Red and Blue [FNAF FF]

Promluva s bratrem

Upozornění: Emocionálně náročná kapitola! Čtěte na vlastní nebezpečí!
Byli jsme varováni.

Pohled Sebastiana
   Alfred už na mě ve své kanceláři čekal. Seděl za svým stolem plným papírů, ruce, jež měly prsty propletené do sebe, na stole. Díval se téměř do země a vypadal více než zmateně, což se občas snažil skrýt za svůj věčně vážný až vytočený výraz. Působilo to na mě celkem zoufale při pomyšlení, jak se mě zřekl a o pár hodin později se mi zase omlouval, jako kdyby za tu situaci snad mohl on. Ale nemohl, já to někde v hloubi své duše věděl, znal jsem ho přece celý život, tedy dost dlouho na to, abych tušil, co nyní nastane.
   Otevřel jsem dveře a všechny své myšlenky rázem spatřil v reálu. Připadal jsem si, jako kdybych předpověděl budoucnost. Skutečně seděl tak, jak jsem ve své mysli popsal, každičký papír i sebemenší pohyb byl ve správný čas na správném místě, všechno jsem si to zaznamenal předtím, než se to vůbec stalo. Nečekal jsem však jednu věc - že si mě nejdřív nebude všímat. Nereagoval na žádný zvuk, který jsem udělal, jako kdyby byl něčím paralyzovaný nebo co. Prostě jen seděl a hleděl. Možná měl zavřené oči, bylo tam docela šero, neviděl jsem ho tak, jak bych si ho vidět přál. Schovával se přede mnou. Měl strach. Třásl se. Pociťoval jsem jeho pocity, jako kdybych byl on sám.
   Zavřel jsem za sebou a opatrně dokráčel naproti němu. Cítil jsem, jak přemýšlí, jak má ve své mysli zmatek a jak neví, co dál, co se stane, co udělám, jak budu reagovat. Téměř se nehýbal, ale ani sebemenší pohyb ve vší té temnotě neunikl mému bystrému oku. Nebylo úniku. Ne přede mnou. Byl jsem jako predátor a on byl jako má kořist - skrýval se a já se ho měl pokoušet najít, odhalit tajemství jeho neustálého úniku před mým já, zjistit, co je ten démon v jeho těle zač.
   Dovolil jsem si posadit se na židli naproti němu. Stále jsem byl ve svém profesionálním módu detektiva - dychtil jsem po odhalení všech jeho tajemství, po odkrytí stop a důkazů vedoucí k rozřešení toho zapeklitého případu. Nejednou jsem při svém příchodu ucítil tu tíhu zodpovědnosti, kdy jsem při vyšetřování musel dávat pozor na každý detail, na nepoškození důkazů a stop a především na neodstranění svědka a pachatele. Otázka zněla, co v tomto případě můj velectěný bratr byl - svědek nebo pachatel? Nebo dokonce oběť? A nebyl jsem jedno z toho náhodou já?
   Vzhlédl ke mně, ale nepromluvil. V jeho očích zely třpytivé kuličky slz a já měl chuť se ho zeptat, co že ho tak rozesmutnilo, naštěstí jsem se včas zadržel. Profesionál jako já nehraje na city. Nyní jsem ho musel považovat za někoho neznámého, za někoho, koho bych se na takovouto otázku nikdy v životě nezeptal, neprojevoval k němu žádné city, žádné krásné pocity, nic, jen prázdnotu, nekonečnou tmu a pohrdání. Jistě že mi to příjemné nebylo, ale naučil jsem se tomuto pocitu odolávat, snášet ho, neprožívat. Byl jsem jako bezcitná stvůra, jak mě nejednou nazval. Ber srdce, bez citů, bez lásky, bez pochopení.
