Red and Blue [FNAF FF]

City - Zbytečná část

Pohled Setha
Když jsem se probudil, držel jsem si Henryho u sebe víc, než bych si představoval. Jeho hlava mi ležela na hrudníku, ruka mu visela přes můj bok a nohama mi omotával dolní končetiny. Netušil jsem, jestli to udělal ze spaní, nebo zda se tak nastavil ve stavu příčetnosti. Každopádně jsem věděl jedno – nelíbí se mi to.
   Cítil jsem se divně. Chtěl jsem od něj okamžitě utéct. Taky že jsem se o to pokusil. Ale opravdu pouze pokusil. Nic víc mi nešlo. Držel mě pevně.
   Po několika dalších neúspěšných pokusech se z jeho spárů dostat jsem s ním začal pomalu třást. Chtěl jsem ho nějak probrat.
   „Miláčku, vstávej, prosím, jen na chvilku..." říkal jsem mezi tím. Oddechl jsem si, když započal otevírat oči.
   „Zlato, co děláš...?" zamumlal rozespale a zívl si. „To už je ráno...?"
   „Ne, ne, Henry," vrtěl jsem hlavou, „ještě ne, jenom... mohl bys mě pustit, prosím?"
   „Pustit? Proč?" pousmál se škodolibě. Stiskl mě ještě víc. V krku se mi vytvořil knedlík. Vystrašeně jsem spolknul to sucho, které mi panovalo v tlamě, a zkusil ho od sebe odtáhnout. Ale on nic. Stále mě tiskl k sobě, více a více. I když jsem se snažil uklidnit, nevyšlo mi to a můj dech se nebezpečně zrychlil.
   Kupodivu pak stisk povolil.
   „Děje se něco?" optal se.
   „Pusť..." šeptl jsem. Splnil můj požadavek a zůstal ležet opodál. Mezitím jsem to rozdýchával.
   Pohladil mě po tváři. Hned jsem mu ruku odstrčil. Nezatvářil se zrovna nadšeně.
   „Tak co je?" zvýšil hlas. Povzdechl si. „Mám si jít lehnout na zem?"
   Jeho nechápavě smutné oči mě propalovaly. Měl jsem sto chutí zavrtět hlavou, přitáhnout si ho k sobě a spát dál, ale... ono to nešlo. Cosi mě od toho odpuzovalo. Necítil jsem se dobře. Chtělo se mi zvracet. Chtělo se mi utíkat o život. Chtělo se mi brečet.
   „Je ti špatně?" staral se. Měl v úmyslu mi sáhnout na čelo, ale pak si uvědomil, co chce udělat, a místo toho mi dal ruku před čumák. Počkal, až se uklidním a tlapku si očichám, a až pak se mě jemně dotkl. Lehce mi nejdřív projížděl prsty mezi fousky. Postupně dorazil až k čelu, kam přitiskl celý hřbet končetiny. Zavrtěl hlavou a tlapu stáhl k sobě. „Nehoříš. Bolí tě něco?"
   „Ne..."
   Zamyslel se.
   „Kdy sis naposledy vzal léky?"
   A pak mě to trklo. Neměl jsem je už celé dny. Jak bych jen dokázal být v pohodě?
   Jak jsem vůbec vydržel tak dlouho bez nich?
   „Už je to dlouho, nevím," pokrčil jsem rameny. „Půjdu si pro ně."
   „Tak dobře."
   Vstal jsem a zašel si pro tabletu do koupelny. Když jsem ji úspěšně spolykal a vrátil se, Henry se zrovna díval do displeje svého telefonu.
   „Je půl páté ráno," prohlásil. „Půjdeme ještě spát, ne? Je brzy."
   Kývl jsem na souhlas a zavrtal se do peřin. Každý jsme se uvelebili na své půlce lože a znovu usnuli. Náš spánek však netrval dlouho.
   Mohlo být něco málo po sedmi hodinách. Otevřel jsem oči. Zrovna jsem spatřil Henryho. Oblékal si tu uniformu, ve které jsem ho našel včera. Byl ke mně zády. Nevšiml si tedy, že jsem vzhůru.
