The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá devátá - Zima

„Jsi si naprosto jistý, že jsme tu správně?" Seděla jsem na kufru, protože už mi byla vážně příšerná zima, a zírala do tmy školních pozemků. Co chvíli se zvedl vítr, který mi do obličeje vmetl pár vloček. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si výjimečně nechala rozpuštěné vlasy, i když jsem cítila, jak se zamotávají. Přesto mi zakrývaly uši a většinu zad, tudíž mi bylo přece jen o něco tepleji než Newtovi, který musel mít na hlavě naraženou tlustou vlněnou čepici. Pohladila jsem šálu v barvách jeho koleje. Štvala mě jeho tvrdohlavost, jelikož si ji odmítal vzít zpět a aspoň trochu se zahřát.

„Řídím se dopisem a ten říkal, že máme čekat před vchodem do školy. Prý má pro nás někdo přijít přesně v sedm." Podíval se na hodinky. „Ještě dvě minuty. To zvládneme."

„Začínám litovat, že jsme prostě nejeli k vám domů. Teď bychom seděli v teple u krbu a jedli sušenky tvé mámy."

„Zapéká do nich seno," nadhodil Newt. Zamračila jsem se a ještě o trochu víc se zachumlala do šály. Nemělo smysl se vymlouvat – vážně jsem byla ráda, že mi ji nechal.

„I tak jsou vynikající," namítla jsem trucovitě.

„Pokud jsi kůň." Až příliš se snažil udržet klidný výraz. Zvedla jsem obočí.

„To s tím senem sis vymyslel?"

„Samozřejmě." Zeširoka se zakřenil, ale vzápětí poté zase nasadil masku pokerového hráče. Studený vítr byl nepříjemný dokonce i na zubech. „Moje máma peče nejlepší sušenky široko daleko."

Zachvěla jsem se, když zbloudilá vločka dopadla na jediné odhalené místečko na mém krku. „Kéž by už byli tady."

„Padesát devět. Už jen pár sekund..."

Zablesklo se a před námi se náhle objevila tmavovláska v bledě modré uniformě. Přes záda měla přehozený tenký pláštík lemovaný bílou kožešinou, ale to bylo tak všechno, co na ní působilo zimně. Sukně jí končila nad koleny a neměla ani rukavice.

„Omlouvám se za zpoždění," vyhrkla okamžitě. „Slečna Linge a pan Scamander? Krátká návštěva Krásnohůlek?"

Úkosem jsem se podívala na Newta, který se tvářil poněkud zmateně. Nemohla jsem se mu divit. Dívčiny vlasy byly ustřižené v odvážném účesu, takže jí krásně rámovaly tvář, a vypadala tak akčně, až mě to samotnou zaskočilo. Když to začalo vypadat, že se nikdy nevzpamatuje, přistoupila jsem k ní s napřaženou rukou. Přijala ji. Měla velmi pevný stisk.

„Já jsem Dorae a tohle je Newton," představila jsem nás. „Ano, jedeme k vám na návštěvu."

„Lilian, ale říkejte mi Lili. Prosím, chyťte se mě za rámě," dirigovala okamžitě. Její oči těkaly ze strany na stranu, když nás kontrolovala. „Zavazadla do rukou. Madame Clérisseau už na nás čeká."

Zaťala jsem zuby a popadla ji za ruku. Podle toho, jak se sem dostala, jsem odhadovala, že i zpět se budeme přemisťovat. Vždycky jsem to nesnášela, dělalo se mi z toho zle. Jen jsem se modlila, abych nezvracela. To by bylo dobré, představit se ředitelce školy jako bledá dívka páchnoucí po zvratcích. Myslím, že by hodně rychle přehodnotila názor na mou budoucí kariéru.

„Zavři oči," šeptl povzbudivě Newt. Lili se na mě tázavě podívala.

„Přemisťování vám nedělá dobře?" otázala se zvědavě. Zakroutila jsem hlavou, rty pevně sevřené, abych se nepozvracela už jen při té myšlence, že se budu přemisťovat. „To je mi moc líto. Budete to muset vydržet."

Přišel známý pocit, jako bych se protahovala vodovodním potrubím. Zpoza rtů mi uniklo tiché vyjeknutí, když to všechno skončilo. Žaludek se mi obrátil naruby a klesla jsem na kolena, abych obsah mého žaludku nemusel letět z takové výšky.

