Red and Blue [FNAF FF]

Výprava

V této kapitole se nachází násilí a yaoi ship, proto slabší povahy a ti, co yaoi shipy moc rádi nemají, nečtěte dál!
Byli jste varováni.

Pohled Setha
   Díval jsem se na Henryho tak zamilovaně, jak jen jsem mohl. Dělal jsem to schválně. Chtěl jsem ho trochu potrápit. Neměl takovéhle ztrapňování rád. Dobře, nesnášel to.
   Kolem nás se převlékalo více lidí. Holt jsme byli v šatnách, kde se zvolení jedinci připravovali na výpravy. A já se na něj pořád díval. Muselo ho to vytáčet, ale zatím to nedával najevo.
   Právě si převlékal tričko, aby se venku nemusel pařit v té své bílé košili. Byl ke mně otočený zády, stydlivka. A já se usmíval. Ani nevím proč. Tohle jsem viděl tolikrát, že mě to ani nepřekvapovalo ani neobšťastňovalo.
   Měl jsem na klíně jeho tašku přes rameno a zbraň. Držel jsem to všechno pevně v rukách.
   Otočil se na mě. Mračil se. Ostatně jako vždycky. Nikdy se neusmíval. Jeho úsměv jsem naposledy viděl už hodně dávno. Ale pamatuju si ho. Vypadal nádherně, když se usmíval. K mé smůle se nikdy k takovému úsměvu nedokázal donutit, a ani má přítomnost tomu moc nenapomohla, spíše se to kvůli mně jenom zhoršovalo. Někdy přemýšlím nad tím, zda mě má vůbec ještě rád. Nikdy to tak nevypadalo. Nemělo to tak vypadat.
   ,,Co civíš?" vyštěknul, ale tím mě donutil pouze svůj úsměv rozšířit.
   ,,Mám oči, tak se dívám na věci, které mě zajímají," odvětil jsem a zamilovaně na něho zamrkal.
   Protočil očima a raději se na mě přestal dívat, když si nasazoval svůj černý klobouk. Hodil se mu k jeho černobílým očím. Ty jeho nové oči se mi nelíbily. Po tom požáru si cosi udělal s očima, a proto to teď zakrýval kontaktními čočkami tak, abych namísto jeho nádherných fialových očí viděl jen černotu s bílými tečkami uprostřed. Respektoval jsem to. Tohle přece přátelé dělají, ne? Respektují se navzájem. I když v našem případě to bylo většinou spíš jen jednostranné.
   ,,Hele, jdeme jenom na obhlídku, během pár hodin jsem zpátky," řekl.
   Aniž by se na mě podíval mi vytrhl tašku i se zbraní a dal si obě věci na svá místa - tašku přes rameno a pistoli za opasek. Vyšel směrem k východu a já samosebou vyrazil za ním. Těsně před vraty se zastavil a začal si popruh na tašce spravovat tak, aby se mu nosila pohodlně. Už už chtěl vyjít ven, ale já mu to zarazil.
   ,,Tak moment, moment, Levandulko, na něco jsi zapomněl," připomněl jsem mu a on se jen otráveně otočil.
   ,,Na co zas?" vydal ze sebe otráveně, načež jsem ho já rukou pobídl k sobě. Jakmile znovu protočil očima, přišoural se ke mně a trochu se sklonil, abych na něj dosáhl. Já k němu mezitím natáhl ruce, do kterých jsem si položil jeho hlavu a přitáhl si ho k sobě ještě víc. Automaticky mírně sklonil hlavu a zavřel oči, když jsem ho políbil na čelo.
   ,,Vrať se mi v pořádku," pravil jsem k němu a pustil ho. On ode mě překvapivě pomalu ustoupil a chvíli se na mě tak nějak divně díval, než se prudce otočil na patě a vyšel ven čekat na další členy osádky. Já za sebou rázem zaslechl posměšný smích. Donutilo mě to se za tím otočit.
   ,,Ty jo, že tě to furt baví," zasmál se jeden z několika přihlížejících.
