The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola čtrnáctá - Pokrývka

Viděla jsem okamii. Krásnou okamii, modrou jako půlnoční obloha, se stříbrnýma očima. Její temně fialová křídla se rozepjala, když vzlétla, aby se připojila k hipogryfovi, jehož barva ze všeho nejvíc připomínala vlašské ořechy a jeho duhovky byly čistým zlatem. Posadila se mu na záda, přímo mezi mohutné perutě, téměř vrněla spokojeností.

Najednou se obě zvířata napjala, jako by spatřila nepřítele. A taky že spatřila; hnal se k nim pavouk, akromantule, větší než oni dva dohromady, chlupatý a černý, s divokými plameny v očích. Jeho dlouhé nohy se míhaly sem a tam, jak běžel.

Nejdřív se vrhnul po hipogryfovi, který se vzepjal a sekl po něm ostrými předními drápy. Okamie se stáhla, zobák pootevřený, vycházelo z něj tiché naříkání. Hipogryf bojoval udatně, lépe než kterýkoliv rytíř, ale byl malý, tak malý. Akromantule chtivě cvakala kusadly, když ho jednou silnou nohou uštědřila ránu do boku. Hipogryf bojovně vřískl, ale nedokázal pavouka zastrašit. Chabě se pokusil po něm rozmáchnout spáry, akromantule se však vyhnula a roztáhla kusadla.

Okamie jako by zazářila. Její oči vzplanuly podobným plamenem, jakým sálal zrak pavouka, s tím rozdílem, že ten její byl čistý, plný štěstí a naděje. Spolu s ní roztáhl křídla fénix, který se zjevil odnikud, krásný a ohnivý, šťouchl do ní zobákem, popohnal ji.

Její tělo začalo nabírat na velikosti. Původně drobný tvor, okřídlený had, rostl, rostl tak dlouho, dokud nebyl dostatečně veliký dokonce i na boj s akromantulí. Rozevřela zobák a zavřeštěla, mnohem hlasitěji než předtím hipogryf. Zvedla se do vzduchu a postavila se před hipogryfa, sraženého k zemi, bezmocného.

Akromantule trošku ucouvla před svíjejícím se tělem okamie, která znova zavřeštěla. Fénix, jenž hada předtím povzbudil, vzlétl, strážil bojující zvířata. Tak započal děsivý, vzrušující zápas na život a na smrt; zápas okamie, ochránkyně a akromantule, útočnice.

Svalnatý ocas hada sebou mrsknul a dopadl na zem přímo vedle nohou akromantule. Ta vydala podivné cvakání, snad vyděšené, a doširoka rozevřela kusadla. Ozvalo se další vřísknutí, a další, další, okamie zaťala ostrý zobák do tlustého těla pavouka, peří naježené, křídla rozepjatá. Začala ho obmotávat, jako škrtič, stále do ní dloubala a neustávala v boji.

Najednou si akromantule vzpomněla, že i ona má své zbraně. Zabrala silnýma nohama, uvolnila se ze smrtícího sevření okřídleného hada a zabořila jedovatá kusadla do masivního těla okamie.

Čas se zastavil. Překvapeně jsem se podívala na obrovského hada. Okamie měla hlavu zakloněnou, zobák otevřený k výkřiku, ale nevydala žádný zvuk, dokonce ani, když akromantule vyprostila své kusadla. Na tmavém peří se jako rubíny zatřpytila krev, která vzápětí změnila barvu na černou. Had se v posledním zoufalém pokusu ochránit hipogryfa vzepjal a jedinou ranou silného ocasu usmrtil mohutného pavouka.

Potom sám dopadl na zem a začal se zase zmenšovat. Krev prýštila z jeho těla v potocích, černá a jedovatá, odporně páchnoucí. Hipogryf se zvedl, dokulhal k němu, zlaté oči plné slz. Klesl vedle okamie na kolena a začal naříkat, dlouze a táhle, zoufalým nářkem, něžným a přitom drásavým. Položil hlavu na její tělo, které sebou ještě jednou zaškubalo. Potom zvedla nádhernou vznešenou hlavu, podívala se mu do očí, krásná jako nikdy předtím, oči jako z démantů.

Naposledy rozevřela zobák, ale nevydala žádný zvuk. Dotkla se jím hipogryfa.

Její hlava dopadla na zem s hlasitým zaduněním. Fénix přistál.

„Doro, probuď se." Někdo se mnou třásl. Se zasténáním jsem se bránila probuzení. Musím vidět, jestli ta okamie žije, nebo jestli vyhrála jen Pyrrhovo vítězství. Ta vize nesmí být přerušena, ne... „Vstávej!"