Na bitevním poli

66 3 0
                                    

Pohled Christiana
Co se mnou Henry začal všude chodit, cítil jsem se mnohem bezpečněji. Nikdo se na mě ze strachu, že mu něco udělá, ani nepodíval. Zároveň se mě ale začali stranit všichni moji kamarádi, což mě štvalo. Rozhodl jsem se tedy, že s nimi Henryho spřátelím. Chtěl jsem jim ukázat, že bát se ho není nutné.
   No, nevyšlo to tak úplně podle plánu. Kámoši se sice s Henrym mluvit snažili, ale on jaksi nejevil zájem. Od všech jsem pak slyšel to samé – že je Henry určitě super medvěd, ale že se mu vnucovat nebudou. Když je ve své zóně nechce, nemá to cenu.
   „Henry, proč jsi na ně všechny tak hnusný?“ dotázal jsem se ho, když odešli.
   „Nejsem hnusný,“ tvrdil, „jen s nimi nechci mít nic společného.“
   „Proč?“
   „Nevím, prostě nechci. Nepotřebuju mít přátele.“
   „Ty jsi divný.“
   „Ne, to ty jsi. Jak jich můžeš mít tolik?“
   „Seth se taky kamarádí s celou základnou.“
   „Ten mi aspoň nikoho nevnucuje. Teda, většinou.“
   „Ale tak to mi neříkej, že žádné kamarády nemáš, to je blbost.“
   „Vážně nemám, jak ti to mám ještě říct? Mám jenom kolegy a známé.“
   „A ti tvoji kámoši být nemůžou?“
   „Ne,“ odsekl a já se plácl do hlavy. Vysvětlil: „Mezi kamarády a známými je totiž jeden zásadní rozdíl.“
   „A to?“ vyzvídal jsem. Nemohl jsem se dočkat, co z něho vyleze.
   „Na známých je super to, že za nimi můžeš chodit jenom tehdy, když něco potřebuješ,“ upravil si uniformu, „zatímco s kamarády musíš každou chvíli ztrácet čas.“
   „To jako vážně? Takhle ty to vidíš?“
   „No jistě.“
   „Ale co Seth? Ten je taky jenom známý?“
   „Ještě mám jednu kategorii, pod kterou spadá právě on. Není ani můj kamarád, ani můj známý, je to můj přítel, kluk, jakkoli si to chceš pojmenovat. Je to speciální osoba, se kterou dobrovolně hodlám ztrácet čas, sdílet majetek a vylévat si pocity.“
   „Seth musí být opravdu speciální, když s ním sdílíš majetek a pocity...“
   „Je.“ Zasněně se pousmál. „Velmi speciální.“
   „Chceš si ho někdy vzít?“
   Zarazil se. „Vzít si ho? To mě nikdy nenapadlo. Měl bych?“
   „Má to spoustu výhod,“ odhadl jsem. „Ale hlavně ho tím potěšíš.“
   „Proč se na to vůbec ptáš?“
   Pokrčil jsme rameny. „Mě to tak napadlo. Jenom že o něm tak básníš...“
   „Co vůbec ty a William? Už přemýšlíš, jestli si ho vezmeš?“ provokoval.
   „Nechodíme spolu moc dlouho...“ Poškrábal jsem se za krkem.
   „Však to nevadí, takový odborník na vztahy jako ty už to musí mít promyšlené.“
   „Jde vidět, že tomu fakt nerozumíš. Jak to s takovým antisociálem Seth zvládá?“
   „Skvěle,“ oznamuje hrdě. „Jediná liška, co se mnou vydrží dvacet čtyři sedm.“
   „Jo?“ Zamrkal jsem. „A já jsem co?“
   Ticho.