   Má trpělivost bývala vždy tak ohromná, že jsem se až divil, co se to se mnou vlastně děje. Možná jsem si byl pouze vědom toho, kolik času vlastě mám. Můj syn mě nepotřebuje, tu věc s Lucasem jsem hodil za hlavu, vlastně mi nic nebránilo v tom ho vyslechnout. Když jsem si uvědomil, že jen tak nejspíše mluvit nezačne, pousmál jsem se pro sebe v duchu, aby můj zájem neviděl, a nepozorovaně skončil pohledem na jeho stole. Těsně vedle mého pravého loktu, kterým jsem se společně s tím levým o danou desku opíral, stál menší hrníček s jakousi tekutinou v sobě, dle svého čichu a bratrovy paměti jsem si odvodil, že ona tekutina nese jméno káva. Něco na ní však bylo jiné, podivné, nezvyklé. Znal jsem ten hrníček. Takových jsme měli doma spoustu a můj bratr věděl, že do jiného má káva nepatří. To ale nebylo to, co mě tak udivilo. Hladina oné tmavé tekutiny byla vyšší než obvykle. Co se jen mohlo stát? Skutečně měl takový strach, že ze samé nepozornosti a nervozity zapomněl, jaké množství je pro mě vhodné a kávu přelil? Nebo z těch samých pocitů hodil do kávy větší množství cukru než obvykle? Mohl jsem jen hádat, která z možností byla pravdivá. Tipoval jsem možnost číslo dvě podle toho, jak měl na sobě jindy bílý konec rukávu na jeho pravé ruce nepatrné hnědé skvrny od toho, jak káva při vhození kostky nebo dvou cukru navíc nabyla větší hladiny, a tudíž mu způsobila takovouto výraznou stopu po tomto hrozném činu.
   Stále mlčel, svůj pohled obrátil znovu do země. Buď nevěděl, jak začít, nebo...
   A pak mi to docvaklo. Co když mluvit ani nezačne? Jeho pohled si přímo říkal o to, ať si s ním dělám, co chci, úplně se mi tímto odevzdal. Váhal jsem ještě asi minutu. Když jsem si však i po uběhnutí tohoto časového intervalu uvědomil, že opravdu mluvit nezačne, bylo načase, abych začal pořádně jednat. Ověřil jsem si svou teorii ještě pár věcmi - lusknul jsem mu před obličejem, zatleskal a hvízdnul (to všechno byla znamení, na která když nereagoval, tak potvrdila začátek jeho hry) -, pak jsem se skoro neslušně a hlasitě zvedl od stolu a rozhlédl se. Nevěřil jsem vlastním smyslům, skutečně ne, ale ta krutá realita mi mé obavy potvrdila.
   Tahle jeho hra se jmenovala Hádej, co mě trápí. Zneužíval mých dedukčních schopností, když se mnou chtěl o něčem mluvit, ale neměl na to sílu ani slovník. Pravidla této hry nebyla nijak těžká, vlastně byla až banálně jednoduchá - mohl jsem si vlastně dělat, co jen jsem chtěl, abych zjistil, co ho trápí, jen jsem na něj nesměl za žádnou cenu promluvit. Říct jsem mu mohl akorát odpověď ke konci hry. Když bude správná, jen mlčky přikývne, a tím mi mé snažení potvrdí, když správná nebude, bude buď mlčet navždy, nebo mi opraví chyby a nechá mě hádat dál, v tom lepším případě mi poradí, nebo mi poví celou pravdu. Nestávalo se často, že by tohle udělal, vlastně jsem to zažil asi pětkrát nebo šestkrát za celý svůj ubohý život, ale i tak jsem si dokázal vše, co v této hře mohu, zapamatovat. Jen jsem nechápal, proč mi to nedošlo dřív.
   ,,Tvé myšlení přece stávkuje, Sebastiane," ozvalo se mi v hlavě a já bez většího přemýšlení pochopil, čí je to hlas. Máš pravdu, Baty, máš pravdu.