Po několika vteřinách úporného zírání na fialové a bílé kachličky, pokryté slabou vrstvou sněhu, jsem usoudila, že zvracet nebudu. Newt pomalu přešel ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Dobrý?"

„Jo." Nechala jsem se jím vytáhnout na nohy. Břicho jsem stále ještě měla nepříjemně sevřené, ale přemohla jsem ten pocit úzkosti a zvedla hlavu.

Tyčil se nad námi nádherný zámek s tisícovkou věžiček, celý postavený ze světlého kamene. Purpurové okenní tabulky se leskly a odrážely světlo stejně jako sníh, který dopadal na celý ten kouzelný výjev. Spadla mi brada. O něčem takovém se píše v knihách, slyšela jsem spoustu přezdívek pro Krásnohůlský zámek, palác víl, sídlo královen. Žádná z nich mi nepřišla dostatečně výstižná – jako by byl zahalen v mlze a zároveň zářil, jako by byl vyroben z nejčistšího skla. Když jsem se na něj tak dívala, napadalo mě jen jediné slovo, které by ho dostatečně vystihovalo.

„Kouzelné," vydechla jsem. Musela jsem uznat, že ačkoliv i Bradavický hrad má své krásy, tohle bylo něco úplně jiného a neskonale nádhernějšího. Moje mysl byla příliš omezená, než abych to dokázala pochopit, tu nádheru, tu vznešenost, tu krásu, tu křehkou sílu, čišící z každého oblouku. Opatrně jsem udělala krok dopředu.

„Jako z pohádky," souhlasil Newt a vzal mi kufr. Když jsem se nadechla, abych mu oponovala, lehounce zavrtěl hlavou. „Odnesu ti to. Právě ti bylo zle."

„Má smysl ti odporovat?"

„Ne."

„Tak jo." Pokrčila jsem rameny a usmála jsem se na něj. „Děkuju."

„Pojďte," pobídla nás Lili. Rychle jsme ji následovali, příslib tepla nás lákal snad ještě víc, než vůně, linoucí se z hradu.

Jakmile jsme stanuli uvnitř, obklopeni nádhernými ledovými sochami, třpytícími se ve světle bledých plamenů, zářivě se na nás usmála. Z nějakého důvodu mi připomínala obsluhu v luxusní restauraci. Jako by ani nemohla jinak.

„Slečno Linge, pane Scamandere," začala, ale skočila jsem jí do řeči.

„Doro," řekla jsem pevně. Lehounce sklonila hlavu.

„Tak tedy Doro. Odpusťte mi, že se ptám teď, ale musím vám zařídit ložnici a koupelnu, takže vás ještě chvíli zdržím od večeře. Jaký je mezi vámi vztah? Jste příbuzní, nebo jen spolužáci?"

Nadechla jsem se, abych jí odpověděla, jenže Newt mě zatahal za rukáv a téměř neznatelně zakroutil hlavou. Zmateně jsem zavřela ústa a nechala ho mluvit.

„Jsme bratranec a sestřenice." Málem jsem vyprskla smíchy nad tou nehoráznou lží. „Moc času netrávíme společně." Ramena už mi otřásal skutečný tichý záchvat. „Myslíš, že bys mohla zařídit, aby naše pokoje nebyly moc daleko od sebe?"

„No, vlastně mám připravený jen jeden pokoj," vysvětlovala Lili rozpačitě. „Myslela jsem, že bych přenechala Doře svou postel a sama spala na zemi, a ten druhý pokoj by byl pro vás."

„Tebe," opravil ji. Kývla.

„Tebe," zopakovala. „Ale kdyby vám to nevadilo, klidně můžete spát v jednom pokoji. Jen byste se museli dělit i o koupelnu, což by mohlo být poněkud nepraktické, ale..."

„Ne, to je v pořádku," zarazila jsem ji a vrhla po Newtovi vražedný pohled. Tvářil se jako neviňátko. Kde se naučil tak dobře lhát?

„Dobře." Vypadala, že se jí vážně hodně ulevilo. „V tom případě prosím tudy. Madame Clérisseau už na vás čeká."