Red and Blue [FNAF FF]

Seth (Konečně úplně nová část)

(Jestli vám na tuhle kapitolu přišlo nějaké upozornění, tak vás zklamu, pokračování ještě nebude, jen jsem tady našla hromadu chyb a... prostě jsem je musela opravit)

   Vyčkával jsem společně s Frankiem v chodbě než Alfred přišel. Byl poněkud překvapený, když tady jednoho z mých bývalých podřízených uviděl. ,,Tak tohle je ten návštěvník, který si přišel pro kafe?"
   ,,Přesně tak," potvrdil jsem a přejel pohledem trochu zmateného Frankieho. Mávnul jsem nad tím rukou a Alfreda se zeptal: ,,Bylo by možné mu tady zařídit bydlení? Úkryt jim vyrabovali Zelenáči a ostatní ho opustili."
   ,,Myslím, že by to možné bylo..." řekl Alf trochu zamyšleně. ,,Řeknu Williamovi, stejně nemá co dělat. Williame!" zavolal naštvaně, načež Will opravdu přišel.
   ,,Hm?"
   ,,Běž tomuhle zařídit pokoj, ale dělej!" Alf neustále zvyšoval hlas. Zdálo se mi to naprosto zbytečné. Všechno se dalo vyřešit v klidu.
   Will jen přikývnul a odvedl Frankieho někam jinam. Na něho byl vždycky spoleh, neměl jsem tedy žádné obavy, že by se Frankie dostal do špatných rukou a do špatného místa.
   ,,Už jsi skončil s Jasonem?" chtěl jsem vědět.
   ,,Jo," odpověděl.
   ,,A?"
   ,,Nic mu naštěstí není. Neumím korigovat Trevorovy jedy, takže je to jenom dobře." Povzdechnul si. ,,Kéž bych to uměl... mohl jsem zachránit tolik životů..."
   ,,Poslyš, Alfe," oslovil jsem ho, doufajíc že se nebude zbytečně vyptávat, ,,myslíš, že bych mohl taky podstoupit povinnou lékařskou prohlídku?"
   Ještě překvapeněji než předtím se na mě podíval se slovy: ,,Proč? Nenávidíš doktory a navíc nedokážeš zůstat v klidu."
   Byla to pravda, z doktorů jsem měl svým způsobem taky strach. Nenáviděl jsem už jen pohled na obvazy nebo náplastě, a už vůbec ne na bílý plášť. Měřit mi tlak bylo k ničemu, vždycky jsem ho měl díky svému strachu vysoký jak Eiffelova věž. Ani vlastnímu bratrovi jsem pořádně nevěřil, že mi nic neudělá, protentokrát jsem však nutně potřeboval udělat výjimku.
   ,,Chápej," začal jsem vysvětlovat s jemným otřásáním, které panovalo v mém těle, ,,chci se jen ujistit, že mi nikdo ze Zelených nedal nějaký jed do těla. Z mého pobytu předtím, než mi vymazali paměť, si toho moc nepamatuju."
   Jistě mu to připadalo podezřelé, ale co jiného jsem měl dělat? Nijak jinak jsem ho k mluvení přemluvit nedokázal nebo mě alespoň nic jiného nenapadlo.
   ,,Tím mi chceš říct, že si chceš dobrovolně nechat odebrat krev?" chtěl se ujistit. V jeho výrazu i hlasu panoval náznak podezření. Musel tušit, že to nebude jen tak.
   Otřásl jsem se, ale kývl jsem. ,,Ano."
   ,,Dobrovolně?"
   ,,Dobrovolně."
   ,,Zcela dobrovolně?"
   ,,Zcela dobrovolně."
   ,,Nikdo tě k tomu nenutil?"
   ,,Nikdo mě k tomu nenutil."
   To nepříjemné odpovídání kladně na něco, co bych nikdy v životě dobrovolně nepodstoupil, mi dělalo špatně od žaludku, a já se jen obával, že si toho všimne a že z mého plánu bude možná tak prd. Pozorovat lidi, to uměl, ale stejně jsem v tom byl lepší.