   Zhluboka jsem se nadechnul, vydechnul a přivřel oči. Někde muselo být něco, co by mi pomohlo, něco, co by mě navedlo k nějaké stopě, nějaká indicie, fotka, cokoli. Při pomyšlení na slovo fotka se mi vybavilo naše společné foto, které mi kdysi stálo na poličce v mém domě. Alfred měl Marianu moc rád, musel s ní mít přece nějaké fotky. Rozhodl jsem se tedy zapátrat po nich. Rozešel jsem se za něho. V tom nevelkém prostoru stálo pár skříní s šuplíky, některé se zdály zavřené až zamknuté, jiné zase mírně pootevřené. Začal jsem je hezky jeden po druhém prohrabávat, ale něco mě vyrušilo. Zaslechl jsem jemný šelest, který se ani trochu nepodobal šustění žádného z papírů, které jsem měl zde. Přestal jsem s nimi tedy šustit a zaposlouchal se více. Vycházelo to od mého bratra - ozývalo se to za mnou. Úplně ztuhle jsem se krátce ohlédl za sebe. Úkaz, který jsem spatřil, mi zastavil dech. Můj bratr měl stále zády ke mně vztyčenou hlavu a pomalu s ní ze strany na stranu vrtěl. Co jsem jen udělal špatně?
   Stále ztuhle, pomalu a co nejvíce opatrně jsem k němu přišel a shledal, že má své ruce na stole nyní rozprostřeny více od sebe, dlaněmi k zemi a zatnutými svaly mi naznačoval, že pod nimi něco má, a že to byla pravda. Započal jsem viděti cáry dražšího lesklého papíru a ten samý materiál se tam povaloval i v celku, tedy přesněji řečeno v úhledném obdélníku. Posadil jsem se znovu na své místo a hleděl na to, ve tmě jsem však nic moc neviděl. Potřeboval jsem se na to podívat blíž, odhalit, co mi bylo skryto. Natáhnul jsem k tomu ruku, ale stalo se to, co jsem skutečně nemohl očekávat - Alfred sebou trhnul a stopy vedoucí k vyřešení hádanky ode mě oddálil. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to neudivilo, že jsem se nepolekal. Mohl jsem se přiblížit ke konci, ale jeho hra teprve začínala.
   Co bylo jisté, byl fakt, že tohle přesahovalo hranice mého vědění o jeho soukromí. Informace obsažené pod jeho rukama byly natolik soukromé, že mi i přes všechna pravidla nedovolil do nich nahlédnout. Změnil pravidla. No jasně. Teď už to není jen dětská hra, kterou se mnou tak nerad hrál. Nyní už to bylo vážné dokonce tak moc, že jsem si ani já sám nedovedl představit, co by tak mohl v té své kebuli skrývat. Zbývaly mi dvě možnosti - buď ho nechat být a pátrat jinde, nebo informace za každou cenu dostat.
   Ani mě neudivilo, že jsem opět zvolil možnost číslo dvě.
   Znovu jsem prudce vstal a tentokrát ho chytil za ruce dřív, než stačil zareagovat. Můj stisk byl tak silný, že se ten medvěd jen stěží přemáhal ze sebe nic bolestného nevydat. Násilím jsem mu jeho dlaně zvednul a vyhodil do vzduchu - brzy se přestal bránit. Následně jsem shrábnul, co šlo, a znovu se pohodlně usadil. Pohlédl jsem na papíry více zblízka a shledal, že onen dražší lesklý papír jsou fotky, přesně jak jsem předpokládal. Musel jsem si vytáhnout telefon a rozsvítit na něm baterku, abych alespoň něco viděl. Jakmile jsem si světlo obstaral, odvrátil od místa dění můj bratr pohled a já bez komentování jeho činu začal právě získaný materiál prohlížet. Ač jsem předpokládal, že jsem ony cenné papíry svým činem promíchal, nebylo tomu tak, fotky se zdály být poskládané podle datumu jejich pořízení - nejstarší nahoře, nejnovější dole. Jak jsem je tak letmo prohlížel, zastavil jsem se u předposledního listu lesklého papíru a jen tak z legrace ho porovnal s tím prvním. Nelišily se od sebe pouze stářím osob na nich, ale také výrazy a počtem osob. Na všech fotkách byl vyobrazen můj bratr, jeho manželka a já - tedy alespoň na většině z nich. Na té předposlední jsem nebyl, ani jsem tu listinu nikdy neviděl.
