Byl to můj nejlepší přítel. Společně jsme chovali ty úžasné tvory. Dokonce jsme našli podivné zlaté vajíčko okamie, které se vylíhlo v tu nejkrásnější okamií slečnu pod sluncem. Jenže nic netrvá věčně a šťastná studentská léta v Bradavicích pro nás...
Cítila jsem něco studeného, jak mi přejíždí po tváři. Otřásla jsem se, neboť do té doby mi bylo příjemné teplo a teď najednou tohle. Zkusila jsem mávnout rukou, abych to odehnala, ale končetiny mě neposlouchaly. Zachvátila mě hrůza. Vší silou jsem se snažila vzpomenout si, co se stalo, jenže to bylo jako brodit se hustým bahnem v mlze, prostě jsem nedokázala pokročit dál. Panika se mi rozlévala po hrudi jako jed. Musím... já musím...
„Enervate." Zaslechla jsem tichý hlas a chytila se ho jako kotvy, která mě vytáhne z temnoty bezvědomí. Mlha v mé mysli se pomaličku rozháněla, do močálu přitékala křišťálově čistá voda, studená jako led a průhledná jako sklo. Znovu jsem se pokusila zvednout ruku a tentokrát jsem ucítila slaboučkou reakci z mých prstů.
Zalapala jsem po dechu, jako kdybych se vynořila z vody. Do očí se mi zabodlo slunce, odrážející se od sněhu. Celých pět vteřin jsem se snažila zorientovat; co je ta rozostřená tmavá skvrna přede mnou a proč ji skoro nevidím? Všude je tak bílo... a proč jsem celá mokrá? Pod zadkem jsem cítila rozpouštějící se sníh.
„No tak," zamručela ta skvrna a zabrala, aby mě vytáhla na nohy. Vší silou jsem se snažila zaostřit zrak. Pomaličku se mi rozjasňovalo, tam je ohrada s testrály, Newt se mě snaží zvednout a ti kluci, co na nás zaútočili... počkat, jsou testrálové v pořádku?
„Testrálové?" vydechla jsem. Zima se mi zahryzla do morku kostí, takže jsem se celá roztřásla. Měla jsem příšerně ztuhlou tvář, a stále ještě jsem na svém těle cítila provazy, zařezávající se mi do masa. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat představu hořících vlasů těch idiotů. „Jsou... jsou...?"
„Jsou v pořádku." Newt mě opatrně postavil na nohy, ale má vlastní kolena mě zradila. Hned poté, co mě pustil, se mi podlomila. „Jeden má trochu spálenou nohu. Díky Merlinovi to není nic, co by Puškvorcová nedokázala zpravit. Zato ty mi děláš starosti."
„On mě spoutal?"
„Jo. A pak jsi spadla do sněhu a rozbila si hlavu o kámen. Donesu tě na ošetřovnu."
„Chodit dokážu sama," ohradila jsem se a nepříliš elegantně se vyšvihla na nohy. Chvíli jsem se jen potácela ze strany na stranu a snažila se nezhroutit k zemi. Třes ovládal mé tělo víc, než se mi líbilo, ale opřela jsem se o ohradu. Nepřipadala jsem si tak slabá, aby mě musel na ošetřovnu nosit, jenže ani tak silná, abych tam došla sama. Hlavně jsem se potřebovala zahřát, studený sníh jsem cítila až někde u srdce. Jako bych zamrzala i zevnitř. „Jen se o tebe... opřu..."
Zaslechla jsem šustot a potom mi omotal svou šálu kolem krku. Nakonec mi bez okolků podtrhl nohy a vzal mě do náruče.
„Je to především moje vina, že ti ublížili. Mrzí mě to."
„Není to tvoje vina," namítla jsem automaticky a pokusila se vymanit z jeho sevření, ale držel mě pevně. K tomu se malinká část mého podvědomí, toho sobeckého parchanta, bránila mému bránění. Tělesné teplo, které z něj vyzařovalo, zahánělo chlad v mém srdci a k tomu příjemně voněl. Neřekla bych, že to byla kolínská, nebo něco podobného. Ta vůně byla pomíjivá a přitom až trýznivě skutečná, lišila se od odporného pachu útočníka, jako se vůně oběda od maminky liší od pachu mršiny. Z nějakého důvodu bych to připodobnila k domácímu ohni, u kterého se sejde celá rodina, ale přitom tam po kouři nebyla ani stopa. Jednoduše mě omamovala jen samotná jeho přítomnost.
„Správný muž by nenechal dívku, aby za něj bojovala."
