Red and Blue [FNAF FF]

Dárce

Pohled Christiana
Už jsem myslel, že to nemůže být horší, když tu náhle k nám přiskočil jaguár s nepřátelskou uniformou. Postavil se před nás, namířil mi na hlavu pušku a začal cosi mlít španělsky. Nerozuměl jsem mu ani slovo, tak jsem jen pohledem prosil o milost.
   U kamarádů jsem podporu nenašel - William už mi nějakou chvíli podřimoval v klíně a u Henryho jsem si byl skoro jistý, že je po smrti, přestože jsem ho párkrát přistihl, jak se nadechuje. Všechno to ale mohla být jen moje iluze, přece jenom jsem ztratil hodně krve a bylo mi na omdlení. Už jsem nedokázal normálně vnímat.
   „Prosím..." vychroptěl jsem, „nechte mě být... Za chvíli přijdou od nás..."
   Když už se chystal stisknout spoušť, probudil se Henry k životu, zmateně se rozhlédl a křikl: „Calebe!"
   Jaguár po něm střelil pohledem a vytřeštil oči. „Henry?!"
   „Si, si!"
   Nepřítel odhodil zbraň a sklonil se k Henrymu. Zase začal něco říkat a Henry mu kupodivu odpovídal. Nechápal jsem, kde na to vzal sílu, ale nechal jsem ho při tom, když mi to zachraňovalo krk.
   Zdáli jsem viděl jakési pohybující se šmouhy. William se vzbudil, sedl si a zahleděl se tam.
   „Myslím, že už jdou."
   A opravdu - celá tlupa lékařů mířila k nám. William na ně zkusil zamávat, ale hned to vzdal, protože byl celý polámaný.
   „Lehni si," požádal jsem ho. „Hezky hřeješ."
   Splnil mé přání právě tehdy, když k nám přiskočil psí doktor, kterého jsem z mrákot nerozpoznal.
   „Christiane, slyšíš mě?"
   Kývl jsem.
   „Wille?"
   „Už něco dělejte, vždyť oba umřou!" zařval medvěd. Nějak zapomněl na sebe. Určitě mu muselo něco být.
   „Dobře, jen klid!"
   Naložili nás na nosítka (ano, naštěstí jich vzali víc než jedno) a tahali pryč. Nepřátelský jaguár musel z pochopitelných důvodu s námi. Válečný zajatec se vždycky hodí. Osobně si myslím, že mu to ani nevadilo. Zdržoval se u Henryho, tak ho asi znal.
   Konečně jsem omdlel a probudil se až těsně předtím, než mě chtěli uspat. Měl jsem na sobě kyslíkovou masku, nějaké hadičky, víc jsem se nerozhlížel.
   Nad hlavou se mi zjevil čísi obličej. „Á, tak ty jseš vzhůru," usmál se. „Můžes zase zavřít oči, uspíme tě a budeš zase v pořádku."
   Uposlechl jsem ho, ucítil píchnutí do ramene a bylo to.

Probudil jsem se s takovou bolestí v boku, že jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem neumřel. Celý šťastný, že jsem naživu, jsem se pousmál.
   Hlava mi spadla nalevo, odkud jsem viděl spícího Williama. Celé tělo měl v sádře, jen zubožený obličej mi byl ukázán. Měl neklidný spánek - trhal sebou a křivil tvář.
   Podíval jsem se na druhou stranu a spatřil Henryho. Pravou ruku měl v dlaze, zbytek těla pro jistotu skrytý pod přikrývkou. U jeho lože seděl ten jaguár, kterého jsme potkali na bojišti. Měl na krku bílý šátek, na zápěstí se mu blyštily analogové hodinky a oblečení dostal očividně nové, protože už neměl uniformu své země, ale prosté tričko s dlouhým rukávem a staré kalhoty. Vzhlédl ke mně a pousmál se.
   „Ahoj," pozdravil. Zdálo se mi divné, že najednou mluví anglicky, když předtím používal španělštinu. Nicméně jsem pozdrav oplatil. Nebudu neslušný, přestože jsem ho už teď neměl rád.
   „Promiň, že jsem tě chtěl zastřelit," omluvil se hned, což jsem ocenil. „Kdybych věděl, že se znáš s Henrym, tak by mě to ani nenapadlo."
   Nevěděl jsem, co říct, tak ze mě vypadlo jen: „Aha."
   „Známe se ze školy, víš?" upřesnil. „Dlouho jsem ho neviděl, tak jsem ho málem nepoznal... No, ještě že on poznal mě, jinak by skapal."
   „Jo?" opáčil jsem nezaujatě.
