The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá devátá - Hůlka

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř vklouzla drobná sestra. Pozorovala mě velkýma hnědýma očima, vyplašenýma jako oči mladé srny, v rukou držela malý balíček oblečení. Položila ho na postel, stále s tím vyděšeným výrazem, a otočila se k odchodu. V půli kroku se zarazila.

„Slečno?"

„Ano?" Přívětivě jsem se na ni usmála, i přes to, že jsem byla téměř nahá. Člověk by řekl, že sestra bude na nahotu zvyklá. Bylo pro mě překvapením, že sklopila ta nádherná kukadla a začervenala se.

„Slyšela jsem o tom, co se vám stalo. Moc mě to mrzí."

„Jsem v pohodě."

„Vážně?" Na vteřinku je zvedla a prohlédla si mě. Potom rozvážně zavrtěla hlavou. „Já si to nemyslím. Možná si to neuvědomujete ani vy, ale jste křehčí, než si myslíte." Lehounce zatřásla hlavou. „Sbohem."

„Počkejte!" vyhrkla jsem a pokusila se ji jakkoliv zastavit. Nepovedlo se mi to – dveře se s tichým cvaknutím zavřely a sestra mě zanechala v prázdném nemocničním pokoji se šatstvem a mým vlastním zoufalstvím. K tomu jsem se bála, vážně příšerně bála. Možná jsem na sobě nepociťovala následky děsivého zranění, ale vnitřně jsem byla stejně prázdná jako ta místnost. Položila jsem si ruku na srdce a zapátrala v něm po jiskřičce života. Ne, nebyla jsem prázdná. Ještě ne.

Oblékla jsem se a vyrazila za Brumbálem. Kývl mi na pozdrav, oděn v dlouhém rudém hábitu a nabídl mi rámě. Ani mi nevadilo, že se budeme přemisťovat, vlastně mi to bylo celkem fuk. Nic se mi nezdálo nepříjemné ve srovnání s pocitem, když na mě zírala obří akromantule a když mi z rukou vyklouzl poslední klacík, který mě mohl zachránit. Vzal mi ho Newt. Rovnou mě mohl otrávit sám.

Nevšímala jsem si kouzelníků, kteří do mě naráželi. Nevšímala jsem si jejich pohledů, odsuzujících mé ošacení, ve kterém jsem připomínala věštkyně z antického Řecka. Nehodila jsem se na Ministerstvo kouzel o nic víc, než jsem se v tu chvíli hodila do svého těla. Nepatřila jsem tam. Připadala jsem si, že kdybych zemřela, bylo by to pro mě nejlepší. Nechtěla jsem vidět jeho tvář, zelené oči, vždy rozcuchané rusé vlasy, pihy na nose ani dolíčky, přestože u soudu se asi moc usmívat nebude. Když ho uvidím, nezvládnu to.

Ale dělám to pro něj, a to mi musí stačit. Jen s tím vědomím jsem se přinutila zhluboka nadechnout a následovat profesora do soudní síně. Stála jsem za jeho židlí v téměř prázdném sálu obloženém černým kamenem. Uprostřed bylo křeslo opatřené okovy. Křeslo pro vězně.

Pro vraha.

Postupně přicházeli další a další lidé. Viděla jsem naše učitele: profesorka Puškvorcová se tvářila naprosto zoufale, profesorka Longbottomová, jeho kolejní ředitelka, taktéž. Ředitel Black s sebou nesl jakési dokumenty, které lhostejně vyplňoval a další profesoři si sedali do řady po pravici profesora Brumbála. Všichni měli společné jedno – truchlivý výraz.

A já tam stále stála, přijímala jejich lítost a nuceně se usmívala, když se ptali, jestli jsem v pořádku. Pevně obvázaná rána sebou při každé otázce zaškubala. Jak mohu být v pořádku? Zhroutil se mi svět.

Starostolec zasedl s naprostým klidem, na jedné straně síně profesoři Bradavic, na straně druhé soud. Chápala jsem toto opatření, neboť Newt byl stále žákem školy, i když už plnoletý. O jeho osudu měli rozhodnout všichni přítomní.

Velké dvoukřídlé dveře se rozevřely a dovnitř vkročil bystrozor s hůlkou v jedné ruce, a pouty v druhé. Za ním následoval vysoký hubený chlapec, s očima podmalovanýma sedmi bezesnými noci, avšak jeho vlasy si uchovávaly dojem vrabčího hnízda. V hlavě jsem měla náhle naprosto vymeteno, viděla jsem před sebou jen toho jedenáctiletého chlapce, kterého jsem ochraňovala jako anděl strážný šest let, i přestože jsem byla mladší, drobnější a slabší. Tehdy mě potřeboval, ale dnes mě potřeboval ještě víc. Byla jsem jeho Dora, ta která mu vždy pomohla. A ačkoliv on mě svým způsobem zradil, já jsem to nedokázala.