Red and Blue [FNAF FF]

Aydenovo doupě

Pohled Setha
Hlava se mi točí. Kulhám vpřed. Nevím, jestli mám brečet nebo se smát, tak dělám obojí. Naštěstí se mnou může jít Liam. Nechává mě se o něj opírat, abych došel na místo.
   „Buď v klidu, Sethe, už tam budeme,“ říká. Je nervózní. „Ayden ti určitě pomůže...“
   Dojdeme k Aydenově ordinaci. Jsou to dveře po stranách vyzdobené růžemi. Když jste nebyli opatrní, mohli jste se klidně píchnout o trn. Jednou jsem se Aydena zeptal, proč je tam má. Vysvětlil mi, že pouze člověk s čistou myslí si jich všimne a nezraní se o ně. Zjišťuje tak, v jakém rozpoložení jsou jeho pacienti. Musím uznat, že má podivné praktiky.
   Liam se zhluboka nadechuje a klepe na dveře. Pár vteřin je ticho. Oba ale víme, že tam Ayden je.
   „Dále!“ ozve se.
   Jeho chladný hlas se mnou nic nedělá. Liam se však otřese. Prudce uchopí kliku a vykřikne: „Do prdele!“ Už vidí krvavou dlaň. „Hajzl zkurvený!“
   Odvážím se otevřít sám. Trochu se škrábnu, ale k mému i Liamovu překvapení se mi daří.
   Pomalu vcházíme dovnitř a zavíráme za sebou. Ihned spatříme zelenomodrý interiér doplněný o stejně barevné křeslo a pohovku. Ve světle žárovky u svého stolu posedává rozježený pes hyenovitý. Na sobě má bílou košili, červenou kravatu a černé kalhoty. Ještě chvíli nám nevěnuje pozornost. Poté se pomalu obrátí. Místo obvyklého pozdravu prohodí: „Neříkal jsem snad, že se má chodit po jednom? Jak já mám poznat, kdo vlastně přišel? Narušujete mi systém.“
   Dokáže pomoct, zároveň má ale spoustu vlastních problémů, které mu sem tam občas kazí pracovní morálku. Když se nedodržují jeho pravidla hry, umí se pěkně namíchnout.
   „To je mi jedno,“ štěkne Liam. „Sethovi došly léky a já nevím, co mu mám dát. Nemám potřebné informace.“
   Ayden zpozorní – už se nezdá naštvaný. Místo dalších hádek kývne k pohovce: „Posaď se, Sethe.“
   Udělám, jak říká. Henry tu nikde není, tak si mohu dovolit poslouchat někoho jiného.
   Přichází ke mně a pokládá přede mě krabici kapesníků. „Dneska musí být venku hezky, že?“
   Kývám. Podívat se ven bych potřeboval. Čerstvý vzduch by nám všem prospěl.
   „Příští týden bychom mohli zajít na procházku, co říkáš?“
   Mé pohyby se nemění.
   „Vybreč se a rozmysli se, co mi chceš říct. Hned se ti budu věnovat.“ Vytahuje obvaz a míří k Liamovi. „Taky si můžeš sednout, ale na druhou stranu gauče. Tam byste se rušit nemuseli.“
   Lišák jej neochotně poslechne. Pes si sedá vedle něho. „Ukaž mi tu ruku.“ Když se tak stane, začne ji zavazovat.
   „Zvládl bych to sám,“ špitne Liam.
   Hned je sežehnut pochybným pohledem. „Na rozdíl od tvého kutlochu tady mám koberec. Opravdu bych nerad, aby mi ho tu narušovala červená barva.“
   „Ale –“
   „Už ani hnout! Dívej se do stropu a nevyšiluj.“
   Liamův pohled se frustrovaně obrací vzhůru. Není zvyklý následovat tak specifické požadavky. Ne každému Aydenův systém vyhovuje. Mě k němu přidělili jen proto, že jsem ztracený případ a právě on je známý tím, že z takových případů dělá normální osoby. Něco mi ale říká, že mně už nepomůže nikdo.
   Když Ayden skončí, jde se usadit do svého křesla naproti mně. Jsem už mnohem klidnější.
   „Tak povídej, Sethe, co se stalo?“
   „Já jsem udělal strašnou věc,“ přiznávám. Obejmu si ruce a škrábu si je. Drápy mám ostré, tudíž z nich brzy teče krev. Toho si Ayden kupodivu nevšímá.
