Red and Blue [FNAF FF]

Útok

„Jenom klid,“ hovořil jsem klidně, zatímco jsem se Sethovi pokoušel svým šátkem a pěstí zastavit krvácení ze stehna. Druhou rukou jsem ho pohladil po tváři a pravil: „Pomoc je na cestě, zlato. Vydrž.“
   Poté, co jsem ho nechal jít, aby zkontroloval, zda se na chodbách hlídky skutečně nacházejí, se ozval výstřel a Sethův výkřik a já věděl, že je zle. Byla to past. Někdo věděl, že přesně tohle udělá, a prostě ho postřelil a utekl. Naneštěstí mi můj přítel před nosem zabouchl dveře. Byl bych zde býval i dřív, pokud bych záložní čip nenalezl až po několika zbytečných vteřinách. Když jsem se dostavil na místo, sebral jsem Sethovi telefon a zavolal na ošetřovnu, ať si ho někdo vyzvedne. Výklady o první pomoci jsem ignoroval, poněvadž mi byly dávno známy. Otázka zněla, zda jsem si je pamatoval správně.
   Podložil jsem mu jemně nohy svojí poskládanou mikinou a započal s ním klidný rozhovor, abych ho uklidnil a rozptýlil. Byl v šoku, takže to potřeboval.
   „Jak se cítíš, Sethe?“
   Nedokázal mi odpovědět. Nerozuměl jsem mu. Jako by drmolil cosi v nějakém cizím jazyce.
   „Mluv pomalu, nejde ti rozumět, zlato,“ upozornil jsem ho.
   „To... to bolí...“ vypravil ze sebe.
   „Já vím,“ připustil jsem, „ale ty to zvládneš. Za chvíli bude dobře.“
   Vydával ze sebe všelijaké ruské nadávky, až mě překvapilo, jak velkou si musel vytvořit nespisovnou a vulgární slovní zásobu. Neměl jsem ponětí, proč takhle mluví, ale nechal jsem ho při tom.
   „Mysli na něco jiného,“ poradil jsem mu a poplácal ho jemně po rameni. Vrátil mi to zděšeným pohledem, který mu tkvěl ve tváři od začátku této události. Tak nějak jsem ho dokázal pochopit. „Přijdu se za tebou podívat, až ti bude lépe, slyšíš? Budu tam s tebou.“
   „Jako já?“ ptal se.
   Sežehl jsem ho nechápavým pohledem.
   „Celou dobu, co jsi byl mimo, jsem u tebe seděl,“ oznámil. „N-nechtěl jsem tě vyrušovat, tak jsem byl ticho, víš?“
   „Jsi moc hodný, že jsi u mě zůstal,“ uznal jsem a upřímně se pousmál. Udivilo ho to a zároveň uklidnilo. Přemohl jsem se, když byl v tomhle stavu.
   „Ty... ty se usmíváš!“ vyjekl radostně.
   Jen jsem přikývl. Nebylo třeba slov.
   Poslední dobou jsem byl spíše vážný a nervózní, úsměvy na mé tváři se tudíž zrovna nestaly mým denním chlebem. A možná to byl jeden z těch malá důvodů, proč jsem mu chtěl udělat radost.
   Zaslechl jsem z jedné strany několikatery rychlé kroky a znovu zvážněl. Bylo načase odevzdat přítele spravedlnosti.
   Přiběhli ke mně dva muži – bígl v bílém plášti a tmavý mourovatý kocour s kopím v ruce. Ani jeden nevypadal, že by se chystal dostat Setha do bezpečí.
   „Zdravím,“ pozdravil bígl, poklekl vedle mě a dodal: „Střídání.“
   Vzal za mě zastavování proudů krve, načež kocour zvedl Sethovu pistoli, strčil mi ji a zavelel: „Vstávej a pojď!“
   „Co se děje?“ nechápal jsem.
   „Drž hubu a pojď za mnou!“ křikl netrpělivě a já už nenašel žádný důvod mu odporovat. Vstal jsem a bez řečí se rozběhl za ním.
   Běžel chodbami, různě zatáčel, občas se na dvě vteřiny zastavil, rozhlédl se, jako by hledal zkratku, pak zvolil další chodbu a běželi jsme zas. Co chvíli taky mluvil do vysílačky.
