The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola čtvrtá - Přeměňování

Poklusem jsme vyběhli z knihovny. Téměř okamžitě mě zase začalo píchat v boku a plíce se mi rozpálily, jako kdyby na nich seděla chiméra, ale přesto jsem Newta následovala. Držet s ním krok v běhu, to bych na seznam nejhorších zážitků zařadila hned na třetí místo. Chlapec, který mi v prvním ročníku dosahoval sotva po bradu (nepatřila jsem mezi nejvyšší ani tehdy), se vytáhl na skoro šest stop, takže jsem k němu dnes musela vzhlížet. Nejspíš jsem z naší trojice byla jediná, komu to vadilo. Pět a tři čtvrtě stopy vysoká Leta si musela vedle mě, necelých pět stop malého tvorečka, připadat jako obr.

Newt ke mně najednou natočil hlavu a pousmál se, skoro to vypadalo, že mi čte myšlenky. Tahle jeho náhlá otevřenost mi připadala mírně řečeno zvláštní, ačkoliv to mohlo být tím, že jsem u sebe stále měla vajíčko okamie. Možná jsem mu připadala jako obzvlášť malá samička tohoto rozkošného tvora, chránící své vejce. V takovém případě bych pro něj nejspíš i byla krásná.

„Kudy teď?" zeptal se na rozcestí dvou chodeb. Ukázala jsem na obraz, zdánlivě pěvně přilepený ke zdi. S Newtem se seznámili už ve vlaku, měl s sebou tehdy naprosto úžasný kufr, polepený pírky hipogryfa, což mě okamžitě zaujalo. V prvním ročníku z nás nakonec byli takoví přátelé, že jsme po nocích zůstávali navzájem ve svých pokojích; nutno přiznat, že já pobývala častěji u něj, než on u mě. Tenhle zvyk nám vydržel až do čtvrtého ročníku. Za tu dobu jsem ve škole našla nespočet tajných chodbiček a průchodů Bradavic. Několikrát jsem musela za tuto informaci zaplatit školním trestem nebo ztrženými body, ale ty jsem brzy získala zpět a tresty netrvají dlouho. Ve chvílích, jako byla tato, se taková znalost vážně hodila.

„Zatlač... na... slunce," vyrazila jsem ze sebe mezi přerývanými nádechy a výdechy. Možná jsem se neměla snažit ho dobíhat. Plíce mi vybuchovaly v plamenech bolesti. „Na... rámu."

Zdálo se, že teprve teď si všiml, jak jsem uřícená. Pohlédl na mě zpoza rozčepýřených vlasů, stud sám.

„Běžím moc rychle?" zeptal se. Mávla jsem nad tím rukou, ale hned poté mě v pase zlomil záchvat kašle. Tolik schodů bylo na mé ubohé tělo asi příliš.

„Běž dál," vykašlala jsem ze sebe, pravděpodobně se zbytky shořelých plic. Nevšímal si mých slov, přešel ke mně a přitiskl mi prst na krční tepnu. Na holé kůži mě jeho dotyk pálil snad ještě víc, než hrudník.

„Doro, jsi úplně ledová a tep máš hodně rychlý," oznámil mi. Do hlasu se mu zase začal vracet neklid. „Jsi nemocná? Možná bys tady neměla tak pobíhat."

„Nevím o tom." Moc jsem ho teda neuklidnila. Stále mě pozorně zkoumal hřejivým pohledem zelených očí. Hnědá u zorniček vypadala takhle zblízka skoro jako zlatá. „Newte, je prvního prosince a zrovna jsme běželi. Samozřejmě, že jsem studená a buší mi srdce."

„Měla by sis jít lehnout." V hlase měl podobně tvrdý tón, jaký nasazoval při komunikaci s obzvlášť tvrdohlavými testrály, jenže tentokrát měl asi pravdu. Dlaň na krku se mi skutečně zdála horká. Nebylo to nepříjemné, jen... jiné. Rozbušilo se mi srdce.

Ruka zničehonic zmizela. Stihla jsem si všimnout, že se zatvářil vyděšeně, než se podíval na stranu. Nepřítomně si otíral dlaň do hábitu. Tlukot mého srdce ustal, na chvíli zamrzl. Potom se vrátil, začal znít tak hlasitě, až jsem se vyděsila.

„Jdeme," zamumlala jsem, našla slunce na rámu a lehce na něj zatlačila. Obraz se vyklopil dozadu, čímž vytvořil malou skluzavku.

