The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola sedmnáctá - Delfy

Před ošetřovnou jsem se na chvíli zastavila a zamyslela, co budu dělat teď. I přes všechna očekávání jsem měla spoustu času do desáté hodiny. Cesta za Savourem mi sice nějaký čas zabere, ale nemůžu před něj jít v takovém stavu. Pečlivě jsem si prohlédla ruce; třásly se, bledé a na ukazováčku už mi z masa tekla, jak jsem si okousala nehet. Počítala jsem s tím, že takhle nějak vypadám já celá.

Roztřeseně jsem udělala jeden krok kupředu, jen abych se zase zarazila. Nemám kam jít. Když jsem dřív bývala smutná, šla jsem za Newtem. Jenže co když jsem smutná kvůli němu? Téměř jsem cítila ty řetězy na svém těle, jak mě poutají k zemi a nutí mě klečet před mým vlastním hněvem, pouta, držící má zápěstí a kotníky, táhnoucí mě zpět dozadu. Avšak když jsem se podívala na svou kůži, světlou jako smetana, která vždy tak hezky zachytí světlo a téměř zazáří, žádné okovy jsem neviděla. Byla jsem svobodná, ty řetězy existovaly jen v mé mysli. Tak proč byly tak reálné?

Skousla jsem si spodní ret, až jsem v ústech pocítila chuť krve. Kdysi dávno, v době kdy se moje schopnosti začaly jen projevovat, mě má matka vzala do Řecka, prapůvodní vlasti všech slavných věštců a věštkyň. Ti tam sídlí především kvůli tradici, ale také proto, že v nich mohou žít beze strachu z mudlů, neboť věštírny jsou skryté pomocí kouzel. Spousty schopných kouzelníků tam vždy čeká na nové mladé talenty, kteří potřebují pomoc. Jedním z nich jsem byla i já; mladá, talentovaná dívka s kamenným pohledem a věšteckými sny, které se vždy vyplní.

Je povinností každého, kdo vidí časy, které mají teprve nastat, navštívit jednu ze tří hlavních věštíren; Delfské, kde sídlil Apollón, Olympské, kterou ochraňoval Poseidon a Dodónské, tam vládl Zeus. V Delfách se zaměřují především na prorocké sny, zatímco Olymp se soustředí na četbu budoucna za pomoci různých pomůcek, jako je křišťálová koule, nebo třeba i čáry v dlani. A Dodóna je ze všech nejzvláštnější, protože jejich věštci jednoduše meditují, dokud vize sama nepřijde, často i několik týdnů, v přírodě a bez jakékoliv ochrany. V porovnání s nimi jsem stále mohla být za své sny vděčná.

V Delfách mi prozradili spousty tajemství, ale snad nejdůležitější bylo to, co si každý v dávných dobách slávy Řecka mohl přečíst při vstupu do té majestátní budovy. Poznej sám sebe a Nic příliš. Pravda v nich skrytá pronásleduje věštce doteď. Nemůžete znát budoucnost, aniž byste znali sebe, ale taky ji nikdy nesmíte brát za příliš důležitou. Ona prostě je, můžeme ji změnit nebo třeba i překroutit, avšak nikdy ji nevymažeme.

Stále jsem si pamatovala laskavý pohled věkovité ženy, která mi vysvětlovala, jak přijmout svoje nadání. Nepomohla mi s tím, že sny jsou tak děsivé, protože každá moc má svou daň a tahle moc je obrovská, zato mi řekla, abych nad nimi příliš nepřemýšlela. Vždycky budou zmatené. Občas jim ani nepůjde porozumět. Pokusit se musím, to je jasné, jen si s tím nemůžu dělat hlavu.

