The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá - Omluva

Přitáhla jsem si košík s pečivem a ulomila si kus rohlíku. Leta tvrdohlavě sledovala moje prsty, pečlivě zpracovávající pečivo, zatímco Newt pustil její dlaň a nasadil kajícný výraz.

„Promiň," začal. Nervózně si prohrábl vlasy, zelenohnědé oči plné strachu. Tála jsem jako rampouch. Většinou jsem ho utěšovala, kdykoliv jsem viděla tenhle pohled, zděšený kvůli něčemu, co někdo jiný řekl. Dnes byl určený mě. Nedokázala bych popsat, jak moc mi to bylo líto, ale přesto jsem se cítila zvláštním způsobem uspokojená, neboť jsem si to zasloužila. „Choval jsem se jako idiot. Poslední dobou se pořád chovám jako idiot."

„Nejsi jediný," zabručela Leta na svoje nohy. Párkrát jsem mrkla. Ne, nemohlo se mi to zdát, dokonce i Newt se začervenal. Leta se chovala zvláštně, mnohem divněji, než jsme byli zvyklí.

„Máš vrátit do knihovny tu knížku o akromantulích," řekla jsem jí tvrdě. Semknula rty do pevné čárky a jinak si mě nevšímala. Zato Newt vypadal čím dál nervózněji. Znova si rukou zajel do vlasů.

„Vážně, Doro... já netuším, co to do mě vjelo. Nechtěl jsem ti ublížit. Vždycky jsi tu pro mě byla, když jsem tě potřeboval a teď si tě vůbec nevšímám. Kamarádíme se od prváku. Přál bych si, aby to vydrželo až do konce studií," omlouval se dál můj zrzavý přítel. Každé jeho slovo mě vnitřně těšilo, jenže zároveň s tím jsem cítila stud. Nebyla jsem jediná, kdo si zasloužil omluvu.

„Já se vám taky musím omluvit." Na mysli mi vytanula stará vzpomínka. Já a Newt ve druhém ročníku, v Zapovězeném lese jsme našli kůrolezy. Dávali jsme jim různá jména; Dřevík, Větvík, Lístek. Jednou Newt onemocněl a já je musela jít zkontrolovat sama. Tehdy jsem se příšerně bála tmy. Na kolej jsem se vrátila rozechvělá, se slzami na tvářích. Hrozně se mi omlouval, že mě tam vůbec nechal jít. Dnes už jsem se tmy nebála; věděla jsem, že jsou mnohem horší věci. „Žárlila jsem na vás. V té knihovně... myslela jsem, že se přestaneme kamarádit, protože už vždycky budu jenom ta druhá. Vlastně ani nevím proč." Zasmála jsem se. „Kdybych se pro změnu chovala trochu normálně já, nikdy by se tohle nestalo."

„To není pravda," vpadla do toho Leta. „Stalo by se to tak jako tak."

„Leto..." zamumlal Newt konejšivě, ale ona se nechtěla nechat utěšit.

„No co?" Pohodila černými kadeřemi, tvrdou tvář staženou do kyselého výrazu. Nikdy bych nečekala, že se na mě takhle někdo podívá, a obzvlášť, že to bude ona. Vypadala, jako by mě v okamžiku zabila, bez zaváhání, bez slitování, jen kdyby měla příležitost. Zděšeně jsem před ní couvla, do žil se mi vplavil adrenalin. Instinktivně jsem se začala připravovat k boji. „Znáte se tak dlouho. Je jen otázka času, kdy se pohádáte. Přátelé nevydrží věčně. Jenom skutečná láska vydrží věčně."

Postavila jsem se a ona mě následovala. Dívaly jsme se jedna druhé do tváře, černé oči propalovaly ty šedé. Nedokázala jsem z ní nic vyčíst, tolik mě pohltily temné plameny zlosti v jejích očích... chovala se divně. Jako by jí Newt skutečně patřil a já jí kazila plány.

„Drž se od něj dál," procedila skrz zaťaté zuby. Potom se otočila a odešla – zase. Nechápavě jsem se otočila k Newtovi.

„Co se jí stalo?"

„Má teď problémy doma," pokrčil rozpačitě rameny. „Denně jí píše matka, nemám ponětí co. K tomu se jí začínají hrozně horšit známky a doufala, že na tu předváděčku obrany vyberou ji, ne Smitha. To ji ale neopravňuje k tomu, aby se chovala tak, jak se chová."

Tiše jsem broukla na souhlas. Najednou se řeč těla Newta prudce změnila; narovnal se a každá žilka na něm začala hrát vzrušením. Úkosem jsem na něj pohlédla, naschvál co nejzmateněji to šlo, abych demonstrovala svou situaci, ve které jsem nic nechápala... jako obvykle. Newt byl nepředvídatelný, ale jinak, než Leta. On většinou překvapoval hezkými věcmi.

„Chtěl jsem ti ukázat testrály," vyhrkl nadšeně. Když se usmíval, měl dolíčky ve tvářích, stejné jako v prvním ročníku. Fénix ve mně se znova rozehřál, avšak bylo to jiné teplo. Příjemné, zaplňovalo mě v pomalých hřejivých vlnách, od lalůčků až ke špičkám prstů.

„Myslím, že je stejně neuvidím," podotkla jsem laškovně. Newt obrátil oči v sloup.

„Profesorka mi dovolila na nich létat," objasnil. Pootevřela jsem ústa. Jestli mi nabízí to, co myslím... „Pojď to se mnou vyzkoušet."

„Proč já?"

„Protože jsi jediná, komu věřím, že nespadne ani jim nijak neublíží. Víš o magických tvorech možná víc než já. Spolu to zvládneme."

„Páni," zamumlala jsem ohromeně. Můj kamarád se natáhl a chytil mě za ruku, pevně jako svěrák. Hřál snad ještě víc, než můj fénix. Úplně jsem se zatetelila.

„Půjdeme?" usmál se na mě mile. Vzrušeně jsem přikývla.

Utíkali jsme chodbami Bradavic jako vítr, ne, ještě rychleji. Tentokrát nás vedl on; znal cestu na školní pozemky tak dobře, že by tam doběhl i poslepu. Bohužel jsem byla tak nadšená, že mi nedošel jeden podstatný detail; venku mrzlo a sněžilo, a my dva neměli nic teplého na sebe. Vlastně ano, Newt šálu. Tím ale výčet našeho oblečení, vhodného na procházku ve sněhu, končil.

„Počkej, Newte," zastavila jsem ho. „Zmrzneme. Venku je zima."

„Dora je dneska nějaká bystrá," zasmál se Newt. „Je škoda, že nikdo z nás neovládá přivolávací kouzlo, že, slečno Havraspárská?"

„Velmi vtipné," sykla jsem a otřásla se v prudkém závanu ledového vzduchu. „Accio kabáty."

Netrvalo to zas tak dlouho. S úlevou jsem si oblékla ten svůj, olivově zelený s náznakem zlata na knoflících. Nejeden člověk si myslel, že chodím do Zmijozelu. Ne. Mám ráda zelenou, ale stále zůstávám hrdou členkou Havraspáru.

Brodili jsme se horami panensky čistého sněhu. Najednou jsme zaslechli hlasitý smích a výkřiky. Netrvalo dlouho a uviděli jsme i jejich původ. Skupinka studentů stála u klece testrálů, vrhali na ně kletby. Očividně se skvěle bavili.

Bez jediného slova jsme se k nim rozeběhli. Cestou jsem z kapsy vytáhla hůlku.