The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá druhá - Albín

„Prosím, prosím, prosím, prosím," šeptala jsem horečnatě. Nohou jsem o zem vyťukávala neklidné staccato, zatímco se Newt s Lili přehrabovali ve skříni a hledali nějakou deku nebo cokoliv jiného, co by mohlo posloužit jako hnízdo. Na podlaze zazvonil kousek skořápky z ryzího zlata, který přitáhl pohled dívky. Chvíli na to zírala, než zvedla pohled a zakotvila ho přímo na mně. Cosi si zamumlala francouzsky, znělo to podezřele jako kletba, a odněkud vyštrachala malou deku z průhledné látky, která ale zároveň vypadala dost pevná, aby přežila útok mladé okamie. Newt bez otálení přijal, co mu nabízela, a začal na tvrdých parketách vytvářet pelíšek. Vajíčko se mi v rukou zavrtělo a mládě zapískalo. Srdce se mi zastavilo v hrudi. Musím mít, kam ho dát, jinak nebude ani trochu přirozeně vychován a na to, že bych ho někdy vypustila do přírody, bych mohla rovnou zapomenout.

„Pojď." Kývl na mě můj zrzavý přítel, když měl hotovo. Měla jsem co dělat, aby mi skořápka nevyklouzla z upocených dlaní, ale velmi opatrně jsem se posadila vedle provizorního hnízda a sevřela vejce jen v jedné ruce, takže druhou jsem jemně odstraňovala skořápku. Cítila jsem ten tepající život, oddělený ode mě jen tenoučkým kouskem vápenatého obalu. Zbývalo tak málo. Napětím jsem téměř nemohla dýchat, bylo to tak úžasné. Kouzelnější než cokoliv, co jsem měla to štěstí vidět. Žádná vize nebyla zajímavější. „Už to bude."

„Ano," vydechla jsem. Bříškem prstu jsem zavadila o ostrou hranu, takže po zlatém vejci sklouzla kapička mé krve. Ve svém vzrušení jsem si toho téměř nevšimla. „Tak pojď, maličká."

Okamie stydlivě vykoukla z vzniklého otvoru. První, co uviděla, byla moje tvář, uchvácená pohledem na ni samotnou. Odfrkla si, jako by očekávala víc, a otočila se, takže jsem si mohla prohlédnout celou její opeřenou hlavu. Slzy se mi nahrnuly do očí, nežádané, neočekávané. Už jsme věděli, proč měla zlatou skořápku, přestože okamie ji mívají stříbrnou. Tohle byla albínka, nebo možná albín, nádherná, ale odsouzená ke smrti. V přírodě umírali albíni alarmující rychlostí. Zrovna okamie by měla šanci, jenže ne narozená v zajetí. Sklopila jsem oči. Doufali jsme v nový druh a dostali jsme albína.

„To je...?" zeptala se tiše Lili, nejspíš nevěděla, jaké slovo použít. Bylo pravděpodobné, že ve Francie se okamie dokonce ani nejmenovaly okamie. Přesto jsem jí mechanicky odpověděla:

„Říká se tomu okamie. Obvykle jsou modré, fialové a zelené, ale tohle je albínka."

„Proto je bílá a béžová?"

„Asi."

Pravdou bylo, že jsem okamii – albína nikdy neviděla. Jen málokdo s nimi měl co dočinění, protože byli tak vzácní a k tomu se jen občas vůbec dožili čtyřiadvaceti hodin. Albín. Ani v nejdivočejších snech by mě něco takového nenapadlo.

Malý okřídlený hádek se pomalu vysoukal z vajíčka. Automaticky jsem po něm chňapla rukou, aby nespadl na zem. Nedalo se to ani nazvat instinktem, spíš jako by něco ovládalo moje tělo a odmítalo to dovolit okamii spadnout na zem. Byla jsem za to ráda. Vnitřně jsem se cítila rozervaná. Albín. Pokud mu nedokážeme pomoct...

„Mám v kufru nějaké mušky. Mohli byste mi je někdo podat? Ať má co jíst," řekla jsem ztuhle. Newt přejížděl zrakem ze mě na albína. Jeho oči říkaly víc, než mohl vyjádřit slovy. Byly měkké, skoro jako roztavené jadeity, ale jemnější, přívětivější, plné soucitu a smutku. Nemusela jsem mu vysvětlovat, proč jsem tak zaražená. Sám moc dobře věděl, jaký mívají albíni život. V tu chvíli jsme byli vybavení na chov okamie, která nepotřebuje speciální zacházení.

Bez jediného slova se vyšvihl na nohy a přešel k mému kufru. Pohladila jsem okamii po hlavě, takže na mě zapískala. Stále ještě vlhká křídla mě udeřila do dlaně, jak se snažila vyprostit z mého sevření, avšak když jsem jí podala jednu z mušek, párkrát zacvakala zobákem a znovu zapískala – tentokrát hladově. Ukázala jsem jí její malou kořist a odtáhla prst, čekala jsem, za jak dlouho jí dojde, že má lovit. Okamií instinkty jsou na velmi vysoké úrovni. Nemělo by to trvat dlouho.