   „Nejdřív mi řekl, ať vypadnu, že za vámi mají přijít lékaři, ale když jsem mu řekl, že ho tam tak nenechám, tak mě poprosil, jestli bych mu nedaroval krev. A já musel souhlasit, nenechám přece známého ve štychu!"
   Tenhle kluk moc dobře věděl, že Henry kamarády nemá.
   „Daroval jsem mu krev i dřív, máme stejnou skupinu," povídal dál. „Jsem rád, že jsem mu mohl pomoct. Sice bych měl sloužit své zemi, ale když jde o Henryho, musí jít vše stranou."
   „To jsme natrefili na toho pravého," vydechl jsem. „Nemáš pocit, že tě zneužívá?"
   „Ne," odvětil s úsměvem. „Jak říkám, daroval jsem mu krev i předtím, proč bych nemohl znovu? Rád pomáhám."
   „Jo, jasně... Kdy se vzbudí?"
   „Těžko říct," pokrčil rameny. „Proč?"
   „Musím zavolat jeho příteli, kdyby nemohl on," řekl jsem popravdě. Neviděl jsem důvod mu to tajit. „Potřebuju vědět, co s ním je."
   „Tak on si někoho našel?" žasl. „To je skvělé, pak se ho na to musím zeptat. No, každopádně tady za chvilku určitě někdo přijde, kdo ti to poví. Jestli tedy budou moct, že jo."
   Vtom dovnitř vešel tmavý lišák Liam ve svém doktorském plášti. Nejprve si všiml mě a zatvářil se potěšeně.
   „Ahoj, Chrisi,“ pozdravil a já radši jen kývl. „Jak ti je?“
   „Bolí mě bok, ale žiju,“ odvětil jsem.
   „Hned se ti budu věnovat,“ slíbil a obrátil se na jaguára. „Calebe, Henry se dneska asi ještě neprobudí, už běž. James na tebe čeká na chodbě, nějak tě zabaví.“
   Caleb se bez řečí zvedl a vyšel na chodbu. Čekal bych nějaký odpor, ale vypadalo to, že z nás má respekt.
   Liam přišel ke mně.
   „Takže všechno v pořádku?“
   „Asi jo.“
   „Dobře. Je tu něco, co bys rád věděl?“
   „Jo. Co je s těma dvěma?“ kývl jsem na Willa a Henryho. „Řekneš mi to?“
   „Máš štěstí, že to zrovna ty vědět můžeš,“ pousmál se a zalistoval v deskách s papíry, které si přinesl. „Takže ve zkratce, William má tak polovinu kostí v těle zlomenou a Henry má prostřelenou ruku a rozstřílené nohy.“
   „Můj ty Scotte, to je to tak špatné?“
   „Ano. Ale vyhrabou se z toho, jen jim to bude trvat trochu déle.“
   „Odvezete je na základnu?“
   „Ano. Ti už se sem asi těžko vrátí. U Willa bude trvat, než mu všechno sroste, a u Henryho ani nevíme, jestli mu zůstanou končetiny.“
   „Jak to myslíš?“
   „Jakože si myslím, že mu budeme muset něco amputovat. Ale není to jisté, tak bych ho s tím zatím nestrašil. Ještě bychom tu měli sebevraždu.“
   „Henry by to podle mě unesl, ale co Seth?“
   „No vidíš, Seth,“ vzpomněl si, „mělo by se mu dát vědět.“
   „Henry mě poprosil, jestli bych mu kdyžtak nezavolal,“ oznámil jsem.
   „Máš jeho číslo?“
   „Má ho William,“ řekl jsem popravdě. „Původně mu měl volat on, ale když je taky nefunkční, postarám se o to.“
   „Tak hodně štěstí,“ zasmál se.
   Podíval jsem se ven z okna a viděl na skle kapky deště, který voněl až sem. V den, kdy jsme sem přišli, bylo úplné sucho.
   Liam mi nejspíš četl myšlenky: „Mimochodem, byl jsi mimo celý týden.“
   „Cože?!“ vyjekl jsem.
