina, většina zvířat u mě z nějakého důvodu byla v klidu. Já tomu říkala aura, Newt štěstí, ale profesorka Puškvorcová to nazvala hypnotický pohled. Po její nezapomenutelné hodině, ve které nás učila nejlepším způsobům jak zabít magické tvory (celá naše trojice ji v ten okamžik opustila), bylo tohle pojmenování to nejhorší, co kdy vymyslela.

„Díky, jenže stejně jsem se bála. Podívej se na ni." Hlas se mi zadrhl, když si vzal vejce do rukou a jeho výraz se skutečně trochu uklidnil. Už se tolik nebál, co by mohla Leta provést nějakému náhodnému zvířeti, které najde. Měl jedno z nich u sebe a to stačilo. Mohl ho začít chránit.

Občas jsem si připadala jako pracovník z oddělení pro zabavená zvířata. Četli jsme, že majitelé svých mnohdy ne čtyřnohých miláčků se k nim vrhají v slzách poté, co je zase pustili.

„Nikdy jsem neviděla takovou barvu."

„Je to naprostá anomálie. Netuším, co je zač. Až se vylíhne, budeme na ni muset dát velký pozor."

„Jasně." Chvíli jsme seděli v naprostém tichu. Newt se zase díval do okna. Následovala jsem jeho příkladu a přimhouřila oči. „Nezačíná tam sněžit?"

„Začíná. Za chvíli budou Vánoce."

Zase bylo to ticho. Skořápka teď vrhala trochu tlumenější odlesky, protože ji pevně svíral v rukou. Nevypadal ani zdaleka tak vyděšeně, jako předtím, teď byl spíš klidný, uvolněný. Ulevilo se mi tak moc, že jsem málem začala plakat. Místo toho jsem se narovnala. Musela jsem vědět, co se stalo.

„Newte, stalo se něco? Když jsem přišla, vypadal jsi... no." 

Několikrát prudce zamrkal, ale neotočil se ke mně. Pootevřela jsem ústa, jen abych je vzápětí zavřela. Pokud mi to bude chtít říct, řekne. Ještě nikdy se nestalo, že by přede mnou něco tajil.