The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola druhá - Spěch

Profesor cosi kutil s hůlkou. Ucítila jsem slabý závan větru. Okamžitě jsem se obrnila proti jakémukoliv kouzlu, které by na mě snad mohl použít.

„Nebraňte se tomu, slečno," napomenul mě Savour. Bylo mi jasné, jak se asi tváří, ale otevřela jsem oči, abych věděla, jestli jsem se nespletla. Samozřejmě, že ne. Už jsem ho znala. „Jestli se vám zdálo něco soukromého, nemusíte se bát, že bych někomu prozradil pravý význam."

Skrze zaťaté zuby jsem procedila:

„Nechci, aby se mi kdokoliv hrabal v hlavě. K tomu, jak víte, že to nebyl jenom sen? Dost možná to nebyla vize."

„Slečno Linge, už jsme dokázali, že vaše sny jsou vždy vize o časech, které teprve nastanou. Pokud je chcete pochopit, je nesmírně nutné, abych je taky viděl a mohl dešifrovat. Jestli se tak nestane, následky by byly fatální. Takže se mi laskavě nebraňte."

Opatrně jsem uvolnila svou mysl. Kolem mé ruky se vzápětí poté objevila slabá zlatá záře, stejná, kterou měl kolem své Savour. Přenášení snů mohlo začít. Teď už konečně věděl všechno, co jsem věděla já. Nesnášela jsem ten pocit, naprostou absenci soukromí. Jenže jsem neměla na výběr.

„Somnum," vydechl profesor. Pár vteřin se mi dařilo odolávat spánkovému kouzlu, ale potom mě jeho síla přemohla.

Tma. Tma, kterou zničehonic prořízl jasný paprsek světla, teplý a vlahý jako letní den, plný veselí.

Rozhlédla jsem se po světlé místnosti, ozdobené zelenými vlajkami. Viděla jsem téměř všechno, až lidi. Ti ze všeho nejvíc připomínali barevné duchy, byli rozmazaní, neurčití.

„Je mi velmi líto, že to muselo zajít až sem. Bohužel nemáme na výběr. Podejte mi svou hůlku." Krátký zvuk zápasu mě celou pohltil. Jedna z menších postav se vrhla na větší. Ostatní ji odtáhli.

„Hůlku," zopakoval netrpělivě člověk. Vysoká postava mu ji podala. Ozvalo se hlasité prasknutí a vzápětí poté zakňourání. Rychle jsem se rozhlížela. Hlavou mi běhaly otázky, vložené Savourem. Kdo? Kde? Kdy? Proč? Kdo? Kde? Kdy? Proč? Kdo? Kde? Kdy? Proč? Pořád dokola. Nedokázala jsem nikoho poznat, dokonce ani po hlase ne. Moje vidění pomalu začínala zahalovat tma a já stále nic nevěděla.

Stála jsem zdánlivě v nicotě. Nebyla jsem vzhůru, aspoň to jsem dokázala poznat, ale vzbudit jsem se nedokázala, ať jsem se snažila jakkoliv.

Najednou se ozvalo tiché povzdechnutí, vzápětí doprovázené druhým. Zmateně jsem otočila hlavu. Odkud? Obraz se pomalu začal rozjasňovat. Jen vteřinku, malou chvíli...

„Excitare." Profesorův hlas mě zachytil jako laso. Tentokrát jsem se kouzlu nebránila, naopak, vší silou jsem ho popadla a nechala se vytáhnout ze snu.

Savour si mě chvíli zkoumavě prohlížel, prsty při tom bubnoval do dřevěného opěradla. Tiše jsem čekala na jeho posudek. Očividně jsem ho vyvedla z rovnováhy. Nemohla jsem se mu divit, sama jsem byla zmatená. Jako obvykle, moje vize zanechávaly víc otázek, než odpovědí.

„Slečno, pochopím, když mi nebudete chtít tuto informaci sdělit. Ale máte s někým intimní poměr?"

Tváře mi zrudly. Jistě se to nepěkně tlouklo s mými kaštanovými vlasy. Místo toho, abych se ztrapňovala nějakou nepromyšlenou odpovědí, jsem zavrtěla hlavou.

„Jste podivný případ. Pominu-li fakt, že jste věštkyně a zároveň studujete v Havraspáru, je tu čistá pravda o vašich vizích. Zatím se nikdy nemýlily. To je neobvyklé, dokonce i u starých věštců. Budoucnost je natolik nejasná, že správně bychom neměli být schopni předpovídat víc, než několik minut dopředu... a potom jste tu vy a slečna Trelawneyová. Zasloužíte si dostat Merlinův řád jenom za vaše narození." Teď už jsem se necítila ani zdaleka tak čilá, jako před chvílí. Zívla jsem. Tenhle výklad už jsem slyšela tolikrát, že jsem se ani nijak výjimečně necítila.