Red and Blue [FNAF FF]

Pan Zajcev

(Není třeba číst, je to zbytečné. Jen jsem nechtěla, aby můj výtvor z psací nálady zůstal navždy zapomenut.)

Vsuvka z minulosti
Luka i Genrich byli po celou dobu cesty zticha. Panu Zajcevovi to nevadilo, nechtěl je do ničeho nutit. Sám mlčel a promluvil až tehdy, když dojel ke svému domu.
   „Tak jsme tady, hoši, vystupte si.“
   Vylezli tedy z vozidla a namířili si to za dobrmanem do masivní béžové vily. Kolem kvetlo množství vzácných rostlin a celkově to působilo jako ráj na zemi.
   Genrichovi jako by se šíleně ulevilo.
   Pan Zajcev vytáhl klíče, odemkl a vstoupil, Solovjovi za ním. Prošli několika chodbami, než došli do prostorného obývacího pokoje. Na sametovém gauči posedával podomácku oblečený tchoř.
   „Gavriile,“ oslovil dobrmana, když ho uviděl, „ty už jsi zpátky?“
   „Ano,“ pravil Zajcev.
   „A je všechno v pořádku?“ Vstal a kamaráda si prohlédl.
   „Je mi dobře. Nicméně bych ti rád představil dnešní úlovky. Tohle je Genrich a tohle Luka.“ Obrátil se na ně a dodal: „A toto je můj spolubydlící Artur. Oba vás prohlédne a pak vám dáme něco k jídlu, ano? Musíte umírat hlady.“
   „Moc rád vás poznávám, pánové,“ poklonil se Artur bratrům. „Kdo půjde první?“
   „Běž, Genri,“ kývl Lucas na medvěda. „Potřebuješ to víc než já.“
   Genrich, poněkud popletený ze změny jazyka, udělal krok vpřed a nohy se mu podlomily. Artur i s bratrem ho stačili zachytit a společnými silami ho postavili zpět na dvě. Medvěd se nebránil. Jenom se chvěl.
   „Pomůžeš mi ho odtáhnout?“
   „Co? Jasně, jo. Pojď, chyť se mě, brácho.“
   „Gavriile, běž si zatím sednout, budu hned zpátky. A ty jsi tedy Genrich, ano? Skvěle, spolupracuj, přesně tak.“
   Dovedli ho do provizorní ordinace, posadili na lůžko a Artur pak Luku vyhnal s tím, že má přijít potom.
   „Tak se na tebe podíváme,“ usmál se. „Je ti příjemnější angličtina nebo ruština?“
   „Ruština,“ odvětil medvěd.
   „Dobře, tak tedy budu hovořit rusky. Ale tvůj bratr na tebe mluvil anglicky.“
   „Je to Američan, mluvíme spolu jeho jazykem. Jsem adoptovaný.“
   „Ach tak, ovšemže. Tak copak tě trápí? Vypadáš, že jsi v bolestech.“
   „Záda.“
   „Sundej si tričko, mrknu na to.“
   Fialový si svlékl triko a odhalil nespočet ještě krvavých ran. Artura to snad ani nepřekvapilo, protože řekl: „Nic, co bych nezvládl vyléčit. Lehni si na břicho.“
   Medvěd učinil, jak mu bylo řečeno. Následně vykřikl, poněvadž mu na zranění tchoř začal stříkat dezinfekci „To nic, to nic,“ zachraňoval situaci, „umrtvím ti to.“ Popadl injekční stříkačku a píchl mu ji do boku. Genrich sebou cukl, ale zvuky zadržel. „Chvíli to bude trvat, tak tu počkej, půjdu zkontrolovat Zajceva,“ řekl ještě tchoř a odběhl.
   Fialový měl konečně čas na přemýšlení. Myslel na vše možné – na to, co je tohle za místo, co jsou zač ti lidé, kteří jemu a bratrovi pomáhají,...
   Byla mu zima a úzko. Necítil se vůbec dobře.
