The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třináctá - Tep

Newt vzhlédl a téměř okamžitě zčervenal až za ušima. Halil mě jen ručník, přes který toho sice nebylo moc vidět, ale stejně jsem světu vystavovala skoro celé nohy. Nestyděla jsem se; proč taky? Newt byl můj přítel. Viděl mě i v mnohem horších situacích, jako například tehdy, když mě podrápal jeden z gryfů, které tehdy sehnala profesorka Puškvorcová, na hrudi. Měli jsme je pozorovat a já příliš rychle jsem vběhla do ohrady. Byla to čistě jen moje vina, jenže Newt si to dával za vinu. Na ošetřovně mi madam Pomfreyová musela sundat celý hábit, aby ošetřila rány, táhnoucí se přes celý hrudník, a Newt mě držel za ruku.

Kůže na mém hrudníku od té doby nevypadala moc hezky; hyzdily ji tři dlouhé jizvy, teď už bledě růžové, ale stále tam. Nijak zvlášť mě to v životě neomezovalo, avšak tehdy jsem proplakala většinu noci. V patnácti letech mi to prostě připadalo příšerné, protože komu bych se s tímhle mohla líbit? Dokázala jsem se s tím smířit, což bylo štěstí. Bez svých přátel bych to nedokázala.

„Trochu jsi vyrostla," zamumlal Newt a poklepal na pyžamo, které leželo vedle něj na posteli. Opatrně jsem začala tančit mezi komínky.

„No, už mi není jedenáct," zasmála jsem se. Můj zrzavý přítel stále urputně pohledem zkoumal svůj polštář. Laškovně jsem mu poklepala na rameno, ručník si při tom držela jen levým podpažím. „Nemusíš se přede mnou stydět. Známe se na to moc dlouho."

„Stejně bych byl radši, kdyby ses převlékla."

„Tak jo."

Postavila jsem se, vzala pyžamo do obou rukou a obešla postel. Prostor mezi námi oddělovala tmavě žlutá nebesa, takže by neměl nic vidět. Zato slyšet ano. Hlasitě jsem nechala spadnout ručník na zem a začala se převlékat.

Látka byla vyhřátá a velmi příjemně voněla, jinak to bylo úplně obyčejné žluté flanelové pyžamo, na kterém tančili černí hipogryfové. Nepochybně dárek od paní Scamanderové, vášnivé chovatelky těchto nádherných tvorů, se kterými jsem několikrát střetla. Měla jsem pro ně slabost, nejspíš pramenící ze skutečnosti, že se mě nikdy nebáli. Mohla jsem k hipogryfovi klidně hned přijít, bez úklony, bez jakýchkoliv obřadních záležitostí a on mě jednoduše přijal.

Bylo mi to příšerně velké, ale nic jiného jsem ani nečekala. Poradila jsem si, jak to šlo; spodek košile jsem nacpala do kalhot, takže jsem vypadala jako slušně oblečený sněhulák. Nohavice mi byly prostě beznadějně velké, mohla jsem jen doufat, že o ně nezakopnu. Vyšla jsem zpoza postele.

„To pyžamo je nějaký velký..." prohodila jsem. Newtovi se ve tváři objevila úleva, když mě v něm uviděl.

„Tak počkej, pokusím se najít nějaké jiné," vyhrkl. Už si to skoro zamířil ke skříni, ale mávnutím jsem ho zastavila.

„Nech to být, je to v pohodě." Plácla jsem sebou na jeho postel a rozvalila se. Mrzimorští měli měkčí matrace. Fajn vědět, i když je to dost nefér. „Jen doufám, že mi nespadnou ty kalhoty."

Newt se zamračil. „Půjdeš zpátky na kolej, nebo tu přespíš?"

„Kolik je hodin?"

Podíval se na hodinky. Jeho pokřivený úsměv mi napověděl. „Skoro jedenáct. Koupala ses teda pěkně dlouho, Havraspárská."