   „Jdeš někam, zlato?" promluvil jsem a on leknutím nadskočil. Obrátil se na mě. Tvářil se, jako by se nic vážného nedělo.
   „Jenom si musím něco zařídit," pronesl. „Večer budu zase zpátky."
   Než jsem mu na to stačil odpovědět, vyskočil ze dveří na chodbu i s hnědou brašnou, na které se nacházel nějaký obrázek. Jen jsem ležel. Nedělal jsem nic. Až pak jsem si uvědomil, že jsem chtěl zjistit, kam mi včera zmizel. A ten kriminálník mi právě utíká!
   Vypadl jsem z pokoje, jak nejrychleji jsem dokázal. Běžel jsem cestou, kterou jsem si myslel, že zamířil, jako o život. Byl jsem v pyžamu. Nezajímalo mě to.
   Doběhl jsem ho až před východem ze základny. Mířil se skupinkou dalších osob ven. A mně až nyní došlo, k čemu se chystá.
   „Henry, co to má znamenat?!" vyjekl jsem. Bylo mi úplně jedno, že se na mě moji kolegové obraceli s překvapenými pohledy.
   „A jéje," zasmál se škodolibě panter Tom, „Sisouš přišel. Děcka, z tohohle bude manželská hádka."
   Ignoruje jeho vyjádření k věci, vydal jsem se ke svému příteli a beze strachu mu límec zatáhl dolů.
   „Tak mluv! Co tady děláš?!" křičel jsem.
   „Jdu s nimi na výpravu," odvětil prostě. Ani se mě nesnažil dostat pryč od sebe.
   „Jak to?! Proč jsi mi to neřekl?!"
   Byl jsem opravdu hodně naštvaný. Možná až zbytečně moc.
   „Stejně nemám nic jiného na práci," pravil s kamennou tváří. Jako by mu na mých citech snad vůbec nezáleželo. „A neřekl jsem ti to proto, abys neměl zbytečně strach."
   „Jsi hrozný blbec!" nařkl jsem ho. Za mnou se začaly ozývat udivené projevy emocí. Nikdo nemohl čekat, že mu budu přede všemi nadávat. „Jak jsi mi to mohl udělat?!"
   Dal ruce před sebe jako obranu. „Hele, Sethe, já chápu, že máš strach, ale musíš si uvědomit, že tady nemůžu jen tak sedět a nic nedělat." Zněl nazlobeně, ale to mi bylo jedno. „Potřebuju se nějak zabavit. Kdybys to bral alespoň tak, že dělám dobrou věc, ale ty ne, hned mi tady nadáváš do blbečků." Rozhodil rukama.
   Nikdo nic neudělal.
   „Ty nechápeš, že se o tebe bojím!" oponoval jsem.
   Jeho následující argument mě však překvapil: „Chápu to, ale nemusíš mít strach, slyšíš? Ve městě už to není nebezpečné. Modré základny se zmocnili Rudí."
   Vyrazil mi tím dech. Mohla to být pravda? Mohl Christianův plán vyjít tak snadno?
   „Ou..." sklapla mi huba. „Takže to vyšlo? Ten plán?"
   Přikývl a konečně mě od sebe odstrčil. Provinile jsem zacouval zpátky do chodby. Co jsem to právě udělal? Proč jsem tady ztropil takové divadlo? Bylo to zapotřebí?
   „Skončili jste? Musíme jít. Už tak máme zpoždění," konstatoval kdosi zepředu.
   Henry pouze zavrtěl hlavou. Udělal krok vpřed směrem ke mně. Popadl mě za ramena. Hlavu k té mojí přiblížil možná až nebezpečně blízko. Pak se zeptal: „Pusu na rozloučenou nedostanu?"
   Vždycky ji dostal, když odcházel s Modrými na výpravu. Proč by se to teď mělo měnit?
   Políbil jsem ho tedy na čelo a řekl: „Buď opatrný."
   Věnoval mi šťouchanec do čumáku a bez dalších řečí odešel. A já zůstal na chodbě úplně sám.