Red and Blue [FNAF FF]

Rudomodří

Pohled Sebastiana
Vstoupil jsem na Modrou základnu jako nový velitel jejích členů.
   Po cestě sem jsem určil jako svého zástupce Frankieho za Rudé a Fredericka na jeho přání za Modré. Poněkud mě překvapilo, jak moc se do toho hrnul, když jsem právě nahradil jeho vlastního velitele, ale potom jsem si vzpomněl, jakou tady má Alfred pověst, a hodil to za hlavu. Já jako vedoucí skupiny jsem byl mnohem přijatelnější.
   Můj bratr se přestal vzpírat. Přiznal si porážku a poslušně šel mezi Frankie a Bellou. I když jsem si ho vzal na chvíli stranou a nechal své kolegy jít před námi, nesnažil se uprchnout. Neměl kam. Měl sice svůj vlastní dům, ale cožpak tam bylo za přítomnosti Zelených ve městě bezpečno? Jistě že ne. Stále tu byla možnost, že by ho mohli napadnout.
   „Jak moc to ode mě bylo podlé?“ zeptal jsem se. Kráčel jsem vedle něho s ustaraným výrazem, zatímco on vypadal velice zamyšleně.
   Neodpověděl mi. Vlastně mi za celou cestu neřekl ani slovo.
   Ačkoli mě trápilo jeho mlčení, měl jsem na práci lepší věci. Musel jsem zařídit, aby se všichni Modří dozvěděli tu hroznou zprávu o tom, že jsem se celé základny zmocnil já, že jsem přejal velení nad věcmi, u kterých jsem uznal, že je můj ctěný bratr nezvládne. Těšilo mě to a zároveň jsem toho litoval. Tak krutou, ponižující bratrozradu si Alfred nezasloužil, zvlášť když mě sem jakožto bratra přijal s otevřenou náručí. Musel jsem si přiznat, že bych na jeho místě taky nemluvil. Nebyl důvod. Nikdo by mě už neposlouchal.
   Dorazili jsme na místo. Alfred se odmítl vyjádřit ke své ztracené funkci (mlčel a vrtěl hlavou, když jsem mu nabídl, jestli by k tomu neprohodil pár slov), takže jsem ho nechal odvést k němu do pokoje, aby mohl v klidu a tichu přemýšlet. Poněkud neochotně jsem dodal, ať se mí kolegové postarají o to, aby zůstal pod zámkem, alespoň dokud si s ním nepromluvím. Považoval jsem za důležité ho udržet na jednom místě, aby neudělal nějakou hloupost. Neměl jsem to zapotřebí.
   S mými zástupci po boku jsme se dostali do rozhlasové místnosti, kam jsem za svůj pobyt ještě nedorazil. Odtud jsem chtěl všem oznámit dnešní novinky.
   „Mluvit ti problém nedělá, ne?“ zeptal se mě Frederick provokativně. Odfrkl jsem si. Nic víc.
   „No jasně že nedělá,“ odpověděl za mě Frankie. „Rád se přede všemi vytahuje,“ utrousil poté poznámku, načež se oba rozesmáli. Mám já to ale skvělé zástupce! Ponižují mě, a to jsem ještě ani nezačal pořádně nic dělat.
   Mlčky jsem mávnul rukou, aby byli zticha, přešel k mikrofonu a zmáčkl tlačítko.

Pohled třetí osoby
„Dámy a pánové, mluví k vám Sebastian Gold.“
   Lidé zpozorněli. Již při zaslechnutí šumění z rozhlasových krabiček po stěnách základny našpicovali uši – hlášení slyšeli málokdy. Jakmile jim do ušisek došel králíkův podivuhodný hlas (pozměněný navíc kvalitou mikrofonu), začali mít podezření. Cožpak se jejich velitel nevrátil z výpravy živý? Něco se mu snad stalo? Proč neslyšeli jeho hlas?
   „Možná se divíte,“ pokračoval velitel, „kam se poděl můj ctěný bratr. No, řekněme, že vás to možná může poněkud znepokojit.“
   Ačkoli by každý rád něco prohodil, kolem panovalo ticho. Byli by rádi věděli, o co jde.
   „Nechci zde rozšiřovat paniku, ale základna Zelených byla napadena,“ oznámil králík a dodal: „Z tohoto důvodu jsem se zmocnil základny Modrých, abychom se případně dalšímu nebezpečí vyhnuli. Váš bývalý velitel tohoto nebyl schopen.“
   Modrým ztuhla krev v žilách. Hluk ale stále nezačal.
   „Dojde k trochu větším změnám,“ upozornil je hlas. „Jako první vytvoříme hlídku a speciální bojové jednotky, aby byla naše základna bedlivě střežena dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Do dvou dní bude tato základna z většiny zaplněná Rudými, do té doby se mějte na pozoru. Zavedou se každodenní výpravy, ovšem nikoli na vyhnání Zelených, ale na obhlídku města, zda se tam nenachází nepřítel. Zelené od této chvíle necháte na pokoji a budete sa k nim chovat jako k sobě rovným. Rudé budete naopak brát jako vaše nadřízené. Moji dva zástupci – Franklin White a Frederick Fisher – dohlédnou, aby se všechny tyto mé požadavky splnily. Pakliže se tak nestane... uvidíme. Konec hlášení.“
   Do jídelny vstoupily tři osoby s červeným šátkem. Jedna z nich – ta nejmenší – ho měla okolo krku omotaný tak těsně, až bylo zvláštní, že se ještě neudusila.
   Úsměv se jí roztahoval po tváři jako v rukou malého dítěte rozžvýkaná žvýkačka. Tváře i hruď se jí dmuly pýchou. Snad ani nedýchala – plíce jí nepracovaly, jen aby udržely všechen ten vzduch v sobě.
   Největší z nich se tvářila vážně. Tiskla si k boku tu prostřední, lišku. Její ruka ženě po jejím boku pročesávala zacuchanou bílou srst na zádech, kam se nikdo nemohl podívat.
   Liška vztyčila uši, jakmile si uvědomila, že se na ně všechny oči v místnosti dívají. Poodstoupila tedy od vysoké baleríny, aby se jí její tvrdá ruka nemusela dotýkat. Nevědomky zavětřila. Čas se neuvěřitelně zpomalil. Cítila nervozitu. Cítila strach. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo ze všech těch pocitů, které vnímala. Cukla sebou, jakmile si uvědomila, že líce její malé kolegyně začínají pomaličku rudnout. Vlastně celou tvář měla z minuty na minutu v jednom ohni, až nakonec nabrala tmavou modř s podtónem fialové.
   „Vyhráli jsme, lůzři,“ řekla přidušeně. Pak odpadla.