„Nemůžu si teď dovolit školní trest." Založila jsem si ruce za hlavu. Celá jeho postel voněla jako to pyžamo. Zhluboka jsem se nadechla. Prací prášek, horká čokoláda a jen maličký závan kávy. Newt často zůstával vzhůru dlouho do noci, když bylo třeba. Fungoval jako matka pro několik magických tvorů, takže to bylo potřeba docela často. Nebylo divu, že pil kávu. Dohromady to bylo tak příjemné, až jsem zatoužila se přetočit a zabořit nos do jeho přikrývek. To jsem si vážně nikdy nevšimla, jak krásně voní? „Poprosím skřítky, aby mě vzali na kolej. Mohl bys mi prosím usušit hábit? Jsem dneska hrozně unavená."

„A... nechtěla bys tu přespat?" Úkosem se na mě podíval. Vypadalo by to agresivně... kdyby neměl na tváři tak plachý výraz. Vždycky ho tam měl, když byl se mnou. Ze začátku jsem si o něm myslela podivné věci, občas i škaredé, ale časem jsem si zvykla. Newt byl prostě takový. Příšerně se styděl před lidmi, které neznal a s těmi ostatními byl taky docela nervózní. Já jsem měla to štěstí, že jsem se dala považovat za výjimku. Přede mnou se jen tvářil plaše. „Samozřejmě bych ti nechal postel, můžu se vyspat na zemi. Jako když jsme byli děti."

„Jak už je to dlouho?"

„Dva roky, možná déle. Páni. Ten čas ale běží." Do té doby rozpačitě postával, nakonec se posadil vedle mě.

„Lehni si," zamumlala jsem a rozevřenou dlaň mu položila doprostřed zad. Ztuhl. Já taky. Horko jeho těla mi proudilo rukou do srdce, jako elektřina, ledové i ohnivé blesky. Hruď se mi sevřela, bolelo to podobně jako seknutí gryfa, avšak zároveň to bylo příjemné. Cítila jsem jeho dech, přestože ke mně seděl zády, cítila jsem každé zachvění jeho těla tak, jako nikdy předtím. Najednou přišel jeden silnější blesk a srdce mi vypovědělo poslušnost. Na několik předlouhých vteřin přestalo bít.

S hlubokým nádechem jsem se odtáhla. Můj tep se zase ozval, ale ani omylem nebyl normální. Běžné je kolik, sedmdesát za minutu? Připadalo mi, že mám sedmdesát za vteřinu.

Postel vedle mě se prohnula a jeho rameno se přitisklo na to mé. Srdce se mi opět začalo bouřit. Vší silou jsem se snažila nelapat po dechu. Co se to se mnou děje? Jsem nemocná?

„Řekneš mi teda, proč ses líbal s Letou?" plácla jsem první věc, která mě napadla.

„Políbila mě." Jeho slova doprovázel hluboký povzdech. „Nechtěl jsem... nikdy jsem nad ní takhle nepřemýšlel. Byla to moje kamarádka."

„A už není?" pobídla jsem ho. Potřebovala jsem, aby se rozmluvil. Nějakým způsobem jsem musela dostat svoje divoké tělo pod kontrolu, jenže jak? Tohle bylo nezvyklé, příliš jiné od mého obvyklého fungování.

„Mám ji rád. Vážně rád. Není tak zlé vědět, že mám za kým jít, když mi bude zle a ona mě obejme, utěší." Zasáhl mě přímo do srdce, které zase přestalo být. On snad neměl nikoho, za kým by chodil? Já jsem kdo? Věčně neviditelný polovid? Stupidní víla, schopná jenom tanečků a úsměvů? „Asi ji miluju."

Tenhle rozhovor se pomalu začal ubírat směrem, který se mi nelíbil. Polkla jsem ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu a natočila hlavu na stranu, takže jsem měla přímý výhled na jeho profil.

„Jaký je to pocit, někoho políbit?"

Newt otočil hlavu ke mně. Koutky jeho úst se zvedly. Naše nosy se skoro dotýkaly. Tichounce jsem vydechla, to napětí se nedalo snést. Bylo to tak... tak...

„Elektrizující," prohlásil, vřelé oči se protnuly s těmi mými. Taky jsem se na něj usmála. 

---------

:)))))