The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola osmá - Havraspárská věž

V pokoji jsem za sebou zabouchla dveře a rozběhla se k oknu. Moje první myšlenka byla skočit; přece jen, aspoň bych měla od všeho klid. Jenže místo toho jsem ho jen doširoka otevřela a posadila se na parapet.

Školní pozemky byly úchvatné. Sníh pomalu halil Zapovězený les do bílého kabátu, obrovské jezero bylo celé zamrzlé. Nevadilo mi, že jsem příšerně vysoko nad zemí a od pádu mě dělí jen kluzký parapet. Tohle bylo místo, kde jsem se schovávala před zlými myšlenkami. Ty se bály výšky víc, než já.

Z lesa se ozvalo hlasité zaskřehotání; testrál. Ten zvuk jsem měla spojený především s útěky na ošetřovnu, ve které nám madam Pomfreyová udělala přednášku o nezodpovědnosti. Pousmála jsem se. Tohle mi bude chybět.

Můj smích se brzy přetavil v pláč. Slzy mi stékaly po tvářích, některé tam zamrzly, jiné sklouzly až na hábit. Trošku foukalo. Opatrně jsem vytáhla hůlku z hábitu a vyčarovala vedle sebe malý ohníček, u kterého jsem se mohla hřát.

Vzpomínky se dostavily brzy po slzách, nechtěné avšak nevyhnutelné. Samozřejmě jsem nemohla myslet na nic jiného, než na Newta, Letu a naše společné zážitky. Minulé Vánoce, například...

„Jé! Páni!" zaradoval se Newt, když rozbalil můj dárek. Spokojeně jsem se uvelebila v křesle. „Kde jsi ji sehnala? Myslel jsem, že je dávno vyprodaná."

„Bylo to těžké, ale tak co. Tvůj speciální výtisk Polovidé: Jak je najít, co s nimi a proč mám ponožku v kakau? Je zvláštní, kolik lidí si vážně neuvědomilo, jak tu knihu přinutit, aby se otevřela."

„Udělat něco neočekávaného?" zeptala se Leta. Ušklíbla jsem se.

„Udělat něco neočekávaného." Newt leknutím uskočil, když jsem se k němu vrhla a vytrhla mu ji z rukou. Nebyl jediný, kdo se vyděsil. Dokonce i kniha se otevřela. „Tadá!"

Už se málem posadil a dal do čtení, jenže Leta ho s ublíženým výrazem zastavila. „Počkej! Co můj dárek?"

„Jé, promiň!" vyhrkl Newt. Jakmile roztrhl papír, začervenal se. „Tak... díky, Leto."

„Cos mu dala?" zajímalo mě. Teď se pro změnu ušklíbla ona.

„Lektvar lásky. Je mu sedmnáct. Už by si měl najít holku a zatím to vypadá, že ho bude celkem potřebovat, pokud chce nějakou zaujmout."

„To je moc vtipné," odfrkla jsem si. Newt rozpačitě žmoulal lahvičku naplněnou růžovou tekutinou. „Asi můžu být ráda, že jsem nedostala křišťálovou kouli, co?"

„Dobrý nápad!" zasmála se Leta. Chvíli bylo ticho. Ukolébaná praskáním ohně jsem téměř usnula.

„Je to zvláštní pocit, že?" zadíval se Newt do plamenů. „Letos tu slavíme Vánoce naposledy."

„Brzo odtud vypadneme."

„Jo..." povzdychla jsem si. „Nevím, jestli chci, aby to skončilo. Příští rok budeme u vašich. Vážně jim to nevadí?"

„Ani v nejmenším, máma vás chce už dlouho poznat," usmál se na mě Newt. Oplatila jsem mu to.

„Asi bych měla jít na kolej..." přemítala jsem ospale. Leta se protáhla na zemi.

„Zůstaneme tady," prohlásila. Pokrčila jsem rameny. Mrzimorská společenská místnost byla příjemné místo, takže jsem s tím neměla žádný problém.

O několik minut později rušilo klid jen praskání ohně a oddechování mých přátel. Zapadla jsem ještě hlouběji do křesla.

V tu chvíli mi to došlo. Leta mu dala nápoj lásky. Ne, že by ho Newt použil, něco takového by nikdy neudělal, ale jak jsem si mohla nevšimnout tak zjevného náznaku? Líbil se jí. Líbil se jí už minulý rok. Jenže proč mu nedala nic najevo, dokud jsem neskončila na ošetřovně?