   ,,Fajn," souhlasil a já si v duchu oddechl a zároveň se znovu roztřásl nad představou, jaké to pro mě bude utrpení, ,,ale nebudeš se vrtět."
   ,,Budu se snažit," povzdechl jsem si a mírně sklopil uši.
   ,,Následuj mě," pobídl mě a mávnul rukou směrem do dveří, ze kterých před chvílí vyšel. Vešel jsem dovnitř a spatřil čistě bílou místnost, jak už to tak u ordinací bývá. Nacházelo se zde lůžko, pár skříněk a nakonec stoly s děsivě vyhlížejícím nářadím. Polknul jsem hrůzou a neochotně udělal pár kroků vpřed, aby za mnou Alfred mohl zavřít dveře.
   ,,Uh..." vydechl jsem se znechucením.
   ,,Lehni si, nebo se mi tady vyvrátíš," vydal Alfred rozkaz a už mě tlačil k lůžku, kde jsem byl nucen si lehnout. Díval jsem se do stropu, litujíc věci, kterou jsem právě udělal. A to to ještě ani nepřišlo!
   ,,Co tě donutilo k tomuto rozhodnutí?" zeptal se i přesto, že jsem mu předtím jasně odpověděl, že mě k tomu nikdo nenutil.
   ,,Nejistota," odvětil jsem, dívajíc se stále nad sebe, abych co nejvíce zakryl pravou příčinu mého příchodu. On mezitím odešel trochu dál ode mě, aby si mohl vzít potřebné věci.
   ,,Úplně mě fascinuje, jak se nikdy nebojíš nepřátel a jak je dokážeš v pohodě srazit k zemi, ale z věcí jako je krev nebo injekce strach máš. Kdo by to do tebe řekl?" zasmál se. ,,A teď drž, nechci ti rozřezat ruku."
   S napětím jsem čekal, až mi ostrý hrot nějaké té odporné věci projede místem nad loktem. Chtělo se mi z toho zvracet, ale byl jsem pevně rozhodnut, že to přežiju, ať se děje co se děje.
   ,,Trochu to štípne, ano?" pravil a v místě, kde jsem bolest čekal, jsem opravdu nějaké to štípnutí ucítil. ,,Klid, nebude to trvat dlouho. Hlavně se dívej nahoru a ne na mě."
   Cosi mě neustále nutilo podívat se na tu hrůzu nahánějící příčinu bolesti v mé ruce, ale věděl jsem, že nesmím, jinak bych se opravdu vyvrátil. Nutkání bylo silné, přesto jsem mu úspěšně odolával. Neměl jsem momentálně vůbec náladu se Alfreda na něco ptát, jenže jsem tušil, že jinou šanci promluvit si s ním už mít nebudu, jak mi sám Jason při mém pobytu u Zelených připomenul. Můj bratr jinak neměl vůbec čas, protože to tady musel udržovat v rovnováze. Už jen tímhle jsem ho jenom zdržoval.
   ,,Proč jsi poslední dobou tak nervózní?" otázal jsem se ho a hlavou mírně trhnul, protože nyní mě to ještě více nutilo se mu podívat do očí.
   Než odpověděl, chvíli to trvalo, ale pak mi stejně řekl: ,,Jak jsi přišel na to, že jsem nervózní? Proč bych měl být nervózní?"
   ,,Mě neoklameš, Alfrede," připomenul jsem mu. ,,Býval jsem detektiv, nemysli si, že tvé pocity nedokážu odhadnout. Řeč těla je svině. A přestaň mi třást s rukou. "
   ,,A-ale..." nedořekl, protože jsem si dovolil ho přerušit.
   ,,Jsem tou příčinou snad já? Nebo William? Jason?" hádal jsem.
   ,,Ne... ani zdaleka to není nikdo z vás..." Na malou chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak bude pokračovat. ,,Trápí mě Christian. Mám podezření, že něco chystá, a že to moc dobré nebude."