   ,,Co by mě mělo furt bavit?" nechápal jsem.
   ,,Ty vole, takhle ho ztrapňovat pořád!" vyjekl další. ,,Se ani nedivím, že se ti tak vyhýbá!"
   Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil, ale když se tak stalo, jen jsem se začal mračit. ,,Já nechápu, o co vám jde, lůzři. Tohle je přece naprosto normální věc."
   ,,Vztah mezi dvěma chlapama je jako normální, jo?" vyprskl smíchy zase ten první, a celá parta se rázem přidala. ,,Vždyť je to odporný! Oba jste teplí! I když u Henryho bych si tím nebyl tak jistý."
   ,,Jak jako že si tím nejsi jistý?" zvýšil jsem hlas.
   ,,Vsadím se, že už nějakou ženskou měl. Ten nevypadá, že by s tím, co děláš, úplně souhlasil. Je to odporný i pro něho. Smiř se s tím, teplá liško. Život je holt krutý."
   Mělo by mě to ranit, ale neranilo. Zavrčel jsem, ale hned jsem se stáhnul, když do mě jeden z nich kopl, až jsem dojel ke stěně, do které jsem následně narazil. Byl jsem zvyklý, tak bych to řekl. Nějak jsem to neřešil.
   Až teď jsem si uvědomil, že v jedné ruce svírám Henryho modrý šátek. Musel si ho zapomenout, chudák. Ani jsem si neuvědomil, že ho držím. Taky to ale byl první důvod Henryho rychlého návratu, který mě napadl, když Henry vrazil znovu dovnitř. Rozhlédl se, a když mě spatřil u stěny, vypadal naštvaněji než rozzuřený býk. Obrátil se k té malé skupince, která netvořila ani polovinu zbývající osádky.
   ,,Máte nějaký problém, pánové?" zeptal se a ještě si před nimi dupnul. K mému překvapení se všichni ti šikanátoři stáhli a zavrtěli hlavami. Henry se majestátně narovnal a dodal: ,,To je dobře. Protože kdybyste nějaký problém měli, rád bych ho s vámi vyřešil svými pěstmi. A teď mě omluvte." Přišel ke mně a nastavil ruku. Já mu tam automaticky vložil jeho zapomenutý šátek. Kývnul na mě jako poděkování a mezi zuby s jemným vrčením ke mně tiše procedil: ,,Laskavě si to nech na jindy, jasné? Teď zajeď do mého pokoje a tam laskavě zůstaň, dokud se nevrátím, rozumíš? Opovaž se vylézt! Jinak víš, co tě čeká! A já dneska nemám náladu se krotit!"
   Mírně vyděšeně jsem přikývnul. Souhlasně na mě zakýval a bez dalšího reptání odešel. A já se za ním tentokrát už tak provokativně zamilovaně nedíval. Můj pohled byl nyní plný strachu a obav. Cítil jsem se trochu provinile.
   Když se převalila menší lavina ostatních členů výpravy, vydal jsem se - jak mi Henry přikázal - do jeho pokoje. Neměl jsem ponětí, proč mě poslal zrovna tam, a ne raději si vymáchat hlavu v záchodu za to, co mu způsobuju za starosti. Ne že by to někdy udělal, ale... čekal bych spíš něco takového.
   Po cestě jsem se zastavil na záchod a potkal pár Modráků, ale ani jeden se neobtěžoval se na mě jen podívat, a když už, tak buď hned zase odvrátil pohled, anebo se zlomyslně uchechtl či si odfrkl. Měli mě jen za postiženého Zelenáče, kterému dal jejich velitel nějakým zázrakem milost a nikam ho nezavřel, aby jako ostatní jeho zajatí kolegové nespáchal sebevraždu.
   Dojel jsem rychle do Henryho pokoje a zavřel za sebou co nejopatrněji dveře, abych je nezničil. Na to byl Henry obvzlášť háklivý. Neměl rád, když mu kdokoli cokoli zničil.