   Bylo u nás zvykem, že jsme se jednou za rok sešli a takto se vyfotili, i když jsem se svým bratrem díky Charlotte a Marianě moc nevycházel. Nikdy jsem Charlotte nevzal s sebou, nechtěla tam a já ji nehodlal zatěžovat takovými hloupostmi, ale Alfred na přítomnosti své manželky na našem fotu trval, i když moc dobře věděl, jak mě Mariana ze srdce nenávidí. Nikdy jsem nechápal, jak ji k tomu dokázal donutit.
   Posunul jsem předposlední fotku nabok a začal vedle ní pokládat ostatní fotky přesně tak, jak jely za sebou. Prohlížel jsem si je tentokrát pořádně a pečlivě, aby mi neunikl ani sebemenší detail. Jak se stáří fotek zmenšovalo, naše pohledy se stávaly horšími a horšími, každým rokem jsme se tvářili buď naštvaněji nebo depresivněji, až jsem nakonec zpátky svým pohledem dorazil k obrazu, kde jsem chyběl. Na tom následujícím jsem se opět nacházel, ale pro změnu tam chyběla Mariana. Byl to rok, kdy zemřela, nemohla na té fotce být. Stále jsem však nedokázal pochopit, proč nejsem na té fotce předtím. Nepozvali mě. Byl to jediný rok, kdy jsem tuto naši společenskou akci vynechal a nebyl si zcela jistý důvodem. Co jsem jen mohl udělat, že se na mě takto vykašlali?
   Zoufale jsem se na svého bratra podíval, ten však valný zájem zrovna nejevil. Svým pohledem jsem mu naznačoval, že potřebuji pomoc, vodítko, stopu, důkaz, cokoli, jen aby mě to navedlo na správnou cestu. Ale on mlčel. Jeho hra pokračovala, její konec v nedohlednu. Povzdechl jsem si a zahleděl se do dokumentů znovu. Neshledával jsem na nich nic tak zvláštního, jen možná ten podivný Marianin výraz na poslední fotce, kdy jsme tam byli ještě všichni tři. Mariana vždycky postávala mezi námi a i přes všechnu svou nenávist vůči mně se snažila usmívat. Jenže této změně jejího výrazu jsem nikdy předtím pozornost nevěnoval, měl jsem spoustu jiných starostí a trápení. V jejím obličeji se zračil skrytý smutek a strach. Zdálo se, že se více tiskne k mému bratrovi než ke mně, ale ani v tomto případě se nezdálo, že by se cítila v bezpečí. Bála se mě? Skutečně jsem pro ni byl až takovým zlem?
   Přemýšlel jsem, co jsem jí mohl udělat. Nevzpomínal jsem si na nic z toho roku, měl jsem v hlavě úplně vymeteno, jako kdybych své jindy neuspořádáné šuplíky plné myšlenek uklidil, vyhodil a nikdy je nevrátil zpátky. Tak nějak jsem se cítil - prázdně a zoufale. Nedokázal jsem najít absolutně nic. Potřeboval jsem nápovědu.
   Poklepal jsem svému bratrovi na rameno, aby mi věnoval svou pozornost, a když tak udělal, zaváhal jsem. Mám si tak snadno vypotřebovat své možnosti nebo ne? Platila zde totiž i možnost, že od něho za určitou cenu mohu dostat nápovědu. Nebylo to však nikdy bezpečné a snad ani stoprocentní. Nikdy se nedalo vytušit, co si za pár informací navíc ode mě vezme. Mohlo to být cokoli - bota, tričko, šátek, peněženka. Ale i tyto věci byly kdysi součástí naší dětské hry. Jenže tohle už žádná dětská hra nebyla. Tohle začínal být krutý život dospělého jedince ve světě války, kde se milosrdenství nenacházelo na každém rohu, jak jsme si v dětství slepě a marně mysleli. Jak dlouho jsme se jen utápěli v těchto našich mylných představách, to si dokážu jen stěží představit.
