Red and Blue [FNAF FF]

Sebastian (Úprava)

Tady se až na pár výjimek nic nezměnilo, ale stejně bych doporučovala přečíst pro připomenutí všech postav.

Pohled Sebastiana
   Vyšel jsem společně s Jamiem a Williamem z Jamieho pokoje. Mašírovali jsme si to dlouhou, šedou, ze železa postavenou chodbou až kamsi dozadu. Tam jsme zabočili doleva a vešli tak do čehosi, čemu se podle Williama mělo říkat Společenská místnost. Kupodivu nebyla šedá a kovová, jak to měly ostatní místnosti, ale byla celá tmavě modrá. Zřejmě, hádal jsem, nějaké tapety...
   Uprostřed té místnosti stál obrovský, dřevěný stůl a kolem něho nespočet židlí stejného materiálu. A hádejte, kdo na těch židlích seděl. No jasně, snad všichni ti, které jsem z Modrých znal. Nevšimli si mě hned, a tak jsem měl spoustu času si je pořádně prohlédnout.
   Úplně první, koho jsem si všimnul, byl vysoký Andrew. Jo, taky měřil něco kolem dvou metrů, jako já. Byl to fialový králík s bílou košilí, černou vestou, a pak kalhotami a botami stejné barvy.
   Dále jsem poznal Ann. Seděla vedle něho a nervózně si mnula ruce. To byla pro změnu slepice, bílé šaty se žlutofialovým nápisem, o který jsem se ovšem nezajímal (ale stejně všichni víme, co tam bylo napsané), a žluté střevíce.
   Velmi podobné oblečení na sobě měla Dafne, slepice s růžovými tvářemi sedící naproti Ann, až na zelený metr kolem ramen a nápis, který byl až na jedno slovo a žlutočervenou barvu úplně stejný.
   Vedle Dafne posedával Justin, světle modrý králík s bílým čumákem a jakýmisi černými tečkami na něm v hnědém oblečení pilota. Na hlavě se mu leskly stejně barevné, letecké brýle. Prostě a jednoduše to byl pilot, co vám budu povídat.
   Hned vedle seděl a ťukal prsty do stolu Frederick, medvěd oblečený vlastně úplně stejně jako William. Naproti němu seděl můj bratr Alfred a vedle Alfreda Alex. Hned mi to připomnělo Christiana. Alex, jedna z nejkrásnějších bílých lišek, které jsem kdy viděl, vypadala pořád stejně, jako jsem si ji pamatoval. Růžové šaty s bílou kytkou na hrudi a růžové boty.
   Následně jsem poznal jejího syna Benjamina. Je Christianovi tak moc podobný, že kdyby byli oba stejně velcí, určitě bych si je dokázal splést. Dokonce i stejné oblečení nosili, což mi připadalo fakt zvláštní.
   Mezi dětmi jsem také našel Danielle, žlutou králičici s červenou sukní a bílým tílkem. Seděla Ann na klíně. Pochopitelně, poněvadž to byla její dcera, a Andrewova samozřejmě taky. Dále jsem zahlédl na Justinově klíně poskakovat Jasmin, světle modré kuře s růžovými tvářemi, žlutou sukní a růžovým trikem. To byla pro změnu dcera Justina a Dafne. Obě měly osm, stejně jako Jamie. Věděl jsem to, chodili do stejné třídy.
   William tam pořád nervózně postával a unaveně zíval. Neustále střílel pohledy po všech přítomných, kteří si naší přítomnosti ještě pořád nevšimli. Něco mu bylo a já jsem hodlal zjistit, co, ale až později.
   Nicméně mi nakonec pohled skončil na fialovém medvědovi - opět stejné oblečení jako William - a černém králíkovi v zeleném, huňatém svetru a modrých riflích. Oba postávali v samotném rohu místnosti. Fialový medvěd, mně známý jako Henry, měl jakési podivné oči - jednoduše měly černé bělmo a bílou zorničku, z čehož jsem usoudil, že musí být robotické. Černý králík, který mi hodně připomínal Lucase - a nejspíš to i Lucas byl - měl oči naprosto prázdné. Že by oslepl? Ach můj Scotte... Co se jim asi mohlo stát? Zřejmě za to mohl ten požár.