   „Už jsem tu,“ oznámil svůj příchod Artur. Zavřel za sebou, přistoupil k Genrichovi a sáhl mu na záda. „Cítíš něco?“
   „Ne.“
   „Budu ti s tím něco dělat, tak si mě vůbec nevšímej, ano? Nebo by sis chtěl promluvit?“
   Medvěd zpozorněl. Chtěl vědět víc, samozřejmě. Teď měl mimořádnou šanci.
   „Chci si s vámi povídat. Nevydržím v klidu tak dlouho.“
   „Výborně, už jsem se bál, že budeš jako ti ostatní. Víš, většina z těch, co tady přijdou, se mě a pana Zajceva bojí, což se sice dá chápat, ale ocenil bych trochu té mluvy.“
   „Co jste vůbec zač? Proč nám pomáháte?“ vychrlil Genrich jako první. Artur kupodivu odpovídal více než ochotně:
   „Pan Zajcev je velice úspěšný podnikatel, který ve svém ‚volném čase‘ pomáhá vám ztraceným dětem ze zajetí Žluté tlapy. Může si to dovolit, peněz má víc než dost. Navíc má s Tlapou zkušenosti, ví přesně, co by se s vámi stalo, kdyby to neudělal. Bohužel je těžce nemocný, a proto jsem tu já, jeho osobní lékař a strážce. Dávám na něj pozor, kontroluju ho všude, kam jde,... Vlastně mu to dlužím, taky mi pomohl ze zajetí.“
   „Taky od Žluté tlapy?“
   „Ano, ale z jiného projektu. Tehdy ještě předstíral, že s nimi spolupracuje – podílel se na přesouvání uprchlíků z Ukrajiny, tedy i mě.“
   „Vy jste z Ukrajiny?“
   „Přesně tak. No, nicméně jsme procházeli nějakým lesem a on najednou zkolaboval. Všichni začali panikařit, protože nikdo z nich očividně nevěděl, co s ním je. Tak jsem jim řekl, že jsem doktor a že mu můžu pomoct. Nakonec mi rozvázali ruce a nechali mě ho oživit. Měl jsem u hlavy tak tři kalašnikovy, ale zvládl jsem to – přišel k sobě a den byl zachráněn.“
   Genrich zaujatě poslouchal.
   „A pak?“
   „Pak? Pak jsme se nějak dopravili do tábora a já byl zase obyčejný zajatec, dokud si pro mě nepřišli. Tvrdili, že mě chce pan Zajcev vidět. Dovedli mě k němu do bunkru. Tam jsem si sedl k jeho posteli – ještě se z toho vzpamatovával, víš? – a začal s ním mluvit. Slíbil, že mě odtamtud dostane a vezme mě k sobě, že by potřeboval někoho, jako jsem já, aby ho hlídal. Byl jsem nejdřív trochu skeptický, ale co jsem měl dělat? Zůstat jsem tam nechtěl. Takže jakmile ta šaráda skončila, přišel si pro mě, dovezl mě tu, seznámil mě podrobně se svou chorobou,... Nebudu lhát, ze začátku se mi to nelíbilo a byl jsem na něho zlý. Schválně jsem vynechával časy, kdy si měl brát léky, neposlouchal jsem ho a tak.“ Odmlčel se. „Posaď se, zafašuju ti to.“
   Medvěd se probral z transu a sedl si. Pořád cítil ten nepříjemný pocit na svém hřbetě, jako by ho tam snad ani neměl. Sledoval Artura, jak si s obvazováním dává záležet. Fascinovalo ho to.
   „Zvrat přišel tehdy,“ pokračoval, „když mě o mém flákání jednoho dne konfrontoval. Vyčetl mi, že mu schválně nedávám medikaci v pravý čas a že mu to vůbec neulehčuju. Pamatuju si dokonce, co mi řekl, jako by to bylo včera.“ Vyčistil si hrdlo a začal recitovat: „‚Proč se mi snažíš zničit život, Arture? Pracovat nemusíš, plat máš nadprůměrný, jídla ti dávám, kolik se ti zamane, a ty stejně nedokážeš udělat to jediné, o co jsem tě požádal. Co až se mi to zhorší? Co až na ty léky budu zapomínat i já? Necháš mě chcípnout?‘“ Zasmál se. „To bylo poprvé, co jsem ho naštval. Možná mi ho bylo i trochu líto, ale nechal jsem to být. Přemýšlel jsem, že jestli už tedy zemře, vydám se zpátky na Ukrajinu.“
   Povzdechl si.
