The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá čtvrtá - Probuzení

Probudilo mě jemné zatahání za vlasy. Ospale jsem vykoukla skrz přivřená víčka. Cítila jsem se podivně spokojená, klidně bych v té vyhřáté posteli spala po zbytek svého života, schoulená do klubíčka, tvář zabořenou do polštářů vonících po skořici. To mi samozřejmě nebylo dopřáno, neboť dnešek byl tím dnem, kdy konečně potkám onu tajemnou věštkyni, kvůli které jsem přijela. Upřímně, nemohla jsem se jí dočkat. Pokud bude jen zpola tak úžasná jako bývala moje učitelka... zavrtěla jsem se, už jsem si přála ji poznat. Jak že se jmenuje? Myslím, že to bylo něco jako madame Claire. Doufám, že se nepletu. Nejspíš bych ji příliš neuchvátila tím, že si ani nepamatuju její jméno.

Newt se na mě díval, ležérně se opíral o skříň z tmavého dřeva. Vlasy měl výjimečně docela uspořádané do jakéhosi účesu, ačkoliv ani tak se to nedalo považovat za zrovna elegantní. Na tváři mu hrál pokřivený úsměv, při kterém mi okamžitě došlo, co jsme večer dělali. Jako na zavolanou jsem zrudla, snad nejvíc za posledních pár dnů, a to jsem se poslední dobou červenala opravdu hodně. Za racionálního bílého dne jsem se za sebe styděla – nechala jsem primitivní zvířecí touhu převládnout nad zdravým rozumem. Tohle nebylo správné.

„Jak ses vyspala?" nadhodil, ruce vražené do kapes. Až teď mi došlo, že je oblečený ve stylu Krásnohůlek: fialková košile a kalhoty stejné barvy, přes to přehozená tmavší vesta se znakem školy na hrudi, doplněným Bradavickým erbem. Docela mě to překvapilo, nechali nám tu snad šaty? Maličko jsem se vyklonila a všimla si, že v pootevřené skříni je sukně a košile levandulové barvy, která mi nesluší, a to tak že vůbec. Zaškaredila jsem se na ten kostýmek a pohledem se vrátila k Newtovi.

„Můžeme předstírat, že se včerejší noc vůbec nestala?" optala jsem se opatrně. Zatvářil se vyděšeně a zničeně, jako bych mu vrazila facku. Úsměv okamžitě zmizel, nahradily ho svěšené koutky. Vsadila bych se, že kdyby měl uši, taky by je svěsil. Srdce mi nad tím výrazem ustrnulo, jenže jsem si připadala jako prostopášnice, skoro bych řekla i lehká děva. Nikdo s morálkou na úrovni by se s někým nevyspal po pár dnech, co spolu chodí.

„Doro," začal tichounce, sebejistota se z jeho postoje vytratila. Vypadal, že se dá do pláče, skutečně dá do pláče, jenom kvůli mně. Udělalo se mi zle. Jsem zrůda. Zrůda. Měla jsem se ovládat. Kdybych nedopustila, aby se včerejšek stal, nemusel by se trápit. U Merlinových vousů, proč jsem to udělala. Proč jsem ho prostě nezastavila a nešla si lehnout do vany, aby nás nic nelákalo. „Udělal jsem něco?"

„Ty ne..." Cítila jsem nesmyslnou touhu brečet, zhroutit se k zemi v záchvatu pláče. Aspoň jsem si zakryla tvář, abych se na sebe nemusela dívat. „Já jen... co si o mě můžeš myslet. Nikdy jsem... já... nikdy jsem nemyslela, že se nechám tak snadno svést."

„Ale..."

„Newte, nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, když vím, že jsem se zachovala jako děvka."

Onen výraz, původně jednoduše zmatený, nahradil čirý šok smíšený s hrůzou. Vážně jsem se tak cítila – jako ta nejhnusnější, nejsprostší... nedokázala jsem se přinutit, abych to slovo vyslovila znova, i když jen v duchu. Neměla jsem naprosto žádný důvod to udělat, žádnou výmluvu. Omamné látky jsem nepožívala, pokud se tedy voda ve vaně nedá považovat za omamnou látku. Byla jsem při plném vědomí a naprosto klidně jsem se s ním vyspala. Vážně jsem měla problém uvěřit, že jsem to udělala. Jako správně vychovaná dívka jsem měla být cudná a místo toho...

„Nedělali jsme nic špatného." Červenal se. Vážně se červenal. Jako by on něco pokazil. „Je to naprosto přirozené."

„Ne po pár dnech, co spolu chodíme!"