„To tobě vyhrožovali, že tě zmlátí. Mimochodem, co tvůj krk?" Znaveně jsem zvedla ruku a přejela mu prsty po rudém pásu na krku. Pod kůží jsem cítila jeho zrychlený tep. Ohryzek mu poskočil, když jsem se ho dotkla a rudá se začala rozšiřovat až na jeho tvář.
„Můj krk je v pohodě," odsekl chraplavě. Odkašlal si a přitiskl si mě na hruď ještě silněji, takže jsem téměř nemohla dýchat, zato mě mnohem víc hřál. Rozhodla jsem se, že se radši vzdám kyslíku než tepla a přitiskla jsem se k němu, co nejpevněji jsem dokázala. „Tohle jsem pokazil. Měl jsem tě chránit."
„Dokážu se chránit i sama. Ti testrálové potřebovali tvou pomoc víc, než já. Udělal jsi správnou věc."
„Vždyť jsem nepomohl ani jim!" Stiskl rty. Každý jeho krok teď působil razantněji, protože byl rozzlobený. Zničehonic ke mně sklonil hlavu. Byl tak blízko; viděla jsem všechno. Každou řasu, každý měkký odstín zelené a hnědé v jeho očích, každou pihu. Dokonce jsem si všimla, že mu rostou vousy, což by mě nemělo překvapovat, přeci jen na to už měl věk. Ale obvykle vypadal tak mladě, že jsem nad tím ani neuvažovala.
„Newte." Byla jsem jako králík, kterého paralyzuje liška. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho očí. Všechno ostatní bylo najednou nepodstatné, zima, strach i únava. Viděla jsem jenom světle hnědou a zelenou.
Cosi v mé mysli konečně zapadlo do skládačky a mě došlo, co se s námi poslední dobou dělo. Najednou to bylo jasné. Jasnější než slunce. Jasnější než nebe na obloze, jasnější než sníh. Vzpomněla jsem si na muže, co se zamiloval do sfingy, na všechny ty kluky, kteří se na mě usmívali, ale nikdy nic víc neudělali. Neopouštěla jsem místo po boku Newta, muselo to vypadat zvláštně a mě to bylo jedno. Byli jsme přátelé.
Žárlila jsem na Letu, ne protože jsem se bála o naše přátelství, ale protože jsem chtěla Newta pro sebe? Proč jsem si to neuvědomila dřív?
Fénix v mém nitru znova vzplál, mocný a nesnesitelně horký. Pokusila jsem se nadechnout, jenže to nešlo; jako bych měla přes nos a ústa přehozenou vlhkou látku. Končetiny mě zase neposlouchaly, veškeré moje bytí se soustředilo k té jediné dlouho potlačované pravdě. Jak dlouho? Od prvního ročníku? To jistě ne, byli jsme tak mladí. Když jsme se potkali ve vlaku v pátém ročníku a já na sobě měla poprvé před ním šaty? Usmál se a shrnul mi vlasy z tváře. Nebo snad tehdy, když jsme hladili jednorožce, které sehnala profesorka? Přeskakovala jsem z jedné vzpomínky na druhou, snažila se najít jediný náznak toho, že bych se do něj zamilovávala, ale nemohla jsem nic najít, zároveň jsem však podvědomě cítila, že všechny jsou důkazem.
Zaťala jsem zuby. Chtěla jsem se od něj dostat pryč, rychle, zbavit se toho náhlého palčivého pocitu, že nedokážu strávit v jeho přítomnosti ani jediný okamžik a přitom chci každou vteřinu jeho života jen pro sebe.
„Newte?" zašeptala jsem. Maličko se usmál, zmatený, proč pořád opakuju jeho jméno, avšak s mými protichůdnými pocity se nemohl ani omylem měřit. Zatajila jsem dech a urovnala si myšlenky, ačkoliv to bylo obtížné. „Já..." Chtěla jsem říct něco, co by vyjadřovalo, co si myslím, ale nemohla jsem. Přátelství; to je víc, než láska. Nesměla jsem to pokazit, ne já, ne takhle.
„Neber mě na ošetřovnu."
„Jsi si jistá?"
„Ano."
Položil mi dlaň na čelo. „Horečku nemáš... dobře. Odnesu tě na kolej."
------ Tak jsem se dneska posnažila a skutečně vydala novou kapitolu. Jak se vám líbila? :)
Jinak bych ráda poděkovala teckopluste, která vyrobila tenhle krásný cover :)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Lidé na facebooku sice promluvili jasně, ale i tak si podle mě zaslouží aspoň tady ukázat :). Děkuji moc! :)