   ,,To je možné, ale kvůli tomu nemusíš terorizovat Willa. Podle mě je jen dobře, že s ním mluví."
   Ani se neptal, jak o tom vím, jen nechápavě řekl: ,,Proč? Nechápu, proč si to myslíš. Je to naprosto nepřípustné!"
   ,,Vzpomínám si, že jsem ty dva pozoroval už dlouho před tím, než se stal ten požár. Asi sis toho nevšimnul, ale víš o tom, že se Christian vždycky vzdálil, když měl s Willem řeč? Hádám, že protentokrát to nebyla výjimka."
   Zarazil se. ,,No... no jo... a-asi máš pravdu... vážně jsem si toho nevšimnul."
   ,,No tak vidíš. Není proč být nervózní, bráško," oslovil jsem ho zdrobněle, až sebou zase trhnul.
   ,,Sebe, já... jak jsem mohl být takový blbec a pořádně vaši základnu neprohledat...? Předešel bych tolika problémům.... Pamatuješ si, kdo tě našel?"
   ,,Ne," zalhal jsem, protože odpověď byla opět Christian. Nemohl jsem ho prozradit. ,,Ale divím se, že mě nezabil."
   ,,Jak jsi vlastně zjistil, jak se jmenuješ, když jsi říkal, že si nic nepamatuješ?"
   ,,Jason. Měl jsem díky němu možnost si vzpomenout na věci, které jsem věděl o sobě, ale abych si vzpomenul na vás a na všechno ostatní, bylo nutné vás vidět."
   ,,Jo takhle..."
   Bolest sice ustala, ale zato mi na ruce přistála náplast. Oddechl jsem si, když mi Alf řekl, že už můžu jít.
   ,,Díky," poděkoval jsem a chystal se k odchodu, ale Alfred mě ještě zastavil.
   ,,Měl by ses podívat na Setha," řekl, načež se mi v hlavě vybavil fialový lišák na vozíčku. ,,Jestli sis na něho ještě nevzpomenul, měl bys ho vidět. Řekne ti jistě spoustu zajímavých věcí."
   ,,Kde ho najdu?"
   ,,Půjdeš dál chodbou a pak zabočíš doprava. Jistě tě rád uvidí." Ukázal do chodby.
   ,,Děkuju, půjdu se za ním podívat. A kdyby se cokoli dělo, klidně mi to řekni, rád pomůžu."
   Jenom se děkovně usmál a zamával mi. Já odešel a zamířil na místo, kam mě můj bratr poslal. Prohlížet si přitom svoji ruku jsem si nehodlal.
   Když jsem tam dorazil, otevřel jsem dveře a uviděl další bílou místnost, kde se nacházela asi čtyři bílá lůžka vedle sebe. Na jednom z nich - posledním u okna - ležel ten fialový lišák. Měl stejnou pásku přes oko jako Christian, jen na levé straně, pak bílé triko s dlouhým rukávem přetažené světle zeleným trikem s krátkým rukávem a nakonec hnědé kalhoty. Zdálo se, že ruce má více vypracované než nohy, ale stejně vypadaly hubeně. Vedle jeho lůžka byl postaven vozík. Odjakživa měl cosi s nohama.
   Nejvíce mě upoutal bílý šátek na jeho krku. Pamatoval jsem si, že ho míval zelený jako Christian. Asi ho Modří zajali.
   Zbystřil a obrátil pohled směrem ke mně, jakmile jsem za sebou zavřel dveře. Ani se nepodivil a už řekl: ,,Ale ale, sám Sebastian Gold osobně! Jsem velice rád, že tě vidím živého."
   ,,Nevypadá to, že by tě to nějak překvapilo," poznamenal jsem a zamířil k němu.
   ,,Taky že ne. Nemysli si, že nejsem s Christianem ve spojení," pousmál se a ukázal na bílý stolek vedle něho, kde ležel dotykový telefon. ,,Odvedl dobrou práci jako obvykle."