   Rozhlédl jsem se. Oproti ostatním pokojům tady byl ten Henryho docela velký. Vlezla se do něho dokonce manželská postel. Tu měl ale Henry jen proto, že měl rád svůj prostor a rád se svým tělem roztahoval po celé délce i šířce tohoto objektu. Nikoli kvůli mně. Na to by v životě nikdy nepomyslel. Já byl jen postižený bastard, co se mu zapletl do života. Byl jsem jen překážka. Ocásek. Naivní teplá liška.
   Jelikož postel byla přesně uprostřed stěny nalevo ode dveří, oba rohy stěn vedle ní byly neobsazeny. Tedy skoro. V jednom z nich - v tom napravo - byla opřená středně dlouhá dřevěná tyč. Henry tvrdil, že ji má z toho důvodu, aby se mohl bránit, kdyby ho přišel vyrušit nějaký nezvaný host - zloděj, vrah, cokoli -, aby ho nemusel hned zabíjet pistolí a aby ho kdyžtak pouze omráčil, aby si pak mohl zavolat pomoc nebo dotyčného odtáhnout ven na mráz, aby už se nikdy nevracel. Já si byl však téměř jistý, že by s tím dokázal v afektu zmlátit i mě.
   Nevím, jestli bych to přežil.
   Nicméně jsem zajel vedle jeho postele co nejdál od té tyče a čekal. Naproti mně stály různé police, skříň, stůl a židle. Nezajímaly mě ty věci. Díval jsem se na své nohy. Pro jistotu.
   Kdyby to byla moje postel, lehnul bych si. Ale nebyla. Byla Henryho. A já jednoduše nechtěl riskovat, že by se mu mé počínání nelíbilo. Už tak na mě byl jistě naštvaný a všichni si z něho jen utahují. Kvůli mně. Nemohl jsem dovolit, aby se mi ho podařilo vytočit ještě víc.
   Po asi dvou hodinách se dveře otevřely a Henry vešel dovnitř. Než se na mě podíval, hodil tašku na židli, zbraň položil na stůl a pozdravil: ,,Ahoj, Sethe. Jak bylo?"
   Nezněl naštvaně. Zřejmě mu ta výprava trochu zvedla náladu. Ale pořád se neusmíval. Alespoň jsem měl jistotu, že na něho můžu promluvit normálně.
   ,,Dalo se to," odvětil jsem trochu strnule, přičemž jsem ho neustále pozoroval. Zrovna si ukládal klobouk do jedné z poliček, když mi znovu položil otázku.
   ,,Mám si dneska někoho podat?"
   ,,Ne," zavrtěl jsem rychle hlavou naléhavě, ,,to není potřeba, Henry."
   ,,Jsem rád, že už tě nikdo neobtěžoval."
   Pořád tam něco kutil. Odkládal všelijaké věci. Převlékal si tričko a z nějakého důvodu na sebe navlékl mikinu. Nedíval se na mě. Ten jeden letmý pohled do očí, který mi věnoval krátce po svém příchodu, mě nepřesvědčil o tom, že se mi do očí dokáže po tom všem podívat ještě dobrovolně.
   ,,Co jsi dělal, když jsem byl pryč?"
   ,,Nic."
   ,,Nic? To jsi tady jen tak seděl celu tu dobu?" Udiveně na mě obrátil svůj zrak a naklonil hlavu na stranu.
   ,,No... jo," potvrdil jsem jeho obavy.
   ,,To nemyslíš vážně, zlato," zamračil se.
   Sklopil jsem uši.
   ,,Říkal jsi, že mám jít tady a nevylézt," zakňučel jsem a strachy zaťal pěsti.
   ,,A taky jsem ti říkal, že mě nemáš brát doslova, když na tebe vyjedu, že jo?" položil mi otázku, a mě nezbývalo nic jiného než mu na to kývnout a mlčet. Šla z něj hrůza. Opravdu.
   Přišel blíž - přičemž jsem si všimnul, že kulhá - a posadil se na kraj své postele směrem ke mně. Já měl konečně odvahu se ho taky na něco zeptat.