   „Ale to jste neudělal. Jste pořád tady.“
   „Ano, to ano. Přemýšlel jsem o tom cosi víc... a přišel na to, že má pravdu. Nemusel jsem nic dělat, nic platit, dostával jsem jídla a peněz, kolik se mi zachtělo, a přesto jsem nedělal to jediné, o co mě požádal. Potom, když jsme se trochu sblížili, jsem si uvědomil, že bych ho umřít nenechal. Skamarádili jsme se.“
   Genrich se zamyslel nad tím, co by si z toho příběhu měl vzít za ponaučení. Řekl si, že možná toto: Ať už máš na Zajceva jakýkoli názor, nakonec se stejně přidáš na jeho stranu, protože jsi jeho dlužníkem.
   „Od té doby mu pomáhám s vámi. On pro vás vždycky zajede a já zkontroluji, že je všechno v pohodě.“
   „Kolik nás už tady bylo?“
   „Ha! To kdybych věděl! Myslím, že budete tak dvacátí, plus mínus. Gavriil se snaží brát úlovky co nejčastěji to jde. Tak, hotovo,“ utnul se tchoř najednou, „ještě ti udělám preventivku a můžeš jít.“
   Genrich vycházel přeplněný informacemi. Artur povídal a povídal, ale medvědovi to kupodivu nevadilo. Byl rád, že s ním někdo mluví, že mu někdo konečně může říct i nějaké pěkné věci.
   Cestou potkal svého bratra. Opíral se vsedě o zeď a věnoval mu překvapený pohled, když ho uviděl.
   „Co jsi tam dělal tak dlouho?“ vyptával se.
   „Povídal jsem si s Arturem.“
   „Co to meleš?“
   Genrichovi se zkřivil obličej. „Ty nevíš, co říkám?“
   „Počkat, co? Ne, asi ne. Zopakuješ to?“
   „Říkal jsem, že–jsem–si–povídal–s–Arturem.“
   „Aha, jo. Promiň.“
   „To je fuk, běž tam teď ty. A promluv si s ním, je úplně zoufalý.“
   Medvěd došel do obývacího pokoje. V křesle se vyvaloval pan Zajcev ze všech stran obklopený polštáři. V pravé ruce nad loktem měl zapíchnutou hadičku, která mu tam pumpovala průhlednou tekutinu. Vypadalo to, že spí.
   Genrich se ho rozhodl nerušit. Usadil se na zem a začal zkoumat koberec, tak jako to dělával vždy, když se v rámci Žluté tlapy někde nově objevil. Tento byl šedomodrý s o odstín tmavšími tečkami. Měl dlouhá jemná vlákna a hezky voněl.
   Ze zkoumání ho vyrušilo zběsilé klepání.
   Dobrman se probral, zavrtěl hlavou a zvolal: „Arture! Arture!“ Když pochopil, že ho tchoř neslyší, rozhlédl se a uviděl Genricha. „Genri, šel bys otevřít, prosím? Není to vetřelec.“
   Fialovému se sevřelo hrdlo, ale přikývl. Vstal a rozešel se ke vchodu. Na okamžik strnul, než stiskl kliku a otevřel. Naskytl se mu pohled na pohledného světlého medvěda s nákupními taškami a šálou kolem krku. Civěli na sebe, dokud se cizinec neozval: „Ahoj. Je doma pan Zajcev?“
   Genrich se nezmohl na slovo, a tak pouze kývl.
   „A je mu něco, že nepřišel otevřít?“
   „Je na kapačkách,“ vyšlo z něho, aniž by to čekal.
