The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola šestnáctá - Ošetřovna

Trvalo mi jen několik vteřin se postavit a rozběhnout ven. Chtěla jsem ho chytit, omluvit se, zničit sama sebe, své námitky. Došlo mi, jak moc jsem byla sobecká. Tohle jsem neměla. Já...

Bez dechu jsem doběhla ke dveřím vedoucím z Velké síně. Nikdo tam nebyl, ani Newt, ani nikdo jiný. Zoufalá, chtěla jsem jít do Mrzimorské koleje, ale potom mi došlo, že jsem zase zapomněla, na jaký sud bych měla klepat... a k tomu by mě asi hodně rychle vypakovali, kdybych s sebou neměla Newta. Zaryla jsem si nehty do hlavy. Přece nemohl odejít tak rychle, to by musel utíkat, jenže teď tu nebyl, takže to vlastně nebylo důležité. Klesla jsem na kolena, podobně jako předtím hipogryf, ale já neoplakávala okamii. Oplakávala jsem především sebe, protože jsem se zachovala jako ukázkový spratek.

Jenže jsem nebyla jediná, kdo se zachoval hrozně. Já vím, že ty ses nikdy o nikoho nezajímala. Hlupák. Hlupák, hlupák, a znova hlupák, tisíckrát hlupák a stále by to nestačilo k jeho popisu. Nejsem stroj, nejsem ani kamenná. Samozřejmě, že jsem se o kluky zajímala, dokonce se někteří zajímali i o mě, jenže to díky mému přátelství s Newtem vždycky brzo vzdali.

Prošlo kolem mě několik nebelvírských studentů. Jeden z nich se rozesmál, když mě uviděl. Ale jiný se na něj opovržlivě ohlédl a klekl si vedle mě.

„Jsi v pořádku?" zeptal se potichu. Polkla jsem slzy, než jsem statečně kývla. Nepřipadala jsem si v pořádku. Spíš... smutná? Rozervaná. Možná to ve vztazích vážně je tak, že jeden patří druhému a já to jen nevěděla, jenže chtěla bych být součástí něčeho takového? Já jsem já, možná s nepříjemnými vizemi, nebo kruhy pod očima, které nikdy nemizí, a nechci, aby mě někdo vlastnil. I když, pravdou bylo, že já Newtovi patřila, ale jen proto, že jsem myslela, že i já vlastním jeho. Očividně jsem se mýlila.

S pravdou přichází klid, i když je krutá. Teď se ve mně rozhostil, prázdný a tupý, ale přesto tam byl.

„Jo," odpověděla jsem roztřeseně a postavila se. Vedle studenta, nejspíš třeťáka, jsem vypadala maličká, stejně jako vedle všech. Narovnala jsem ramena. Tváře jsem stále měla podivně ztuhlé, hruď se mi svírala a rozpínala tak rychle, až jsem se bála, že vybuchnu. Bolelo to. Hrozně to bolelo. „Díky."

„Udělalo se ti špatně? Možná bys měla za Pomfreyovou," doporučil mi student s upřímným zájmem ve tváři. Přitakala jsem.

„Jasně, teď za ní jdu. Díky."

Poplácal mě po rameni a vrátil se ke spolužákům. Než odešel, ohlédl se na mě. Jeho zrzavé vlasy mi připomněly Newta, ačkoliv si ti dva vůbec nebyli podobní. Mezi prsy jsem ucítila tu mohutnou, krvavou díru, která předtím zmizela. Objala jsem si trup rukama, abych se nerozpadla na tisíc střepů.

Při cestě na ošetřovnu mě napadala spousta věcí, jedna ošklivější, než druhá. Jádro problému zůstávalo stejné. Všichni kolem mě jsou hloupí a já jsem ještě hloupější, když jim to odpouštím.

Zarazila jsem se při vzpomínce na Dianu. Ona nebyla hloupá. Naopak, vysoce inteligentní, přestože jasnovidka, zábavná a dokonce empatická. Chtěla jsem si s ní popovídat. Vyhlídka volného dne mě najednou neuchvacovala, spíš děsila. Nemít co na práci, když jsem smutná...

„Slečno, vysvětlete mi, co jste se sebou za těch čtyřiadvacet hodin stihla provést." Madam Pomfreyová se na mě přísně podívala přes obroučky svých masivních brýlí. „Vypadáte příšerně. Hůř, než včera. S takovou si vás tu nechám."