Henry mi zachránil život už mnohokrát za tuhle válku. Ať už se zbavil někoho, kdo se mě chystal střelit, nebo dokázal odhadnout, kdy se schovat a kdy běžet o život, nikdy jsem se přitom ani trochu nezranil. Will to dobře vymyslel.
   Ale nebudu lhát – párkrát jsem zachraňoval i já jeho. Třebaže si to nechtěl přiznat, míval občas pěkně nahnáno, a to až do té míry, kdy se nemohl hnout z místa a jen hleděl před sebe. Zabíralo na něj, když jsem byl prostě ticho a co minutu s ním zatřásl. Nakonec se vždy nějak probral a pokračovali jsme v plnění rozkazů.
   No jenže teď šlo o víc než o naše životy. Šlo o Willa.
   Měli jsme za úkol se dostat dál na území nepřátel a vymýtit to tam. Pro jednou se zdálo, že jsou oslabení, tudíž že jsme my ve výhodě. Vše šlo podle plánu, dokud se neukázalo, že zase tak slabí nejsou – měli záložní jednotku a tu na nás teď chtěli použít.
   Já byl s Henrym schovaný v bezpečí příkopu, ostatní, co šli před námi, ale takové štěstí neměli. Krčili se při zemi za různými věcmi, které tam ležely poházené, a doufali, že protivníci odejdou a nechají je žít.
   Už jsem chtěl Henrymu navrhnout, jestli jim nepomůžeme za námi, když vtom jsem uviděl právě Willa. Ležel na břiše, choulil se do klubíčka a sotva lezl. Naštěstí ho zakrývala obrovská kovová deska, takže ho nikdo kromě nás neviděl. Nevěděl jsem, co mu je, ale nehodlal jsem čekat, jestli ho někdo nahlásí na ošetřovnu. Rozhodl jsem se to udělat sám.
   Než jsem Henryho požádal o pomoc, dostali jsme povel jít zase vpřed – taky jsme asi měli záložní jednotku, protože se přes nás rázem přehnalo stádo vojáků. Ani jeden z nich na Willa nehleděl. Překračovali ho, nebo na něj dokonce šlápli. Momentálně byl ještě více zdemolovaný než předtím. Ostatní se schovávající sebrali odvahu a následovali posily, zatímco my hleděli na to, co se to právě stalo.
   „Pojď, Chrisi,“ zavelel Henry, „půjdeme za nimi.“
   „Nejdřív se dostaneme tam,“ rozhodl jsem a ukázal na Williama.
    Henry se zdráhal. „Jsi si jistý, že to má smysl? Už může být po něm.“
   „Vždyť se ještě hýbe, nevidíš?“ rozkřičel jsem se rozčileně.
   „No, stejně tam máme cestu, tak bychom to možná mohli vzít tudy,“ uvážil nakonec. „Půjdeš první, budu tě krýt. Hlavně dávej pozor a kdyžtak se vrať, kdyby ses zranil.“
   Přikývl jsem, vykoukl z úkrytu, rozhlédl se, a když jsem neviděl žádné nebezpečí, vyrazil jsem kupředu. Plazil jsem se od překážky k překážce, zatímco mi nad hlavou létal jeden náboj za druhým, jednou od Henryho, podruhé od nepřátel. Měl jsem hrozný strach.
   Zbýval mi poslední krátký úsek, když vtom jsem za sebou uslyšel bolestný řev. Ohlédl jsem se a viděl Henryho, jak padá k zemi. Zmizel mi z dohledu. Už jsem neměl krytí.
   „Henry!“ křikl jsem. „Žiješ?!“
   „Jdi dál, jdi dál!“ volal na mě, jeho hlas značně zlomený. Poslechl jsem ho však. Jestli ho trefili, pomoc si zavolá. Navíc patří mezi zdravotníky, bude vědět, co dělat.
   V případě, že se někdo z nás zranil, jsme si mohli snadno zavolat pomoc – stačilo stisknout tlačítko na malém sledovacím zařízení, které jsme vlastnili, a někdo pro nás přišel a dotáhl do bezpečí. Nevyšlo však na všechny a William byl jeden z nich, proto jsem se k němu chtěl za každou cenu dostat. A i kdyby ho měl, možná by jej už dávno ušlapaly naše bezohledné posily. Stejně jsem se musel ujistit, jestli je v pořádku.
   Nakonec jsem k němu přece jenom dolezl. Uniformu měl celou špinavou a zaprášenou, třásl se v klubku a zakrýval si hlavu, zbraň pohozená ledabyle opodál. Sedl jsem si vedle něho.
   „Wille, jsi v pohodě?“
   Podíval se na mě uslzenýma očima, sundal ruce z hlavy a chtěl něco říct, ale nemohl ze sebe dostat ani slovo.
   „Bolí tě něco?“ ptal jsem se dál. „Mám zavolat lékaře?“
   Přikývl, a tak jsem sáhl pod košili a vytáhl zelené placaté kolečko. Odjistil jsem jej, stiskl tlačítko a připnul ho Williamovi k límci, kde na to byl určený kroužek.
   „Už to bude dobré,“ uklidňoval jsem ho a pohladil jej po tváři, „někdo tě najde. Zvládneš už to sám?“
   Prudce zavrtěl hlavou.
   „Musím se podívat za Henrym támhle,“ ukázal jsem přes planinu do příkopu. „Slyšel jsem nějaké zvuky, tak jestli se mu něco nestalo, víš?“
   Ale to už jsem ho viděl, jak se plazí k nám. Vyškrábal se na povrch a jednou rukou se zachytával objektů, aby se nějak posouval. Druhou ruku měl stáhnutou šátkem a tahal ji za sebou jako pytel brambor. Neměl jsem ponětí, jak to dělá, ale rychle jsem reagoval a dělal mu krytí.
   Jednoho střelce jsem však přehlédl a ten rázem Henryho trefil kamsi do nohy. Ozval se mu z tlamy další řev, ale nevzdával to. Když byl dostatečně blízko nás, rozhodl jsem se zariskovat – odhodil jsem pušku, zvedl se, přiskočil k němu, chytil ho pod rameny a odtáhl k Willovi. Byl těžký, tak mi to chvíli trvalo, což značilo dost času na další střelbu. A to byl problém, protože její obětí byl z větší části právě Henry. Mě to nejdříve jen párkrát škráblo, než jsem to dostal do boku.
   Když jsme byli v bezpečí, oba jsme jen stěží popadali dech.
   „Ty debile, co tě to napadlo?!“ křikl.
   Byl jsem v šoku a krev ze mě tekla jako z vodopádů, tak jsem mu neodpověděl. Neměl jsem sílu.
   „My tady umřeme,“ vydechl. Pohlédl na Williama a zeptal se ho: „Co ty? Jsi celý?“
   Will poprvé za naše setkání promluvil: „Nevím, co se děje, nemůžu se hýbat, vůbec vás neslyším –“
   „Musíš to zkusit,“ povzbudil ho Henry. „Potřebujeme tě.“
   „Jak?“
   „Lehnu si a ty mi natáhneš ruku nad hlavu, rozumíš?“
   Položil se a Will splnil jeho požadavky. Pak se podíval na mě.
   „Pojď, Chrisi, v-v-vezmi si tohle,“ podal mi svůj šátek a já si ho přitiskl na krvácející ránu.
   „Hej, Chrisi,“ oslovil mě fialový. „Jestli tady umřu –“
   „To neříkej,“ zamračil jsem se. „Za chvíli tu budou.“
   A tak jsme v bolestech čekali a čekali, ale nikde nikdo.

Red and Blue [FNAF FF]Kde žijí příběhy. Začni objevovat