   ,,Jaká byla výprava?"
   ,,Nic moc, jen jsme obešli město a potkali pár zdrhajících Zelenáčů," odvětil lhostejně.
   ,,A...?"
   ,,Přiměl jsem je, ať je nechají jít, samozřejmě," odfrkl si. ,,Važ si toho."
   ,,Vážím," pravil jsem a tázavě dodal: ,,Ty sis udělal něco s nohou?"
   ,,Jak jsi na to přišel, prosím tebe?" nechápal.
   ,,Kulháš," odpověděl jsem a kývnul mu na nohy.
   ,,To to jde tak poznat?" otázal se a já přikývnul. ,,Jenom jsem špatně došlápnul. Musím se toho zbavit než si toho všimne někdo další..."
   ,,Nechceš to něčím stáhnout?" navrhl jsem mu. ,,Pak to nebude tak bolet."
   ,,Ne, na to rovnou zapomeň," zvýšil mírně hlas. ,,Nebolí mě to."
   Nikdy jsem na něm neměl rád to, jak si hraje na hrdinu. Nevěřil jsem mu, když říkal, že ho nic nebolí. Nikdy to nebyla pravda. Jen mi tím chtěl dokázat, že veškerá pomoc, kterou mu nabízím, je pro slabochy. A on přece slaboch není, že? Nepotřebuje pomoc moji ani nikoho jiného. Všechno to přece zvládne sám.
   A já se s tím nikdy nedokázal smířit.
   Chtěl jsem mu být jen protentokrát k užitku.
   ,,Henry, proč nechceš, abych ti pomohl?" položil jsem mu otázku zaraženě, chtěl jsem vysvětlení.
   ,,Ty a pomoct mně?" uchechtl se překvapeně bez úsměvu. ,,Jak by mi někdo jako ty dokázal pomoct?"
   Věřil, že jsem neschopný. Nedokázal jsem mu nikdy dokázat opak.
   ,,Ruce ještě ochrnuté nemám a obvazovat zranění umím." Zamračil jsem se. Pak se ale můj výraz úplně změnil. Zatvářil jsem se smutně. ,,Proč mi nevěříš?"
   ,,Hele, Sethe, o tomhle se s tebou bavit nehodlám, jasné? Prostě se smiř s tím, že nikomu pomoct nedokážeš, ani kdybys stokrát chtěl."
   Ranilo mě to. Můj vlastní přítel si o mně myslí takovéhle věci. Vážně si nejsem jistý, jestli mě má ještě rád.
   Raději jsem už mlčel. Vypadal čím dál hrozivěji. Sklopil jsem hlavu a dokonce i uši jsem nechal sklopené. Chtěl jsem mu dokázat, že dokážu pomoct, i když mám jistá omezení. Chtěl jsem mu dokázat, že mám z jeho vyřčených myšlenek deprese. Chtěl jsem mu dokázat, že mi cokoli, co řekne, sráží sebevědomí.
   Neuvědomoval si, že mě jeho slova sžírají zevnitř. Nechtěl jsem mu to říct. Tolik jsem ho miloval. Odpouštěl jsem mu úplně všechno. Ale on si to neuvědomoval.
   Svojí rukou mě přinutil, ať se na něho podívám. Vypadal klidně.
   ,,Chtěl bych si s tebou promluvit," pravil, ale ode mě se mu nedostala žádná odezva.
   Jen jsem se na něho díval a čekal, až začne mluvit. Nezmohl jsem se na nic jiného. Nemělo smysl se namáhat. Popravdě jsem z toho měl strach.
   ,,Víš... nechci říkat, že mi tvé chování vůči mně vadí," začal překvapivě opatrně, ,,ale musíš pochopit, že je to trochu... nevhodné, když nejsme sami, jestli mě chápeš..."
   ,,Takže se mám přestat chovat jako tvůj přítel?" zeptal jsem se nejistě.
   ,,Ne, takhle jsem to nemyslel," zavrtěl hlavou, ,,já jen chci, abys..."