   Musel jsem to risknout, poněvadž jsem se již dostal za hranice svých sil a možností. Naznačil jsem mu pravou rukou, že chci něco napsat - chytil jsem do ní neviditelnou tužku a udělal s ní po stole pár neuspořádáných čar. Netrvalo dlouho, než to pochopil, jak jsem záhy shledal, protože ihned vytáhnul zápisník i s tužkou a načmáral na jeden z papírů jednoduché slovo, které přede mě poté pomalu předložil.
   Nápovědu?
   Aniž bych přikývnul, sebral jsem mu tužku z ruky a napsal svoji jednoslovnou odpověď.
   Ano.
   I při nápovědě jsme spolu mohli komunikovat, ale pouze písemně a v co nejkratších větách. Mohl jsem být jen rád, že mě netížil čas, jak tomu občas při těchto hrátkách bývalo.
   Předal jsem mu svou odpověď a on si po jejím letmém přečtení povzdechl. Cosi napsal a podal mi zápisník zpět.
   Co jsi schopný obětovat?
   Zašlo to až příliš daleko. Nikdy jsem nechtěl, aby se tohle stalo, ale nyní už se s tím nedalo nic udělat. Věděl jsem moc dobře, že můj bratr ví, co si ode mě vzít může a co ne, co mohu postrádat a co postrádat nemohu, jenže v této chvíli se mi zdálo, že dokáže být nepředvídatelný, na což jsem u něho zvyklý nebyl. Nedávalo mi to smysl. Začínalo mi připadat, že z toho šílí, že chce, abych prohrál, protože mě nechal zajít až tak daleko, že jsem si musel požádat o vodítko. Zaplašil jsem však tyto myšlenky co nejrychleji a krátce písemně odvětil.
   Cokoli.
   Zatvářil se znepokojeně a sjel mě pohledem, zda to myslím vážně. Můj výraz byl plný odhodlání a touhy po výzvě a vyřešení tohoto případu. Za těch pár minut, které jsem zde strávil, se mi přemýšlení o něm dočista změnilo a to všechno mě přimělo se sám sebe zeptat, nepřeháním to? Nepřehání to náhodou on? Nepřeháníme to třeba oba?
   Se svou odpovědí si dal načas, čemuž jsem se nedivil. Trpělivě jsem na ten okamžik vyčkával, i když má trpělivost projela značnou obměnou a já si již přestával být jistý, zda ještě vydržím déle čekat. Dychtil jsem po rozluštění - ostatně jako u každého nevyřešeného případu -, ale tohle bylo jiné. Chtěl jsem se dobrat ke konci, ale současně jsem měl strach, co si vlastně odhalím. Jistě to mělo být něco, co mi mělo být navždy skryto, co mi nikdy nesmělo zasáhnout sítnici. Ale ouha, pozdě.
   Předložil přede mě zápisník s odpovědí. Plný očekávání jsem si to v duchu přečetl.
   Týden se mnou nepromluvíš.
   Zíral jsem na to jak na zjevení. Znělo to banálně, ale tušil jsem, že splnit tento úkol nebude nijak jednoduché, zvláště pro mě, který jsem byl na svém dvojčeti tak závislý, až to snad ani možné nebylo. Dokázal jsem bez jeho přítomnosti nějakou dobu vydržet, ale že by se mi to nějak zvlášť líbilo, to bych neřekl. I přesto zůstala má touha po zodpovězení otázek větší než touha po jeho přítomnosti, a tak byla má následující odpověď jasná.
   Přijímám.
   Zatvářil se zoufale - zklamal jsem ho. Bylo mi ho líto, ale co jsem měl dělat? Nemůže to přede mnou tajit navždy, jednou ten čas přijít musel. Podařilo se mi úspěšně zachovat vážný obličej, i když jsem byl v hloubi duše možná zoufalejší než on. To se mi potvrdilo hned, jak svojí rukou sáhl do kapsy a vytáhl složený papírek, který mi docela dost neochotně vtiskl do dlaně, již mi zavřel, chvíli ji tiskl a díval se mi do očí, jako kdyby se mě ptal: ,,Stojí ti to za to?"
   Bez náznaku lítosti či strachu jsem mu jeho ruce ze své dlaně odstranil, položil je na stůl a rozložil papír před sebe. To, co jsem si tam přečetl, mi hlavou vrtalo ještě dlouho.