   Jsem ticho, tak se ptá dál: „Co byla ta strašná věc?“
   Zdráhám se. Vím však, že je to nutné. Někomu se svěřit musím.
   „S-sáhl jsem na Ge–“ vrtím hlavou, „na Henryho. Já... Neuvědomil jsem si, ž-že by to bylo nevhodné...“ koktám. Slzy se derou zpátky do očí. Třesu se.
   „Mohu se zeptat, kam přesně jsi sáhl?“
   „T-t-tady,“ přejedu si po noze přesně tak, jak jsem to udělal předtím.
   „Měl na to nějakou reakci? Rozčílil se?“
   „N-ne, právě že vůbec ne. O-on na mě byl hrozně milý... Nechápu proč. M-možná protože tam byl Liam...“
   „Liam byl u toho?“
   „Ano. Henry šel na kontrolu s nohama a rukou, já prostě... Nevěřil jsem, jak se mu to spravilo, tak jsem to udělal.“
   „Byli jste potom sami?“
   „Ano, byli.“
   „A tam už se naštval?“
   „Ne. Akorát mi t-tvrdil, že jsem neudělal nic š-š-špatného. Ch-chtěl, ať si vezmu léky, ale já už žádné nemám. Jsem zlá liška, zlá!“ křiknu a dám si hlavu do dlaní. Vzlyky se nedají kontrolovat.
   „Dobře.“ Vytáhne zápisník a něco si napíše. Na okamžik na mě pohlédne, než se dá opět do psaní: „Jak se kolem něho momentálně cítíš?“
   „M-mám strach, že přestane být příjemný, že... že na mě z-zničehonic začne křičet.“
   „Rozumím. Dotýkal se tě, když jste byli sami?“
   „Ano, s-samozřejmě.“
   „S tvým souhlasem?“
   „Jistě. Proč?“
   „Zjišťuji, proč se tak bojíš, že se naštve. Doteky to tedy nebude, ty byly v pořádku, je to tak?“
   „A-ale já ti přece řekl, proč se bojím.“
   Překvapeně zamrká. „Skutečně? Mohl bys mi to zopakovat, prosím?“
   Zaskučím hanbou. Ani vysvětlit nic neumím! Jsem dočista k ničemu!
   „Udělal jsem š-špatnou věc a on mě ještě nepotrestal. M-mám strach, že k t-t-tomu dojde při nějaké... h-hezké situaci. Ch-chce mě zmást, a-abych to nečekal.“
   „Ach tak, chápu. Nespojil jsem si souvislosti, je to moje chyba, omlouvám se.“
   Liam vedle mě zastříhá ušima.
   „Co jsi užíval? Frisugrae?“
   Jen kývnu. Přes všechny ty vzlyky nemůžu mluvit.
   „To je docela silné,“ poznamenává. „Musím najít něco podobného, aby to zabíralo. To samé ti dát nemůžu, pak už by tvé tělo mohlo začít odolávat.“ Zvedá se a přichází k polici s léky, která je přibitá na zdi nad jeho stolem. Chvíli se jimi prohrabuje, až cosi vytáhne a při zkoumání krabičky zvládá i mluvit na Liama: „Dobrá zpráva je, že mu nic dávat nemusíš, něco tu ještě mám.“ Vrací se k nám a dává mi lék do ruky. Zatímco si ho prohlížím, povídá: „Scymiur. Funguje na stejném principu, jen už neusneš na tak dlouho. Je trochu silnější, takže nebude tak trvat, než se ti obnoví myšlení. Rozumíš?“
   Přikyvuji.
   „Vyzkoušíme to hned teď, co říkáš?“ navrhuje s pokřiveným úsměvem. Neumí se usmívat.
   Bez meškání vytahuju plato tablet. Jednu vyloupnu a nechávám si podat sklenici vody. Tobolku úspěšně spolykám a zapiji.
   „Padej, Liame,“ vyhodí lišáka. Doktor se zvedá, ale nadšený není. Pes pokračuje: „Lehni si, Sethe, a klidně usni. Během pěti deseti minut bys měl být zpátky. Zůstaneme tu s tebou.“
   Lehám si přes celý gauč a zavírám oči. Brzy odpadnu.