   ,,...abych na veřejnosti předstíral, že tě neznám?" zkusil jsem jinou možnost, ale byl jsem přerušen jeho docela naštvaným řevem.
   ,,Buď zticha, idiote!" zařval a dal mi facku. Hned, jak jsem si bolavou tvář zakryl levou rukou, se na svoji dlaň podíval s jakýmsi šokem. Já byl taky v šoku, ale on se zdál víc. Prohlížel si svoji ruku docela dlouho, než začal přesouvat svůj pohled střídavě na mě a zpět na svoji dlaň. ,,Sethe..." vydal ze sebe nejistě s pohledem upřeným na mě.
   Zavrtěl jsem hlavou a roztřeseně řekl: ,,T-to je v pořádku, Henry... L-levandulko..." změnil jsem oslovení hned a odvrátil pohled. Nastavil jsem mu druhou tvář. ,,Dělej. Udělej to znovu. Prosím."
   Vypadalo to, že nechápe, proč prosím o další. Ale já věděl moc dobře, že to ví. Tak moc jsem ho miloval.
   ,,T-t-to nemůžu..." snažil se z rozkazu vyvléct.
   ,,Můžeš. Udělej to. Dokázal jsi to předtím, dokážeš to i teď. No tak, Henry, věř mi alespoň pro jednou," pobízel jsem ho, ,,já vím, že tě to uklidňuje."
   Díval se na mě vyděšeně. Muselo ho vyděsit mé chování, mé reakce, mé nabídky. Ale chtěl jsem mu jen pomoct. Pokud jsem nemohl fyzicky, psychicky to šlo.
   ,,Hej, Sethe..." odvrátil na chvíli obličej a zatvářil se docela zoufale, ,,co... co kdybychom na to zapomněli, co říkáš, zlatíčko? Pojď... pojď si za mnou sednout, jo? P-p-promluvíme si v klidu."
   Zvednul se a opatrně si mě vzal do náruče. Posadil si mě vedle sebe na kraj postele a nechal mě, ať se o něho opřu. Když se trochu natočil ke mně, jednou rukou mě objal a druhou mě začal hladit po hlavě. Bylo to příjemné, ale věděl jsem, že jemu to dobře nedělá. Nebylo to pro něho přirozené.
   ,,Chci po tobě, aby sis dával pozor," vydal ze sebe a já přikývl, i když mi v pohybu zčásti bránila jeho hruď. Myslím, že jsem to pochopil.
   ,,Já vím, že to chceš udělat..." zašeptal jsem s nuceným úsměvem. ,,Nebraň se tomu. Nebudu se zlobit. Budu v pořádku. Jako vždycky."
   Ale on mě stiskl pevněji než kdy dřív a se slzami v očích zvýšil hlas: ,,Nikdy! Znovu už to neudělám, li-!" Zacpal si pusu.
   ,,Řekni to. Dělej, Henry. Ty to dokážeš."
   ,,Ne... ne!" křičel v slzách.
   ,,Ššš..." Zaryl jsem mu své drápy do zad a on ze sebe vydal zoufale bolestný vzdech mezi všemi těmi slzami, zatímco já se snažil znít klidně a vyrovnaně, jako kdyby mi jeho počínání nezpůsobovalo žádnou bolest. ,,Jen klid, jen klid, zhluboka dýchej a řekni to."
   ,,Ne, ne, ne, ne, ne..." opakoval stále dokola tišeji a tišeji, až se jeho hlas nadobro ztratil, dokud sípavě neřekl: ,,Nedělej to těžší než je to teď..."
   ,,Nedělám to těžší, zlehčuji ti to. Sám jsi říkal, že dneska nemáš náladu se ovládat. A já to chápu. Neovládej se. Prostě mi něco udělej."
   ,,Moc dobře víš, že se k tomu nechci vrátit, Sethe! Víš to! Říkám ti to neustále! Přestaň mě sakra přesvědčovat, abych to znovu udělal!"
   Zaryl jsem své drápy hlouběji a jeho stisk se stal pevnější.