   „Měl jsi poškozené orgány, kulek jsi tam měl jak máku... Nechali jsme tě pro jistotu odpočívat trochu déle, abys hned nebyl v šoku. Bolelo by to víc, kdyby ses vzbudil dřív.“
   „Tak dlouho... To je síla...“ žasl jsem. Pak jsem se zarazil. „Henry mi říkal, že volá Sethovi každý den. Jestli o sobě nedal vědět týden, tak je to v prdeli. Zabije mě.“ Posadil jsem se a spustil nohy na zem. „Musím Sethovi zavolat hned teď.“
   „Zpomal, ty hrdino,“ zadržel mě, když jsem se s bolestmi pokoušel postavit. „Jestli je to tak naléhavé, dovedu tě tam. Hlavně pomalu, ať si něco neuděláš.“
   Nechal papíry na místě, vzal mě za loket a vedl chodbou ven z ošetřovny. Schválně zpomaloval krok. Chápal jsem, že to myslí dobře a že nechce, abych si ublížil, ale taková akce vyžadovala oběti. Jestli si Seth zatím něco udělal, tak ze mě bude Henry fakt nadšený.
   Liam mě požádal, ať mu řeknu, kam jdeme, na což jsem mu neochotně odpověděl: „K Modrákům. Musím u Willa najít to číslo.“
   „Tak dobře, ale opatrně, ať nás nevyhodí. Nebudou nadšení.“
   „Měli by snad být pryč, ne?“
   „Ano, ale náhoda je svině, Christiane. Určitě se tam někdo objeví.“
   Cestou jsem se musel zeptat, proč jim tak dlouho trvalo za námi dojít. Zatvářil s překvapeně: „Dlouho?“
   „Jo, dlouho,“ řekl jsem. „Seděli jsme tam aspoň půl hodiny.“
   „Přišli jsme sotva pět minut po tom, co byl spuštěn signál.“
   Tentokrát jsem byl ohromený já: „Vážně?“
   „No jasně. Je pravda, že chvíli trvá, než se to k nám dostane, takže jsme vlastně mohli přijít až za šest nebo sedm minut... ale půl hodiny? To už byste dávno vykrváceli. I těch pět minut je rizikových.“
   „Takže... to, co se mi zdálo jako věčnost, bylo pár minut?“
   „Ano.“
   „Stalo se toho tolik...“
   „Jo, Caleb říkal.“
   „Co říkal?“
   „Co se všechno stalo. Prý tě viděl, jak Henryho taháš z bojiště, tak si říkal, že je to skvělá příležitost vás postřílet. No, ještě že má Henry známé na příhodných místech.“
   „To teda... Měl bych mu poděkovat, až se vzbudí.“
   „To bys měl.“
   „Co se vůbec stane se mnou? Pošlete mě zpátky?“
   Zamyslel se. „Uvidíme, jak na tom budeš. Zatím budeš odpočívat. Jestli se to zhorší, pošleme tě na základnu. Ale jestli se ti to zahojí rychle, asi se budeš muset vrátit.“
   Povzdechl jsem si. Vlnu úlevy ihned nahradila hromada stresu. Už jsem tam nechtěl. Co když se mi to stane znovu? Co když tentokrát nebudu mít takové štěstí? Přece jenom už jsem k dispozici neměl Henryho...
   „V klidu, nejsi v tom sám,“ pokoušel se mě Liam uklidnit.
   Přišli jsme do Modré části úkrytu. Ve velké místnosti byly na zemi rozložené matrace s dekami a polštáři zaházené oblečením a dalším nepořádkem. Willovu postel jsem poznal okamžitě, protože jsem za ním pravidelně chodil. Jako každý měl u hlavy i on noční stolek s šuplíky. V jednom z nich by mělo být to číslo.
   Ukázal jsem Liamovi ono lože. Jen kývl a pustil mě. Poklekl jsem před zásuvky a začal se v nich přehrabovat. Někde to tady musí být.
   Nedlouho poté co jsem se prodíral Willovým nepořádkem, jsem za sebou uslyšel něčí hlas: „Hej, vy tam! Co to provádíte?!“
   Otočil jsem se tak rychle, až mi prudká bolest bokem projela. Vyjekl jsem, ale udržel si vážnou tvář.
   „My jenom –“
   „Tady nemají Zelenáči co dělat!“ přerušil Liama ječící šimpanz. „Vypadněte, nebo zavolám ochranku!“
   Naštěstí jsem si vzpomněl na záchranné heslo: „Hledám Williamův klíč.“
   Opičák zmlkl a odkráčel pryč.
   Konečně jsem našel papírek s číslem, vstal a došel zpět k Liamovi.
   „Williamův klíč?“ divil se. „Co to mělo znamenat? Proč šel pryč?“
   „To je nadlouho,“ mávl jsem rukou, nechal se zase chytit a kráčel zpátky na ošetřovnu. Jakmile jsem tam dorazil, Liam mi dal přístup k mým osobním věcem, mezi kterými jsem našel i mobil. Naťukal jsem číslo, dal si telefon k uchu a čekal.
   A on zvonil a zvonil...