   „Jo tak,“ pousmál se světlý. „A Artur? Kdepak je ten?“
   „Pracuje.“
   Chvíli si fialového zaujatě prohlížel a pak se vesele zeptal: „Že ty jsi ten dnešní úlovek?“
   Genrichovi se toto oslovení nezamlouvalo už od začátku a nyní se ho to již dotklo. Odvrátil pohled a rychle zamrkal.
   „Počkej, promiň, to jsem nechtěl! Nebudu ti tak říkat, jestli nechceš,“ zachraňoval situaci ten venku, ale jenom to zhoršil. Fialový si setřel slzy a odhodlaně se podíval zpátky na druhého medvěda. Jeho ustaraný pohled ho nezastavil. Udělal krok vpřed a vypnul hruď, aby vypadal větší, a už cenil zuby, když vtom se ozvalo z domu: „Pusť ho dovnitř, Genri!“ Stáhl se tedy a uvolnil cizinci cestu ze strachu, že by mu Zajcev za neuposlechnutí něco udělal. Světlý děkovně přikývl a vešel. Zamířil do obývacího pokoje, Genrich za ním.
   „Ahoj,“ pozdravil dobrman.
   „Dobrý den, otče,“ oplatil medvěd, u gauče upustil tašky a poklekl před osloveného. Stiskl mu ruku a optal se: „Jak se vám vede? Nepotřebujete něco?“
   „Vede se mi skvěle a nepotřebuji nic. Každopádně bych ti rád představil tady Genricha,“ pohodil hlavou k fialovému, který se za tu dobu už uklidnil. Světlý se obrátil a postavil se, pan Zajcev pokračoval: „Genri, tohle je Patrikij Zajcev. Byl úplně jako ty a tvůj bratr a nyní je něco jako můj syn, stejně jako všichni ostatní zachránění, kteří se dostanou sem. Pomůže tobě a Lukovi se znovu zapojit do normálního života.“
   „Moc rád tě poznávám, Genri,“ řekl Patrikij a natáhl k Genrichovi ruku. Ten na ni zděšeně zíral, dokud dobrman nezasáhl: „Co jsem ti říkal o těch rukách, Patriku?!“
   „Jejda – že je nemám nováčkům podávat?“
   „A co teď děláš?“
   „Už nic,“ připažil jako voják a skousl si dolní pysk. „Omlouvám se, otče.“
   „No mně se neomlouvej.“
   „Promiň mi to, Genri,“ zkusil to jinak, „už dlouho tu nikdo nový nepřišel, vyšel jsem ze cviku.“
   Fialový ucouvl.
   „Poslouchej, co kdybys šel připravit něco k jídlu?“ navrhl Zajcev. „Všichni tu umíráme hlady.“
   „Provedu,“ zasalutoval Patrikij.
   „A vezmi s sebou Genriho,“ dodal dobrman. „Mohl bys ho tu trochu provést.“
   Oba medvědi ztuhli, ale bez námitek spolu i s taškami odešli.
   Světlý se odebral k lednici a začal cosi hledat, zatímco se tmavý zaujatě rozhlížel kolem. Vše vypadalo jako nové – nablýskané, čisté a uklizené. Nikde ani smítko prachu na černobíle sladěném nábytku.
   „Prý bys měl mít bratra,“ nadhodil Patrikij. „Kde ho máš?“
   Genrich cítil, že už teď toho medvěda nemá rád.
   „Je ještě u Artura,“ řekl. „Poradil jsem mu, ať si s ním popovídá.“
   „Jsi legrační,“ zasmál se světlý. „Popovídat si s Arturem? Pořád mluví o tom samém.“
   „Známe ho teprve ode dneška.“
   „Jasně, však jo. Stejně tu nebudete dlouho.“ Rozložil si na linku pár ingrediencí z ledničky a tašek a započal s nimi čarovat. „Vás tam učili vařit, že jo?“ zeptal se po chvíli.
   „Jo, no a?“ vyštěkl Genrich rádoby nezaujatě. Ve skutečnosti to byla jedna z mála činností, která mu v životě dělala radost.