   ,,Tak oni ti nechali i mobil?"
   ,,Henry je dobrý vyjednavač."
   ,,Nevěděl jsem, že jsi tady." Posadil jsem se na židli a opřel se o ni. ,,A už vůbec jsem nevěděl, že jsi jejich zajatec."
   ,,Už to tak bude," vzdychnul a znovu se zadíval do stropu. ,,Zeleným jsem byl stejně k ničemu. Díky tomuhle mě pár dní po té události vyhodili s tím, ať jdu třeba k čertu. Bylo jediné štěstí, že se na vaší zpopelněnou základnu přišel Alfred s Modrými podívat ještě jednou, to jsem tam zrovna byl. Chtěli se ujistit, že měli pravdu a ty jsi tam opravdu nezůstal. Samosebou jsem jim neřekl ani ň - tak jako tak mě ani nepustili ke slovu -, Christian mi to zakázal s tím, ať se nic nepokazí."
   ,,Co by se mělo pokazit?" nechápal jsem.
   ,,Hádám, že nic o svém plánu ti neřekl, co?" odtušil a když jsem zavrtěl hlavou, pokračoval: ,,Plánuje dát všechno do pořádku. Jak to udělá, to už je na něm, ale počítej s tím, že s tím William a Jason budou mít něco společného."
   ,,Proč zrovna ti dva? A ví to Alfred?" vyptával jsem se.
   ,,Jsou to jeho nejlepší kamarádi a v oba má ten proklatý lišák důvěru. A Alfred o ničem vědět nesmí. Ani tobě bych to správně neměl říkat, ale jsem plně přesvědčen, že si toho ani nevšimneš."
   ,,Jak to mně můžeš vůbec říct?" Rozmáchl jsem se rukama do stran.
   ,,Víš co? Neřeš to, ještě máme hafo času."
   Rozhodnul jsem se ho poslechnout a dál se nevyptávat. Z něj vytáhnout nějaké informace totiž bylo víc než těžké, snad téměř nemožné, jak jsem si vzpomínal. Byl odolný víc než dost. Ani já bych tak dlouho nevydržel.
   ,,Proč tady tak ležíš?" změnil jsem ihned téma.
   ,,Jen tak. Vlastně... tohle je něco jako můj pokoj. Normálně by mě dali někam stranou, kde nebudu překážet, ale Henry přemluvil Alfreda, ať se tady můžu normálně pohybovat, tak mě dali alespoň sem. Henry je hodný medvěd, nemám pravdu?"
   ,,Asi jo..." odtušil jsem, protože právě Henryho jsem moc dobře neznal.
   ,,Narozdíl od Alfreda ano." Protáhl se a odkašlal si. Pak se na mě podíval, ukázal nahoru na nějakou dřevěnou skříň na druhé straně v rohu a řekl: ,,Prosím tě, tam nahoře bych měl mít léky, myslíš, že bys mi je podal?"
   Pohlédl jsem tím směrem a skutečně jsem tam zahlédl nějakou věc podobnou krabičce s léky. Kývnul jsme na souhlas, stoupnul si, vzal do rukou svou židli a vypravil se tam. Židli jsem položil před skříň a postavil se na ni, protože skříň byla opravdu vysoká, a až pak jsem teprve na léky dosáhl a uchopil je. Jak jsem zjistil, vypadalo to jako nezajímavá, malá, spíše namodralá krabička s některými místy čistě bílými. O nápis jsem se nezajímal, místo toho jsem slezl, židli donesl zpátky, posadil se a léky mu podal. Okamžitě krabičku otevřel, vytáhl z ní jednu pilulku a tu okamžitě spolknul.
   ,,Díky," pousmál se na mě a krabičku položil na stolek.
   ,,Proč je máš tak daleko?" nechápal jsem.
   ,,Alfred si myslí, že bych mohl mít sebevražedné sklony vzhledem k tomu, že jsem tady," vysvětlil a dodal: ,,Je v domnění, že bych se jimi mohl předávkovat. Nechápu proč bych něco takového dělal. Je sice pravda, že pár mých bývalých druhů to z věrnosti Zeleným udělali, ale já nemám důvod. Mám tady vše potřebné, a to jen díky mému drahému Henrymu."
