The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá - Zvířátko

„Děkuji za váš příchod." Madame Clérisseau se na nás usmála od stolu. Před ní ležela bageta, rozlomená na dvě poloviny a potřená máslem – pravděpodobně už dojedla. Ruce měla pokryté drobečky, ale ani to jí nezabránilo se postavit a překvapit mě tím, že mě políbila na dvě tváře. Newtovi pouze potřásla rukou. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jak toto gesto mám brát. „Vás obou. Mademoiselle Baume vám už zařídila pokoj, nemýlím-li se?"

Lili rychle přikývla. „Samozřejmě. Jen jsem chtěla jít hned za vámi, abychom vás stihli při večeři."

„To jsem moc ráda." Ředitelka nás obdařila dalším úsměvem a drobným elegantním pohybem ukázala na volný stůl. „Posaďte se, ohřejte se, najezte se. Bohužel, většinu jídla jste už promeškali, ale zařídím, aby vám naše slečny připravily něco jiného. Mezitím můžete potěšit duši pohledem na naše nádherné sochy, například. Jsem si jistá, že mademoiselle Baume vám vaše zavazadla ráda donese na pokoj."

„Počkejte," vyhrkla jsem. Přece si nenechám nosit kufry holkou, co sice je o trochu větší než já, ale přece jen není žádná služka. „Odneseme si zavazadla sami. Stejně bychom měli vědět, kde budeme spát."

„To vůbec není potřeba," zasmála se madame. „Mademoiselle se sem vrátí a dovede vás zpět."

„Byla bych raději, kdyby..."

„Ne," přerušila mě ředitelka a mávla rukou. „Já bych byla raději, kdybych se o vás mohla postarat podle svého gusta. Zařídím vaši večeři a mademoiselle Baume odnese vaše kufry. Nepřipouštím námitky."

„Ale..."

„Omluvte mne." S němým údivem jsem sledovala, jak si otřela rudě nalíčené rty látkovým ubrouskem a ladně vstala. Její šaty ladily se rtěnkou; ze všeho nejvíc mi připomínala mudlovské komiksové postavy, které jsem si občas z legrace prohlížela o prázdninách. Bez jediného dalšího slova odkráčela za zvuku klapajících podpatků.

„Lili?" otočila jsem se na dívku s omluvným výrazem. Nervózně si kousala ret. Když jsem ji viděla poprvé, připadala mi jako vrchol sebevědomí, ale teď, po setkání s madame Clérisseau, jsem musela svůj původní dojem maličko poupravit. „Moc mě to mrzí."

„To je v pořádku," vydechla a uvolnila ret z pevného sevření zubů. „Naší ředitelce se dá jen velmi těžko odporovat. Odnesu vám zavazadla a potom se k vám vrátím. Nebuďte příliš překvapení z našich kuchařek, asi se budou chtít předvést... dlouho neviděly nového kluka, co by nebyl moc malý, než aby se o něj zajímaly."

„Cože?" Tajemně se na Newta usmála, jako by věděla něco, co my ne. „Však uvidíte. Za chvíli jsem zpět."

Úkosem jsem pohlédla na Newta a zvedla jedno obočí. Naklonil hlavu na stranu, rty zkřivené do pobaveného úsměvu. Zatoužila jsem se dotknout každé z pih, které ten pohyb zvýraznil, možná je dokonce políbit. Vlastně jsem chtěla zulíbat každou část jeho těla. Začervenala jsem se při té nestoudné myšlence a v duchu si začala nadávat. Taková hloupost...

„Nejspíš si půjdeme sednout," navrhl. Přitakala jsem, šťastná, že mě zbavil pocitu trapnosti. U Merlinových vousů. Měla bych ubrat s romantickými knihami a to hodně, jinak začnu vymýšlet ještě stupidnější věci.

„Tak jo," zamumlala jsem rozpačitě.

Existuje velký rozdíl mezi lavicemi, které máme my v Bradavicích a lavicemi, které jsou v Krásnohůlkách. Jako první jsem zaregistrovala jejich barvu. Bradavické jsou tmavě hnědé, skoro až černé, dohladka vyleštěné těly stovek studentů, co tamtudy prošli. Krásnohůlkovské jsou ze světlého, možná březového dřeva, na nich leží měkké polštářky, které jsou natřepané takovým způsobem, že je jen těžké uvěřit, že nejsou úplně nové. Byla příšerná slast se do nich ponořit a jen si vydechnout po náročné cestě. Dobrá, možná zas tak náročná nebyla, taky jsme se mohli plavit lodí, což by pravděpodobně bylo ještě nepříjemnější, ale já prostě přemisťování nikdy nepřišla na chuť, naopak. Můj žaludek proti tomu vždy bouřlivě protestoval, proto jsem se taky přemisťovala co nejméně.