The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá šestá - Umývárna

„Pardon? Odcházíte?" Ředitelka Krásnohůlek se zaraženě posadila do židle s vysokým opěradlem. Stříbrný brk, který do té doby svírala v prstech, dopadl na světlé dřevo stolu, které dokonale ladilo s ostatním vybavením její pracovny. Vypadala poněkud překvapeně. „Smím se ptát, slečno Linge, jestli jste toto rozhodnutí probrala s panem Scamanderem? A co vás dovedlo k této náhlé touze?"

Skousla jsem si spodní ret a nakrčila obočí. Do té doby jsem spoléhala na to, že mě Newt nenechá v kaši a půjde se mnou domů. Nechtěla už jsem být ani vteřinu ve škole, kde byla i madame Claire a Luxor. Ti dva říkali něco, co nebylo možné. Snažili se mě přesvědčit o tom, že věštci jsou mrtví, což patřilo mezi nejabsurdnější věci v mém životě. Nijak jsem netoužila je znovu potkat a nechat se přesvědčovat o pádu věštíren. Malé prázdniny v Krásnohůlkách byly úžasné, to ano, ale mnohem víc jsem chtěla být doma, schoulit se do klubíčka před krbem a číst si ve svých oblíbených knihách.

„Newtovi to vadit nebude," řekla jsem přesvědčeně, ačkoliv jsem si zdaleka nebyla tak jistá, jak jsem chtěla, aby to znělo. „A odejít chci, protože jsem se tak rozhodla. Chcete mi v tom snad bránit?"

„Ale ovšemže ne. Nemá to ale nic společného s madame Claire, že ne? Pokud vás rozrušila, promluvím s ní. Vážně moc bych si přála, aby tak talentovaná mladá jasnovidka jako vy pracovala v mé škole."

Zavrtěla jsem hlavou. „Prosím. Napíšu vám dopis, ale teď chci zpátky do Bradavic."

„Dobrá tedy. Pošlu pro pana Scamandera. Natalie?" Zpoza ředitelčina křesla vystoupila malá postavička s průhlednými křídly. Zvědavě se na mě podívala a sklopila oči. Na rozdíl od těch víl, co jsme viděli v jídelně, tahle vypadala plaše. „Najdi hosta, jmenuje se Newton Scamander. Přiveď ho sem."

Víla rychle přikývla a vyletěla oknem ven za doprovodu tichého cinkavého zvuku. S úlevou jsem se téměř zhroutila do křesla. Kufr už jsem měla sbalený, Newt ani nevybaloval, takže zbývalo jen jeho svolení a mohli jsme vyrazit. Tak se mi ulevilo, až jsem se málem rozplakala. Jakmile dorazím zpátky, musím napsat dopis do Delf a zjistit, jak se věci doopravdy mají. Anebo je můžu navštívit, přece jen, prázdniny ještě neskončily. Mám spoustu času.

Newt vkročil dovnitř, uniformu Krásnohůlek ušpiněnou od bláta a ve vlasech trochu peří. S jednou rukou hýbal poněkud toporně a vždycky se při tom bolestně zašklebil. Když ji zvedl, všimla jsem si velké tmavomodré modřiny ve tvaru kopyta. Zakomíhala jsem na něj prsty a trochu se zašklebila.

„Užil sis?"

„Musím přiznat, že to byla jízda." Posadil se do křesla vedle mého a maličko zakňučel, když zraněnou rukou ťukl do křesla. „Ale byla to i sranda. Co se děje?"

„Odjíždíme," oznámila jsem mu a modlila se, aby se příliš nevyptával. Díky bohu to neudělal – jen se na mě zkoumavě zahleděl a potom kývl.

„Dobře. Proč?"

„Vysvětlím ti to potom." Cukla jsem hlavou směrem k madame Clérisseau. Její tvář nevykazovala žádné známky vzteku, který jistě probublával pod povrchem. Propnula prsty a položila je na stůl.

„Natalie vám přinese zavazadla. Nebudu předstírat, že mě váš náhlý odchod nemrzí. Skutečně nemohu udělat nic, abyste změnili názor?"

Newt rty naznačil slovo okamie. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, kvůli naší albínce jsem nechtěla odejít, i když to taky není špatná výmluva. Pravdou bylo, že jsem se bála. Šílenci jsou schopní čehokoliv a dopadnout někoho, kdo zná každý váš krok dopředu, není úplně jednoduché. Kdyby se Claire rozhodla mě napadnout nebo unést, nejspíš by mě už nikdy nikdo nenašel. V Bradavicích budu v bezpečí.