   ,,Co kdybys je nutně potřeboval a nikdo tady nebyl?"
   ,,Vždycky tu někdo je. A když ne, tak si pro ně v nejvyšší nouzi dojdu sám."
   ,,Jak?" Představa, že by si pro ně došel, se mi zdála směšná, když on chodit nemůže. Navíc i když jsem si před skříň stoupnul já sám, tak jsem na ně nedosáhl, proto mi připadalo divné, kdyby to on na svém vozíku dokázal.
   ,,Naučil jsem se chodit po rukách," zasmál se. ,,To vyřeší téměř všechny mé problémy. Kdybych moc chtěl, dokázal bych se po té skříni vyšplhat nebo ji alespoň shodit. Ale myslím, že bych tím tvému bratrovi moc nepoděkoval."
   ,,To je na vás všechny tak hnusný?" zeptal jsem se, protože už mi připadalo divné, že o něm všichni mluví tak hrozně.
   ,,Jop, už to tak bude," odvětil a jako největší pohodář rozhodil rukama. ,,Zničil ho tvůj odchod a navíc ještě my - jakože my Zelení. Nenávidí mé bývalé druhy ještě víc než předtím, a to dokonce tak, že by nás nejraději všechny povraždil. Dokonce ho občas slyším, jak řve ze spaní, že za tebe všichni zaplatíme životem, když spí tady. Co řve u sebe doma, to nikdo neví."
   ,,Ještě nechápu jednu věc; když je Jamie prakticky Alfredův synovec, proč má pokoj proscotta tady?"
   ,,Jednoduše, odmítal bydlet u tvého bratra. Byl naštvaný úplně na celý svět - a jako každý na mé druhy -, ale já mu kupodivu nevadil. Občas si se mnou chodil povídat."
   ,,Povídat? V tom případě budeš možná vědět jednu věc," odtušil jsem.
   ,,Poslouchám."
   ,,No... všimnul jsem si, že nějak zamilovaně pokukuje po Danielle..."
   ,,Hah," vyprskl smíchy, ,,tak s tím se mi teda fakt nesvěřuje, ale co jsem si já všimnul, nemá ten zamilovaný pohled pro nic za nic. Je možná malý, ale něco mezi těma dvěma určitě bude."
   ,,Já to věděl!" vykřikl jsem a kdyby mi Seth nechytil ruku, bouchl bych pěstí do něčeho tvrdého.
   ,,Není důvod k panice. Máš být rád, že nemáš dceru, té by v takovéto situaci matka chyběla. Být tebou bych se o to teď nestaral, nic znamenat to nemusí, mohu se mýlit."
   Do hlavy mi naskočila vzpomínka na Charlotte. Kdybych mohl, alespoň bych nasadil smutný pohled, abych si alespoň trochu ulevil od bolesti, jenže nebyla možnost. Už uplynula nějaká doba od toho, co jsem ji nadobro ztratil, ale i tak mou hlavu tížila den co den. Nemohl jsme se s její smrtí smířit. Má alkoholická závislost a příznaky sice již dávno pominuly, avšak i tak jsem věděl, že dneska budu celý den protivný a mrzutý, alkohol nebo ne.
   ,,Sakra, omlouvám se!" vyjekl hned a ruku mi pustil. ,,Měl bych někdy radši držet hubu."
   ,,V pohodě, nic se neděje..." zalhal jsem. Uvědomuju si, že dneska lžu nějak moc...
   ,,Ne, to není v pohodě. Vím, co ti zvedne náladu." Začal se zvedat a někým způsobem se posadil na svůj vozík.
   ,,Co?" otázal jsem se sklesle, i když jsem se to snažil zakrývat co nejvíc.
   ,,Uvidíš, pojď za mnou," odpověděl a následně mě vyvedl z místnosti.