I přes zimu venku jsem úplně cítila, jak se mi kouří z mozku. Nic z toho nedávalo smysl. Jistě, Leta nikdy nejednala zrovna promyšleně, ale tohle bylo moc i na ni. Ledaže by plánovaně čekala, až budu ze hry. Znova vyvstala ta samá otázka. Proč? Copak jsem jí někdy hatila plány?

Myšlenky mi rotovaly v mysli rychlostí blesku, přeskakovala jsem z jedné na druhou jako včela, která musí do zimy opylovat ještě spoustu květin, ale prostě jsem to nedokázala dát do souvislostí. Leta byla sobecká, občas zlá a vždycky namyšlená. Její rodina převzala hodně z filosofie Blacků, čistá krev je vždycky fascinovala. Scamanderovi byli čistokrevní...

Ruka mi podklouzla.

Zajíkla jsem se hrůzou, když parapet pode mnou začal zlověstně praskat. Nedokázala jsem se zachytit, na to byl moc zmrzlý. Okno bylo otevřené, problém byl v tom, že mě strach naprosto paralyzoval. Dokázala jsem jen sedět a čekat na pád, který ukončí můj krátký život...

Z okna vystřelila bledá ruka, vší silou mě popadla za hábit a vtáhla zpět do pokoje.

„U Merlinových vousů, Dorae!" zalapala po dechu Diana. Její světlé oči ve tmě připomínaly kočičí. „Chceš se zabít?"

„Já..." začala jsem, ale potom mě přemohla hrůza. Rozklepala jsem se. Málem jsem sletěla z Havraspárské věže. Málem jsem sletěla z Havraspárské věže. Málem jsem sletěla z Havraspárské věže!

„Jestli se chceš zabít, tak mi to řekni, udělám to rovnou!" pohrozila mi. „Co se proboha stalo?"

„Nechtěla jsem se zabít," dostala jsem ze sebe. Teprve teď mi docházelo, že jsem skutečně mohla umřít. Moje vize by se potom asi nenaplnily, pravda, jenže to by bylo vážně malé vítězství. „Musela jsem trochu přemýšlet..."

„Takže jsi vylezla na parapet? Já tě asi z toho okna vyhodím. Savour by mě zabil! Co bych mu řekla? Promiňte, pane profesore, vaše nejlepší žačka chtěla přemýšlet, a proto skočila z věže?"

„Já ale nikam neskákala..."

„Doro!"

„Promiň." Nervózně jsem se zasmála. Stále mi ještě hlasitě bušilo srdce. „Stejně nejsem jeho nejlepší žačka. Tobě jde věštění mnohem lépe."

Diana zvedla obočí. „Jdou mi věci, jako je čtení z ruky, křišťálové koule, nebo čajových lístků. Malichernosti. Řeknou ti jen velmi málo, jsou zaměřené na jednu osobu a ještě ke všemu nepřesné. Tvoje sny se plní. Pro svět jsi důležitější, než já."

„Co v tobě probudilo tu náhlou touhu lichotit mi?"

„Snažím se tě dostat z deprese, protože nevidím jiný důvod, proč bys skákala z okna."

„Kolikrát ti mám říkat, že jsem neskákala, ale přemýšlela?"

„Jasně." Nevěřila mi. Nikdy ji nepřesvědčím. Ne, že by bylo čemu se divit. „Jdu na večeři. Půjdeš se mnou?"

Radši jsem nepřemýšlela nad tím, že tam určitě bude mít jiné kamarádky, případně kamarády, a bude se dost bavit i beze mě. Dneska bych seděla sama. Už podruhé. Po něčem takovém bych i to okno brala.

„Moc ráda," usmála jsem se na ni. Jakmile se otočila, dotkla jsem se hrudi v místě, kde by mělo být mé srdce. Podle toho, co jsem cítila, bych čekala jen prázdnou díru. Nebyla tam, prstem jsem nahmatala maso i kosti, ale ten pocit...

Před očima se mi mihla vzpomínka na Letu a Newta, rty spojené nad knihou o dracích. Neexistující díra se prudce stáhla.

„Tak jdeme?" zeptala se Diana ode dveří. S námahou jsem se postavila.

„Jo," odpověděla jsem a následovala ji zpět do Velké síně.