„Omlouvám se, madame," zamumlala jsem. „Nechtěla bych odejít, kdyby to nebylo nezbytně nutné."

„Můžu alespoň vědět, proč chcete odejít? Vždyť jste tu byli sotva den."

„Nemůžete," odmítla jsem. „Jsme kouzelníci. Můžeme se vrátit, kdykoliv budeme chtít."

„Dobrá."

Chvíli bylo ticho, ale potom do místnosti se supěním vletělo hejno víl. V ručičkách svíraly naše kufry – ten můj, plný oblečení, a dva Newtovy, z nichž jeden obsahoval živou okamii. Položily je před nás a většina z nich zase vyletěla ven, až na Natalie, která se utíkala schovat zpátky za křeslo. Ředitelka se vztyčila v celé své úctyhodné výšce a položila před nás ten brk, kterým do té doby psala.

„Přenášedlo," vysvětlila. „Můžete jít. Dám vědět profesoru Blackovi, že se vracíte."

„Děkuji," vyhrkla jsem. „Poděkujete Lili? Za všechno, co pro nás udělala?"

„Jistě."

Prstem jsem se dotkla brku. Newt mě vzal za ruku a taky ho chytil.

Přišel známý pocit, maličko připomínající odstředivou sílu jako na řetízkovém kolotoči, a najednou jsme stáli na bradavickém nádvoří. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. V bezpečí. Konečně. Tady už mě Claire nebude pronásledovat, ani kdyby chtěla. Nedá se sem přemisťovat, pokud nemáte zařízenou výjimku. Díky Merlinovi. Díky bohům.

„Proč?" Stačilo mu jediné slovo, aby ze mě všechno dostal. Roztřeseně jsem vydechla.

„Claire. Je úplně šílená. Říkala věci, které nejsou pravda, které nemůžou být pravda. Myslela jsem, že pokud neuteču, ublíží mi. Promiň. Zkazila jsem nám prázdniny."

„To je v pohodě," objal mě kolem ramen. Ucítila jsem jeho teplé rty na čele. S tím polibkem jako by se do mě vlila nová síla. „I když bych tě ochránil, kdybys mi to řekla. Nevěřila bys, jaké měli úžasné stáje. A ti hipogryfové, bože! Měli tam dokonce jednoho, co vypadal jako bouřňák, až na to, že neměl tolik křídel. Skoro jako by ho pozlatili!"

„Vážně? Takže raritní? To je zajímavé."

„Měl neuvěřitelně zelené oči, a jak byl přítulný!" Newt se rozplýval, jako by strávil dopoledne s rozkošnými štěňátky a ne s tvory, co člověku jedinou ranou oddělí hlavu od těla. „Skoro ani naše okamie se mu nemůže rovnat."

„Nic se nevyrovná naší okamii," zabručela jsem uraženě. V hrudi mého přítele zabublal smích.

„No, znal bych jednu slečnu, která je stejně krásná. Půjdeme si odnést kufry?"

„Jasně, ale mám jednu žádost."

„Jakou?"

Natáhla jsem se na špičky a jemně ho políbila na rty, které se pro mě rozevřely jako okvětní lístky růže. Nevadilo mi, že jsme uprostřed nádvoří, kde nás kdokoliv může vidět. Políbila jsem ho znovu.

„Slečno havraspárská, mírněte se. Nedávno jste kvůli něčemu podobnému dělala strašné scény," popíchl mě. Šťouchla jsem ho do žeber.

„Neštvi," doporučila jsem mu a rozhlédla se po nádvoří, jestli tam přece jen někdo není. Přejel mi mráz po zádech, když jsem spatřila vysokou postavu, celou zachumlanou do hábitu, se zelenou šálou pečlivě obmotanou kolem krku. Její černé oči se mi zabodávaly do mysli jako dýky a vlasy stejné barvy se zaleskly ve svitu poledního slunce. Leta plakala, zatímco se na nás dívala.

I Newt si jí všiml. Jakmile se střetly jejich oči, její pláč se jí zarazil v hrdle. Hlasitě vzlykla a pak se rozběhla pryč.

Popadli jsme kufry, ani jsme nad tím nepřemýšleli. Dobrá, možná jsme se pohádali a možná se chovala jako prvotřídní mrcha, ale to nic nemění na tom, že jsme se dřív kamarádili. Nemůžeme ji nechat být, když potřebuje přátele.

Zavazadla jsme odhodili hned, jak jsme se dostali dovnitř hradu a běželi za ní, co nejrychleji to šlo.

Vrazila do dívčí umývárny ve třetím patře. Zastavili jsme se před dveřmi, zadýchaní, a podívali se na sebe. Kývl a otevřel je dokořán.

----------------