   Už mi tu chyběl akorát Christian a Jason, pak už by moji známí byli kompletní. A pak ještě někdo, ale to má hlava jaksi nepobrala. Tolik vzpomínek najednou mi přivolalo maximálně tak chvilkovou bolest hlavy, z čehož jsem moc nadšený zrovna nebyl.
   Ještě předtím, než jsem se odhodlal k tomu, abych se ohlásil, jsem si všimnul Jamieho zamilovaného pohledu. Když jsem se pozorně zadíval směrem, kam jeho pohled směřoval, zahlédl jsem Danielle. V duchu jsem se musel pousmát a trochu se i uchechtnout. Jamie a Danielle... no nevím, jestli by z toho byl Andrew zrovna dvakrát nadšený. Určitě ne, na to je moc seriózní.
   Z hrůzou jsem si vzpomněl na své někdejší já. Otřepal jsem se a odkašlal si: ,,Ehm, ehm, haló?"
   Všichni obyvatelé základny Modrých na mě upřeli své udivené a zděšené pohledy. ,,Áááá! Duch!" zařval Andrew a začal kamsi zdrhat. Vyzná se v počítačích a dalších takových kravinách, ale moc odvahy zrovna nepobral. Celý on...
   Zbytek na mě jen civěl těmi jejich nechápavými pohledy s otevřenou pusou, až jsem se rozesmál. Vypadali vážně vyděšeně - a zřejmě taky byli -, ale mně to prostě připadalo legrační.
   ,,Alfrede, co to je sakra za klon?!" vykřikl Justin a pohlédl na Alfreda.
   ,,Žádný klon, nýbrž krutá realita," zopakoval Alfred slova, která řekl Jamiemu a přešel ke mně. Majestátně vypnul hruď, zřejmě proto, aby vedle mě vypadal větší (ale stejně byl pořád o hlavu menší), a stoupnul si vedle mě. Poté pravil: ,,Dámy a pánové, představuji vám svého bratra Sebastiana v plné parádě, živého a zdravého!"
   ,,A-a-ale... jak je to možné?!" nechápala Ann. Její hlas byl stejně jako Justinův plný zděšení.
   ,,Nemám nejmenší ponětí, ale jak vidíte, tu ,nehodu' přežil, což je super, ne?" odpověděl můj bratr a pokrčil rameny.
   Snažil jsem se trochu zadržovat smích, ale po chvíli jsem to opět nevydržel a rozesmál se na celé kolo.
   ,,Sebastiane, ty blbečku," zvedla se ze židle Alex a zamířila ke mně, ,,ty si z toho možná děláš srandu, ale sakra máš ponětí, že mě naši kolegové málem sežrali zaživa?!" Taky šlo vidět, že se tomu chce zasmát, ale zřejmě si chtěla zachovat seriózní přístup.
   Došla asi třicet centimetrů přede mě a podala mi ruku. Já její pohyb samozřejmě ze slušnosti zopakoval. ,,Vítej zpátky," řekla, potřásla si se mnou a věnovala mi ten její zářivý úsměv.
   ,,Jsem rád, že mohu být zpátky," pousmál jsem se a její ruku pustil.
   ,,Na co vy blbci tak civíte?" zavolal na své kolegy Alfred. ,,Pojďte ho pořádně přivítat!" Nikdo už na nic raději nečekal - asi nechtěli slyšet Alfredův řev - a rozběhli se za mnou. Poté následovala vlna otázek, co jsem dělal, jak jsem se dostal pryč, jak je možné, že mám prostřelený bok, proč jsem si nepamatoval svého bratra a tak dále, a tak dále. Trpělivě jsem jim odpovídal, aby byli v obraze, opět jsem jim zatajil toho, kdo mi kromě Jasona pomáhal s útěkem ze základny Zelených, a mimoto jsem jim odmítal prozradit, jak přesně mi vymazali paměť a jak jsem ukořistil Alfredovu fotku. Za to všechno totiž mohl onen neznámý. Nemohl jsem to říct ani Alfredovi, ten by mě za to přetrhl.
   Pak jsme ale uslyšeli silné bouchání na vrata základny. Jo, vsadím se, že to bylo slyšet úplně všude. Možná i na záchodech...
   ,,Kdo to může být?" přerušil hluk Alfred a nechápavě se poškrábal na hlavě. ,,Návštěvu přece nečekáme."
   ,,P-p-půjdu se tam podívat," nabídl se William a bez souhlasu Alfreda odběhl pryč. Vážně se choval divně... Musím se zeptat Alfreda, jestli o tom náhodou něco neví. Mé dedukční schopnosti bývalého detektiva totiž směřovaly právě k němu...