Alfrede, můj drahý, již nemá cenu žít,
jsem nucena po svých ostnech jít, dál již nepřežít,
ta bolest se již snášet nedá, snad pochopíš,
můj drahý, že aniž bych chtěla, musím odejít.

Netrápí mě tvůj žal, nebo snad můj,
bude to zas dobré, jen při mně stůj,
co mě však, Alfrede, trápí víc,
je tvůj bratr, co nechce ti vyjít vstříc.

Máš ho rád a já to vím,
tajemství však skrývá ten krutý zlosyn.
Je to temné, prázdné, hrozné, jen se svého nepřítele zeptej, jen se ptej!
Pozor na svých cestách dávej, nikomu jinému důvěru svou nedávej.

Důvod mé smrti nehledej, už jistě víš,
že pravda se nedá skrývat dlouho a ty ji brzy objevíš.
Jak banální to postup - snad pitva, případ?
Kéž by ten parchant ze tvého života vypad!

Co mě však trápí nejvíc, Alfrede můj,
Bůh kéž tě z nebe ochraňuj,
je fakt, že mě nemáš rád,
tvůj bratr brání v lásce tvé, jsi u mě nerad, je to tak?

Ale copak, překvapený? Ale jdi ty, miláčku,
jen si z tebe střílím, tak utři slzy trošičku!
Nebuď smutný, vše se spraví,
jen jdi a naprav jeho chyby!

Jaké chyby, říkáš si?
Přece ty, co měla jsi,
odvětil bys z legrace,
a pak rychle do práce.

Ale ne, můj drahý, nikoli,
udělal bys cokoli.
Jen tohle ne.
Cokoli, jen tohle ne.

S tím tvým bratrem mám však pravdu.
Nevěříš mi? Kam jen to jdu?
Jdu se brzy s Charlotte setkat, ten blázen ji jednou zabije,
krveprolití přijde, krev se z jeho ruk již nesmyje.

Jsi vyděšený? Ale jdi ty.
Pochopí to on, tak proč ne i ty?
Doufám jen, že nevěříš těm blábolům, co snaží se tě z cesty svést,
ty nevíš, že to nebylo kvůli tomu, že ne? Budu tě tedy muset vést.

Můj drahý Alfrede, nastraž uši a poslouchej,
důvěru svou však nikomu nedávej,
patřila mně, patří tobě, nikdo jiný si ji nezaslouží,
možná jen tvůj ctěný bratr, co mě celou dobu tak souží.

Je to zlo a ty to tušíš, já to vím, přece znám tě,
jen se přestaň bát té věčné samoty, bude ti lépe, určitě!
Alfrede můj, vždycky při něm stůj,
klidně ho z dálky ochraňuj.

Ale věz, že já vím, co je zač,
chci tě jen varovat, však mě znáš.
Jen se svého nepřítele zeptej, jen se ptej, jen se ptej!
Důvěru svou však nikomu jinému nedávej.

Nemoc se ke svému konci blíží,
až tohle přečteš, již budu pryč,
ale to, co mě nejvíc tíží,
je tvůj zlý bratr, a ty to víš.

(3239 slov)