The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola osmnáctá - Jasnovidka

Pomalu, zamyšleně, jsem kráčela nahoru k učebně jasnovidectví. Nespěchala jsem; času mi zbývalo ještě dost, i když Savour by byl rád za každou minutu navíc. Jenže madam Pomfreyová mě natolik vyděsila, že jsem si nepřála vidět nic kromě přítomnosti. Žádné další záblesky budoucna, jen dnešek, tato vteřina, tento okamžik. Savour se mě snažil naučit být správnou jasnovidkou, což je podle něj to nejlepší, a já mu za to byla vždy vděčná, ale radši bych žila bez jakéhokoliv ponětí o budoucnosti, než být mrtvá a vědět všechno.

Prohlížela jsem si obrazy, výjevy malířů, jejichž jména si nikdo neobtěžoval pamatovat. Sami se na okraje svých obrazů nepodepisovali, aby mohly žít, všechny ty dámy z vznešených i nuzných poměrů, rytíři i zbabělci, pánové i kmáni. Dávat život jen za pomoci štětce a barev, to byla skutečná magie, kterou objevili dokonce i mudlové, ačkoliv ne na takové úrovni, jako my. Byla to nádhera.

Obzvlášť mě zaujalo jedno konkrétní dílo, na kterém vlastně nic nebylo, jen starodávná houpačka a malá panenka, která na ní seděla místo člověka. Na tváři měla takový ten přihlouplý úsměv, jaký se na panenky vždycky kreslí, její krásné plavé vlásky čechral vítr a v klíně jí ležela drobounká porcelánová kočička, bílá jako mléko, s nádherně modrýma očima. Ta panenka se nehýbala, ale houpačka ano, sem a tam, a tak pořád dokola, takže nakonec rozpohybovala i panenku. Najednou vítr ustal, panenka spadla na zem a zmizela za rámem obrazu.

Srdce mi pokleslo spolu s ní. Potom jsem si všimla kočičky, která zůstala na houpačce, sama a opuštěná. Její modrá očka smutně koukala, jako by mě viděla. Něžně jsem pohladila rám obrazu, přestože jsem si celou dobu byla vědoma, že utěšuju namalovanou kočku, která je dokonce z porcelánu. Nějak jsem prostě pociťovala potřebu jí pomoct, když už nikdo nepomohl mně.

Na okraji houpačky se objevila malá ručka. Zvědavě jsem se naklonila, takže jsem se nosem téměř dotýkala pevně nataženého plátna. Panenka, co před chvílí spadla, se ztěžka vyškrábala zpátky na houpačku, posadila se na měkké polštářky a objala kočičku. Téměř jsem slyšela předení.

Panenka se na mě otočila a usmála se, kočičku stále svírala v náručí jako nejcennější poklad. Prstem jsem se dotkla její tváře; vypadala tak reálně, až jsem měla pocit, že se jí musím dotknout. Samozřejmě, nestalo se tak, ale panenčin úsměv se ještě rozšířil. Zamávala mi, tak jsem jí to oplatila, protože byla příšerně rozkošná.

„Objevila jste mou panenku?" Při nečekaném zvuku jsem nadskočila a bleskově sebou cukla dozadu. Savour se opíral o jeden z výklenků, na sobě jen černé kalhoty, bílou košili a přes ni přehozenou šedomodrou kostkovanou vestu. Černé vlasy, ulíznuté dozadu, tvořily s jeho světlou tváří (jen málokdy vycházel z věže), nepěkný kontrast. Zato jeho temné oči vypadaly impozantně, jiskry v nich zářily jako hvězdy na půlnoční obloze, propalovaly mne silou, která se dala srovnávat i s Brumbálovým pronikavým pohledem. Teď je měl upřené na panenku, která se s přihlouplým úsměvem začala pusinkovat s kočkou.

„Tu jste kreslil vy?" otázala jsem se. Savour se zasněně usmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, já ne. Moje žena, předtím, než umřela. Nesnesl jsem představu, že bych ji měl doma, tak jsem ji daroval škole. Ten obraz se jmenuje Tenká hranice."

„Co to znamená?"

„No, když to vezmu doslova, tak tady to znamená tenká hranice mezi klidným posezením v houpačce a pádem na zem. Obecně to Lilian myslela jinak. Snažila se vyjádřit tenkou hranici mezi emocemi; láskou, přátelstvím, nenávistí, závistí. Měli jsme docela těžké manželství, jinak by to asi nenakreslila takhle." Profesor se uchechtnul, ale jeho oči zůstaly neměnné, vážné a plné vědění. Vyzařovala z něj aura neklidu; jako by toužil obraz zničit, avšak zároveň uctívat. „Dřív tam byl s nimi ještě chlapec. Zmizel v ten den, kdy Lilian zemřela."