„Nezakopni o rám," varovala jsem před vstupem na obraz.

Už jsem stála dole, když jsem zaslechla šramot. Bleskurychle jsem cukla hlavou dozadu, takže jsem krásně viděla, jak se jeho špička zarazila o maličký výstupek. Kolem tváře mi proletěla Newtova natažená ruka, vzápětí následovaná zbytkem těla.

Dopadl přímo před mé nohy, hábit pomačkaný, obličejem ryl v zemi. Pád to musel být bolestivý, ne každý má čest vyzkoušet, jaké to je narazit na tvrdou kamennou zem. Můžu říct z vlastní zkušenosti, že to bolí. Hodně.

„Jsi nějaký šikovný, drahý mrzimorský," vyprskla jsem, když se pomalu sbíral ze země a uhlazoval si vepředu hábit, který teď vypadal opravdu hrozně. Vlasy měl teď ještě rozcuchanější, ale smál se spolu se mnou, dokud se nepodíval na hodinky.

„Zbývá nám půl hodiny. Je to ještě daleko?"

„Vyjdeme přímo před učebnou."

„Dobře." Pokynul mi, abych šla první, takže jsem tak s úšklebkem učinila. Najednou jsem si všimla malé nečistoty na jeho hábitu. Lehounce jsem ho poplácala na hrudi, abych ji dostala pryč.

Vzala jsem za kliku u dveří učebny. Brumbál na nás nebude zlý; nikdy takový nebyl. Jenže stejně není příjemné vědět, že jste přišli pozdě do hodiny k vašemu nejoblíbenějšímu učiteli.

„Počkej!" zašeptal Newt a několikrát zaklepal. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem otevřela dveře.

„Slečna Linge a pan Scamander! Máte zpoždění," ozvalo se okamžitě poté, co jsme vstoupili do třídy. Moje tváře pomalu rudly, zatímco Newt se díval někam na špičky svých bot. Od nás se vysvětlení nedočká. „Běžte si prosím sednout. Právě probíráme skutečnou fyzickou přeměnu lidí. Kouzla i pohyby hůlkou máte na tabuli, pokud budete potřebovat pomoc, rád se u vás zastavím."

Dokonce i přes celou třídu jsem cítila jeho pronikavý pohled. Pomaličku jsme s Newtem klesli za stůl a vytáhli hůlku. Ta moje se leskla, bílá jako sníh, hladká na dotek, avšak ta jeho vypadala docela opotřebovaně. Po stranách měla stopy od lidských zubů.

„Víš, k čemu jsou kapsy, že jo?" pošeptala jsem mu. Na jeho pihovatých tvářích se objevil náznak červeni.

„Je to rychlejší..." zamumlal. Protočila jsem panenky.

„Jednou si tu hůlku překousneš, ostatní si to mezi sebou řeknou a žádná další si tě nevybere. Vždyť víš... hůlka si vybírá kouzelníka!"

„Jak je možné, že ještě nepracujete?" Profesor Brumbál se k nám přikradl jako myška. Při zvuku jeho hlasu jsme na židlích nadskočili.

„Promiňte, pane profesore," vypískla jsem. Newt se nervózně pousmál. Nejspíš jsme oba vypadali hodně komicky, tedy aspoň Brumbál se tvářil pobaveně. Elegantně se opřel o lavici za námi a svou vlastní hůlku položil vedle sebe.

„Pane Scamandere, předveďte mi na slečně Linge kouzlo na zvýraznění obočí, prosím. Neverbálně, pokud si věříte." Newtův úsměv se ještě rozšířil. Neverbální zaklínadla patřila mezi jeho speciality, jednou mě z nich i doučoval. Jestli existovala nějaký druh hůlkové magie, ve kterém vynikal, byla to právě neverbální kouzla.

Přimhouřil oči na tabuli a rty naznačil znění formule. Hůlkou pomalu kýval ze strany na stranu, když se postavil a odstoupil dál, aby mi nevypíchl oko.

Lehce švihl zápěstím. Konec jeho hůlky se rozzářil jedovatě zelenou barvou. Kouzlo mě zasáhlo přímo mezi oči, ale místo svědivého pocitu na místě, kde je obočí, jsem ucítila nepříjemný tlak. Síla mnou mrštila dozadu, takže židle spadla na zem a já se praštila do hlavy.

Objevila jsem se ve snu.