   „Nechceš mi pomoct?“
   Vzrušením se celý napnul. Toužil po vypnutí mysli, samozřejmě... Více než po čemkoli jiném. Ale bál se. Netušil čeho, ujistilo ho to však, že z cizince skutečně vyzařuje jakási temná energie, se kterou on nemá co do činení.
   „Copak?“ měl starost světlý, když neslyšel odpověď. „Neumíš vařit? Nebo z toho máš taky strach?“
   Fialovému to znělo jako výzva – tohle zářivé individuum si nebude myslet, že je neschopný! Přišel tedy k lince a prohlásil: „Samozřejmě že umím vařit.“
   Patrikij se potutelně pousmál, jako by to celou dobu plánoval. „Tak se ukaž,“ uvolnil mu místo.
   „Co chceš udělat?“
   „Měl jsem v plánu zapékané těstoviny, ale jestli máš lepší nápad...“
   „Těstoviny jsou v pohodě,“ řekl Genrich, „ale chtělo by to něco lepšího.“
   „Například?“
   „Měl jsi někdy lasagne?“
   Patrikij se zatvářil udiveně. „Jestli jsem měl co?“
   „Lasagne. Nevaříte to?“
   „Asi ne,“ přiznal potupně. „Jak jsi k tomu přišel?“
   „Bydlel jsem sakra dlouho v Americe, tam jsme to mívali v jednom kuse.“
   „V Americe?“
   Genrich protočil panenky a dal se do přípravy. Mezitím vyprávěl: „Moji rodiče pocházeli oba z Ruska, ale táta měl nějakou vzdálenější rodinu v USA, tak jsme se tam přestěhovali, abychom se s nimi mohli častěji setkávat. Bohužel i tam je dostihly potíže z Ruska a jednou je našli oba mrtvé.“
   Patrik se otřásl.
   „Skončil jsem v děcáku, odkud si mě vzala bratrova rodina. Jeho otec je Rus a matka Američanka, Lucas sám se pokládá za Američana. Matka mě nejdříve nenáviděla, ale nakonec jsem se stal čestnou součástí rodiny. Tedy až do té doby, dokud nepostihly problémy i je. Aby se vykoupili, poslali mě a Lukyho do Žluté tlapy a svedli to na moji chorobu, kterou jsem údajně Luku mohl nakazit.“
   „Ty jsi nějak nemocný?“
   „Jo, asi jo.“
   „Asi? To nechápu.“
   Genrich domíchal jednu směs a začal míchat druhou. Požádal druhého medvěda, ať dá vařit těstoviny, a pokračoval:
   „Nevím, jestli bys o tom chtěl vědět.“
   „Nebudu se ti smát. A ani neuteču a nikomu to nepovím, slibuju.“
   Ztěžka se nadechl. „Jak bych ti to... No... Má existence je proti přírodě,“ vypadlo z něj.
   „Ahaa,“ pokýval Patrikij hlavou. „Jsi na chlapy.“
   „Jo. To bylo rychlé...“
   Sevřel Genrichovi zápěstí, když si vzal nůž. „Já to nakrájím, ty se toho nedotýkej. Zajcev by mi pěkně vynadal.“ Opatrně mu nůž sebral a mluvil: „Podívej, to není žádná choroba, o čem tady mluvíš. Prostě jenom preferuješ stejné pohlaví, no, co na tom?“
   „Luky o tom mluvil podobně...“ uvědomil si fialový.
   „To protože mladí Amíci jsou s tím už většinou smíření. A pak jsme tu my staroušci ze zaostalé matičky Rus, kterým to ještě nedošlo. Tady u nás se ale bát nemusíš, jsme na tvé straně.“
   Genrich snad ani nevěřil tomu, co slyší. Zdálo se mu to moc zkreslené, jako z pohádky. Každopádně se mu ulevilo – někdo to teď už věděl a nebyl na něho zlý.
   „Co teď s těma těstovinama?“
   Fialový se zeširoka usmál. „Bude se ti to líbit, uvidíš.“