„Prosím, ne!" vyhrkla jsem s panikou v hlase. Stará žena stiskla rty a začala mi kontrolovat tep. Měla suché, chladné ruce, takové, jaké mívají věkovití doktoři. „Já... musím dneska za profesorem Savourem. Budu vystupovat na tom uvítání cizích ředitelů. Potřebuju trénovat!"

„Vy Havraspárští," zabrumlala Pomfreyová. „Pořád jenom pracovat. Jak k tomu přijdou ředitelé, když se uprostřed vystoupení zhroutíte?"

„Nezhroutím. Zvládla jsem i horší vize," namítla jsem trucovitě. Jenže tím jsem ji příliš nepřesvědčila.

„Slečno Linge, tohle není jen o vizích. Váš duševní stav se promítá na ten tělesný a já na vás dobře vidím, že jste teď byla ve velkém stresu. Ne, nevysvětlujte mi, co se stalo, vlastně mě to ani nezajímá. Vy jste křehká dívka, ačkoliv se proti tomu snažíte bojovat, jako všechny věštkyně. Chcete být silná a nezávislá, viďte? Jenže to nejde. Byla jste, těžko říct, jestli obdařena nebo prokleta, ale každopádně vidíte budoucnost, což znamená, že potřebujete spoustu klidu. Osobně bych se i snažila přesvědčit profesory, abyste nemusela skládat OVCE. Víc stresu už vážně nesnesete. Ty vize jsou silnější než vy, to je prostě fakt, a pokud budete takhle vyvádět, jednou vás to zabije."

„Cože?" Pomfreyová se vědoucně zamračila. Nejspíš s tímhle měla zkušenosti, což na tom bylo nejhorší. Věděla jsem, že vize jsou silné a děsivé... ale že by mě mohly i zabít? „Jak to myslíte?"

„Vize budoucnosti jsou těžké na zvládnutí. Potřebujete naprostý duševní klid, jinak se z nich jednoho dne neprobudíte. Hádám správně, že jste jednu měla dnes večer?"

„Já..."

„Jak jsem čekala. Slečno, tohle dál nejde. Běžte za profesorem a řekněte mu všechno, co jste viděla, musíte to s ním probrat."

„Proč jste mi neřekli, že mě to může i zabít?" Hlas se mi třásl. Nejen on, jak jsem si uvědomila, když mi pohled sklouzl na bledé ruce s okousanými nehty. Pokusila jsem se jimi pohnout. Skoro to nešlo. „Kdybych to věděla..."

„Jen byste se bála, že to jednou přijde," skočila mi do řeči ošetřovatelka. „Jste stále mladá, nechtěli jsme, abyste se s tím příliš zatěžovala. Málokdy se talent pro jasnovidectví projeví tak brzy a lidé vašeho věku obvykle neprožívají tak silnou dávku stresu naráz. Chápu, že se vám stalo něco pro vás hrozného. Ale vy ty vize nedokážete ovládat a ještě chvíli takhle fungujte, a nedožijete se konce týdne."

Zamrazilo mě. Znala jsem sílu svých vizí. Za tu dobu, co je jakž takž zvládám, mě dokázaly rozplakat, rozesmát i vyděsit. Žádná z nich mě tak nevyděsila, jako slova madam Pomfreyové.

„Vidím, že chápete vážnost situace." Pomfreyová si zamyšleně promnula ruce. S přimhouřenýma očima se začala hrabat ve svém stolu. „Dám vám něco pro profesora Savoura. Předejte mu to, ale nečtěte si to, zapřísahám vás. Tohle není pro vaše oči."

Vytáhla brk, namočila ho do inkoustu a začala rychle něco škrábat na kus pergamenu. Seděla jsem tam, na své židli, zaražená a nutno přiznat, vyděšená. Moje osobní problémy se najednou zdály malicherné ve srovnání s touto obrovskou, děsivou skutečností.

„Dostaňte svůj život pod kontrolu," přikázala mi ošetřovatelka a předala mi zapečetěný pergamen. Ztuhle jsem přikývla, oči doširoka rozevřené. „Myslím to vážně. Dostaňte ho pod kontrolu. Spolehněte se na své přátele a začněte zase žít tak, jako na začátku roku, jinak to nedopadne dobře. Jsou i horší věci než smrt, dokonce horší než Mozkomorův polibek. Pamatujte na to. A teď běžte."

Vyrazila jsem z ošetřovny bez jediného ohlédnutí. Strach se mi propaloval až do morku kostí.

Spolehněte se na své přátele.