The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola čtyřicátá - Srdce

Holé zdi mě iritovaly. Přála jsem si, abych je mohla prosvětlit nějakou barvou – žlutou, červenou, zelenou nebo modrou, prostě jakoukoliv, která by mi zlepšila náladu. Jistě, dokonce i jejich až příliš zářivá bílá měla svoje klady, například se při zírání do ní krásně přemýšlelo, ale to bylo tak všechno. Mnohem lepší by bylo, kdybych se mohla ponořit do křiklavých barev jara a zapomenout na to, co se událo včera u soudu. Celou noc jsem nespala. Nešlo to. Myslela jsem jen na ten srdceryvný zvuk, když se moje hůlka poddala neúprosnému tlaku na její konce. Newta vyloučili a já přišla o hůlku. Nezbývalo mi nic.

Přesto to bylo lepší, než kdyby ho zavřeli do Azkabanu, nebo hůř, zlomili tu jeho. S hůlkou má aspoň jakous takous šanci na život, přestože nemá dokončené vzdělání, přece jen je dobrý kouzelník. Bez ní by byl ztracený. Nějak jsem se spíš dokázala vyrovnat s vědomím, že o hůlku přijdu já, než on. Koneckonců, můžu si koupit novou, zatímco Newt bude muset škudlit každý svrček.

Potřásla jsem hlavou, abych ho z ní vyhnala. Ne, on není ten, kým bych se měla zabývat. Mám na věci důležitější práci, a tou je jedna z vizí, které jsem si téměř nepamatovala. Loučení, bůh ví s kým, i když teď jsem mohla přece jen maličko uvažovat. Neexistoval nikdo jiný, s kým bych se mohla loučit. No... až na moje sebevědomí, které kleslo o sto stupňů, kdykoliv jsem pohlédla do zrcadla. Viděla jsem jen vyhublou ošklivou dívku s očima, které byly na její mladý obličej až příliš velké a příliš vážné. Šaty, které jsem měla u soudu, stále ležely zmuchlané na zemi, tam, kde jsem na ně neviděla. Nijak jsem netoužila si je prohlížet, ale pravdou bylo, že mi slušely víc než jakýkoliv hábit. Patřila jsem do antických šatů, jako bych se do nich narodila. Nikdy jsem se plně neztotožnila se svou rolí věštkyně, ale skrz bolest a zoufalství se mi to nějakým zázrakem podařilo.

Poprvé v životě jsem si přála uniknout z reality na místo, které pro mě vždy bylo mnohem krutější než skutečnost. Chtěla jsem, aspoň na vteřinku, zmizet do jedné ze svých vizí. Samozřejmě se mi to nepovedlo. Vize věštkyní z Delf nepřicházejí na zavolání. Ale i tak jsem se cítila klidněji, když jsem se několik minut o jednu modlila. Třeba budou bohové, nebo jen jeden bůh, milosrdní, a dopřejí mi záblesk budoucnosti ve snách.

Už jsem byla alergická na klepání na dveře – kdykoliv to někdo udělal, čekalo mě něco zlého. Ovšemže se to stalo znova, klep, klep, klep, krátká přestávka, klep, klep. Srdce se mi sevřelo v děsivé předtuše, možná jsem už tehdy tušila, že se něco pokazí. A taky že se pokazilo.

Dveře se pomaličku otevřely. Stál v nich můj léčitel, přísnou tvář zvrásněnou obavami. Rukou s dlouhými prsty mi přeměřil tep a na noční stolek položil lektvar, ze kterého se kouřilo. Automaticky jsem ho převzala a usrkla. Chutnalo to jako by si někdo umyl vlasy horkou vodou a nalil mi to do hrnku.

„Odporné, já vím," zamumlal léčitel a zadíval se mi do očí, hledal nepříjemné tiky. Ani jsem se necítila zle, myslím fyzicky zle. Spíš jsem byla strašlivě unavená. „Ale nebojte. Brzo půjdete domů."

„Já nechci domů."

„A kam chcete?"

„Do Bradavic." Můj hlas, spíš vysoký než hluboký, doprovodila lahodná melodie hlasu jiného, mě známého. V ten okamžik jsem byla ztracená, navždy zapomenutá v hloubi mé mysli, protože i přes veškeré přírodní zákony jsem nebyla středobodem mého vesmíru. Můj středobod stál s rozpačitým výrazem na prahu, kajícný a nadšený zároveň, ale stále bledý a vyhublý, stejně jako já. Avšak mé vlasy mi visely zplihle kolem obličeje, mastné a nemyté, zatímco jeho trčely na všechny strany, i když ani on si je nemohl umýt. A má tvář nevyzařovala ani stopu emocí, které byly v mém nitru, tančily a nebyly si jisté, kdo má vládnout. Chvíli jsem cítila vztek, chvíli vděk, chvíli zlobu a chvíli lásku, všechny ty emoce, mezi nimiž je jen maličký rozdíl, který se dá překlenout bez povšimnutí.