Vzpomněla jsem si na její vrásčité dlaně, přejíždějící mi po tváři i pach starého těla, jenž se kolem ní vznášel jako neodbytný parfém. Měla nejkrásnější vlasy, jaké jsem si dokázala představit, stříbřitě bílé, dlouhé až po pás a stále husté. Nosila je rozpuštěné, takže připomínaly nádherný závoj, splývající jí po zádech. Oděná v krvavě rudých šatech, svázaných zlatou šerpou, diadém s třpytivým rubínem a prsty obtěžkané prsteny, to byla sibyla z Delf, která mi byla přidělena. Nejlepší mentorka, jakou jsem si mohla přát. Chtěla jsem být jako ona, od prvního okamžiku, co jsme se znaly. Hrdá, mocná, a přesto ne pyšná. Strávila jsem u ní týden, což nebylo zdaleka dost, ale za tu dobu jsem si ji zamilovala. Zemřela hned poté, co jsem odešla. V dopise s posledními pokyny, který mi dala na cestu, a který jsem otevřela až doma, stálo:

Odebírám se na dlouhou a strastiplnou cestu za klidem, má mladá učeňko. Neboj se; brzy budu v pořádku, stejně jako ty. Pamatuj; buď krásná, buď hrdá, buď okouzlující. Jsi jedna z mála, co to mohou dokázat. Věřím ti.

Vzpomínky nejspíš musí vládnout nějakým opačným druhem síly, než vize, které mě vždy vyděsily nebo rozplakaly. Teď jsem se uklidnila. V duši se mi, aspoň na chvíli, rozezpíval mír. Jestli dokázala přemoct ničivé následky vizí ona, moje mentorka, dokážu to i já. Nejsem o nic horší.

Znovu jsem si prohlédla své ruce. Už se mi netřásly. Krev z prstu prýštila pořád, ale taky to ustávalo.

Jsi jedna z mála, co to mohou dokázat.

Narovnala jsem se, napodobila její postoj. Vypjala jsem hruď a jediným rychlým tahem jsem si sundala gumičku, takže se moje vlasy nevázané rozběhly dolů. Nestříhala jsem si je dobrých deset let; dnes mi sahaly po pás, kaštanově hnědé, lesklé jako boky hipogryfa, rozhodně připomínaly závoj stejně, jako dřív vlasy mé mentorky. Neviděla jsem ji v hrobě a byla jsem za to ráda. Chtěla jsem si ji pamatovat krásnou a silnou. Uctím její památku tím, že budu stejná.

Zhluboka jsem se nadechla a sebevědomě vyšla směrem k učebně jasnovidectví. Díra temného zoufalství, do té doby pevně svírající mé srdce, začala praskat, jenže mi bylo jasné, že to ani zdaleka nestačí. Jedna věc byla moje hrdost. Druhá mí přátelé. Bez nich... bez nich nejsem nic. Bez Newta bych vize sama v této obrovské škole nezvládla. Všechny ty dny, které jsme spolu trávili, hledali v lese kůrolezy, seznámili se s kentaury, kteří nás nakonec prohlásili jejich přáteli, vypustili do jezera maličkou oliheň a stávali se lepšími přáteli... nemohla jsem přijmout možnost, že jsou možná důležité jen pro mě. Jenže ačkoliv jsem měla hrůzu ze samoty... Newt se zachoval jako bezcitný sobec. Dělala jsem mu vrbu celý svůj život a on mi to oplatil tímhle. Ale přesto... je to můj přítel, už od prvního roku v Bradavicích. A přátelé si odpouštějí.

Rozhodnutí padlo, aniž bych o tom přemýšlela. Něco ve mně se pohnulo, jako když se přehodí výhybka, a já ho najednou viděla jinak, bez toho závoje vzteku a žárlivosti, který do té doby překrýval můj zrak. Ulevilo se mi, když jsem ta slova přesunula do jiného období mého života; do minulosti, té, na které nezáleží. Teď už jsem mohla jen čekat na to, co udělá on.

Tvář mi roztáhl široký úsměv a se zavýsknutím jsem se rozběhla do učebny jasnovidectví.

--------
Dámy a pánové, přichází doba temna.  Ano, jsou to Vánoce.

:'D

Učitelé zešíleli a rozhodli se napsat si s námi tisíc testů, je nutnost nakoupit dárky a tak dále. Bohužel, pro mě i pro vás to znamená jedno a to samé; méně času a méně kapitol.

Holt, předepsané kapitoly docházejí. Vlastně už mám jen jednu. Takže se předem omlouvám, ale kapitolky možná nebudou vycházet tak často a pravidelně.

Jinak, už přijde trocha akce, slibuju. Brali byste malý kouzelnický souboj, nebo setkání s novým, vzrušujícím tvorem? Dneska je volba na vás  ^^.