   ,,Chtěl... chtěl jsem si jenom promluvit..." zašeptal chraptivě a už bez dalších řečí zabořil svoji hlavu do mého ramene. Nic jsem neříkal. Nebylo třeba. Zlomil jsem ho. Jsem úžasný manipulátor. Stejně jako on. Na povrchu byl tvrdý jako skála, ale jenom já věděl, jaký je doopravdy, jaký je uvnitř. Byl hrozně citlivý a snažil se to všemožně skrývat za své arogantní agresivní násilné chování. A já to chápal. Nesmál jsem se mu za to. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně cítil špatně. Naneštěstí takhle nikdy nezůstal dlouho. Vždycky se brzy vrátil do své staré rutiny arogantního agresivního násilného medvěda, který měl za přítele postiženou teplou lišku.
   ,,Je to lepší?" zeptal jsem se a přestal mu zarývat své drápy do zad. Místo toho jsem ho začal hladit po zádech, abych mu naznačil, že si vedl skvěle, ostatně jako vždycky.
   ,,Jo..." vydechl, ale vzlykat nepřestal.
   ,,Smáli se ti."
   ,,Jo..."
   ,,Celou dobu."
   ,,Jo..."
   ,,Jsi na mě naštvaný."
   ,,Ne... jsem naštvaný na sebe... m-měl jsem je ignorovat... měl jsem n-na tebe být hodnější... D-d-dal jsem ti facku... co jsem to udělal...?"
   ,,Jenom sis vybíjel zlost. Na tom není nic špatného, Henry. Vyprovokoval jsem tě, měl jsem tě nechat mluvit. Nevyčítej si to."
   Plakal a přemýšlel. Přemýšlel, co mi řekne. Jestli vůbec něco řekne.
   ,,Jak... jak jsi poznal, že se mi smáli...?" zeptal se, když se trochu uklidnil.
   ,,Kdyby tomu tak nebylo, měl bys se mnou větší trpělivost, protože by tě předtím nic takového nevykolejilo," odvětil jsem prostě.
   ,,A proč jsi chtěl..."
   ,,Byl to jediný způsob, jak tě donutit mluvit, Levandulko," přerušil jsem ho. ,,Poslouchej... sám víš, jak nemám rád, když si své problémy necháváš pro sebe a děláš, že se nic neděje. Kdybych po tobě nic takového nechtěl, tak by ses přede mnou nerozbrečel a nic bys mi neřekl. Je to hrozně jednoduché. Stačí na tebe vytáhnout tu největší špínu a odhalit tu další. Přesně jako ty."
   ,,Co ses to ode mě naučil, ty blbečku...?" Zavrtěl hlavou.
   Pousmál jsem se. ,,Jen klid, Henry. Nikomu to neřeknu. Nechám si to pro sebe. Bude to naše malé tajemství. Tak jako to vždycky bylo. Nikdo nikdy nezjistí, jak dokážeš být citlivý. Buď v klidu."
   ,,Já nejsem citlivý!" vykřikl vztekle a poslal mě k zemi.
   Začal jsem se slabě smát, i když mě z pádu na zem bolela záda a krk. ,,Tohle je ten Henry, kterého znám... Tohle jsem po tobě chtěl, Levandulko, přesně tohle! Buď sám sebou, Henry! He he he..."
   Zase měl ten pohled. Vystrašený a zoufalý.
   ,,Dobře, Sethe, myslím, že jsi vyčerpaný a plácáš hlouposti," usoudil se zamračením a znovu si mě vzal do náruče, tentokrát ale zůstal stát. ,,Dneska jsi měl těžký den. Odnesu tě odsud. Nemá cenu tě tady nechávat. Chováš se jako blázen."
   ,,Možná jsem, ale hrooooozně zamilovaný!" vyjekl jsem a ušklíbl se.
   ,,Ten vydýchaný vzduch ti musí lézt na mozek," zamumlal si pro sebe, nohou stiskl kliku, otevřel si dveře a vyšel se mnou na chodbu. Rozhlédl se a povzdechl si.
   ,,Co se děje, Henry...?" nechápal jsem.
   ,,Jenom přemýšlím nad tím, kam tě hodím," odvětil, aniž by se na mě podíval. Pak se ale prudce otočil doleva a rychlým krokem vyšel vpřed. Cestou se mu podařilo potkat kromě pár divně se dívajících Modráků i Alfreda. Proč je ten medvěd sakra všude?!
   ,,Kam vy dva míříte?" zastavil nás svojí otázkou.
   Naštěstí měl Henry rychlou odpověď, která mu prošla: ,,Budu s ním hned zpátky, jenom mu dám léky a vezmu ho na vzduch."
   ,,Fajn, jděte."
   Henry se rozběhl, div mě neupustil. Nejdřív zamířil tam, kde jsem obvykle spával. Tam mě posadil na moji postel a vytáhnul z šuplíku léky. Přesunul mi je sem, aby nemusel myslet na to, že mi je má v určitou dobu snést dolů ze skříně, abych si je vzal. Vytáhnul jednu tabletu.
   ,,Spolkni to, dělej," zavrčel a strčil mi tabletu do tlamy. ,,Teď už to bude lepší, uvidíš." Podrbal mě za uchem a já se po spolknutí tablety blaženě pousmál.
   ,,Díky, Henry," vyřkl jsem slova, která on neznal. Děkuji a jméno. Nikdy mi neděkoval. Ani neprosil. Dokonce se ani neomlouval. Ale nevadilo mi to. Láska mě zaslepovala. ,,Už jsem ti někdy řekl, jak moc úžasný jsi?"
   Překvapením vztyčil uši a trochu se začervenal a znejistěl. ,,No... myslím, že asi jo..."
   ,,Jsem rád, že to nemusím opakovat," uchechtl jsem se a cvrnknul mu do čumáku. Zašilhal na to místo a mě to donutilo se znovu zasmát.
   ,,Tak fajn, li-... eh, tedy zlato," opravil se hned, ,,půjdeme ven, jo? Budeš chtít mikinu?"
   ,,Já nevím, jak tam je." Pokrčil jsem rameny.
   ,,Kdyžtak ti půjčím svoji," pravil a opět si mě vzal do rukou. Ne že by se mi to nelíbilo, ale bylo to zvláštní, tak dlouhou dobu nesedět na tom proradném invalidním vozíku. Líbilo se mi to, když mě nosil. Myslím, že mi chtěl vynahradit můj dnešní těžký den.
   Došel se mnou až před základnu. Když jsme šli trochu dál podél stěny, nalezli jsme společně dřevěnou lavičku, na kterou jsme se rázem usadili a já tak svoji hlavu mohl složit na jeho rameni. Dívali jsme se společně kamsi do dálky. Na domy, kopce, sloupy, cokoli, co tam bylo. Bylo to krásné.
   ,,Je ti zima?"
   Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ne, ani ne. Myslím, že mě láska k tobě zahřívá dost."
   Cítil jsem, jak strnul.
   ,,Sethe, proč mám pocit, že i po těch lécích pořád plácáš hlouposti?"
   ,,Protože je plácám," odpověděl jsem, ,,ale jenom abych mohl slyšet tvůj nádherný hlas, i když se na mě neustále zlobíš."
   ,,Tohle neříkej, zlato."
   ,,A co bych měl říkat?"
   ,,Neříkej nic. Klidně zavři oči a spi, stejně tě pak musím přenést k sobě. B-bude ti vadit, když dneska přespíš u mě...?"
   Vztyčily se mi uši. Můj ty Scotte, ono se to děje!
   ,,Samozřejmě že ne!" vyjekl jsem a spařil ho pohledem. ,,Bude mi potěšením spát po tvém boku! Tvoje postel vypadala pohodlně!"
   ,,Taky že je pohodlná," potvrdil mé předtuchy.
   Já už se jenom plně opřel o jeho rameno a propadl hlubokému spánku.

(3556 slov)