   „Jednotko A, obsaďte sektor číslo osm,“ říkal například. „Blížíme se k pětce. Obklíčíme je.“
   Někdo namítnul: „Nemůžeme je nechat v šestce a sedmičce! Jsou tam lidi! Co když někdo vyjde ven?“
   „Zavolejte na velitelství,“ radil jim, „ať v těchto místech uskuteční lockdown. Upozorněte je na tichý rozhlas. A když už tam zavoláte, ujistěte se, že je velitel s rodinou v bezpečí. Jednotko E? Jednotko E!“
   Začínali jsme být oba udýchaní, přesto jsme pokračovali kupředu. Stále jsem nedokázal zpracovat, co se děje. Krev se mi hrnula do obličeje, nohy pomalu vypovídaly službu. Po nějaké době jsme ale konečně zastavili, schovali se za roh, připlácli se zády ke stěně a oddechovali.
   Kocour zvedl k tlamě vysílačku a opět začal rozdávat rozkazy, jakmile si vyslechl zprávy od ostatních: „Jednotko B a C, pokračujte vpřed, jednotko D, postarejte se o raněné, vyšlete posily k jednotce F a hlavně někdo najděte jednotku E! Dá se již spojit s velitelstvím? No tak!“
   „Děláme na tom, pane!“
   „Pospěšte si!“
   Uložil krabici za opasek a já viděl, že by se nejraději svezl na zem do sedu, zavřel oči a přestal vnímat svět okolo. Já bych ostatně udělal to samé. Vyčerpaní jsme z běhu byli až až. Základna Zelených malá opravdu nebyla.
   „Tak co se děje?“ vyptával jsem se.
   „Někdo nás napadl,“ vysvětlil stručně. „Převezli přes polovinu hlídky, takže počáteční sektory nebyly vůbec hlídané. Každého, koho na chodbě potkají, zastřelí. Seth měl sakra štěstí, že to byla jen noha.“ Odmlčel se, ale pak zase vztekle ječel do vysílačky: „Jendotko A, zůstaňte, kde jste! Blížíme se k vám!“
   „Pane, našli jsme jednotku E!“ křičel kdosi ještě zoufaleji na druhém konci spojení.
   „Jednotko E, slyšíme se?“
   „Je tu...“ znavený tichý hlas, „je tu jednotka A... Alex a... a... můj bože...“
   Kocour zřejmě zapomněl na předpisy a zklidnil se: „Damiene, uvolni se, co se tam děje?“
   „Všichni jsou mrtví... úplně všichni...“
   „Pane, valná většina jednotky E se zdá být mrtvá nebo zraněná.“
   „Dobře, poslouchejte,“ hovořil kocour klidně, „někdo zůstaňte s nimi, zbytek se vraťte na původní stanoviště a čekejte na další instrukce. Velitelství?“
   „Jsme ve spojení.“
   „Skvělé. Pošlete zvláštní jednotku Y do sektoru pět z naší strany a zvláštní jednotku Z z druhé.“
   „Zvláštní jednotka Z není v provozu.“
   „Ksakru už...“ zaklel potichu a nahlas pokračoval: „Vyšlete tam jednotku X.“
   „Rozkaz, pane.“
   Vysílačku zase schoval a poprvé si mě pořádně prohlédnul od hlavy až k patě, já jsem si ho oskenoval taky. Měl na sobě neprůstřelnou vestu, za pasem pistoli, zelený šátek s černými vodorovnými pruhy a jeho oči se mi zdály snad trojbarevné – míchaly se tam zelená, žlutá a červená. Zavrtěl hlavou a řekl: „Henry Shadd, ne snad?“
   „Vy mě znáte?“ divil jsem se.
   „Znám každého, kdo je pod touhle střechou,“ odsekl. „Navíc mi tě Seth popisoval – jen ty čočky ti chybí. To já jsem pro tebe poslal celou výpravu. Doufám, že jsem udělal dobře.“
   Asi mi to mělo docvaknout dřív. Určitě mi to mělo docvaknout dřív. Rozdával rozkazy, všichni ho poslouchali a pokoušeli se plnit jeho požadavky. Vedle mě stál samotný Bill Black osobně.
   „Doufat můžete,“ prohlásil jsem.
   „Drž se radši zpátky,“ radil mi, „nebo se zamíchej do davu. Nevzal jsem tě proto, že bych ti důvěřoval. Jsi dočasné krytí, rozumíš?“
   „Rozumím,“ potvrdil jsem. „A co Seth?“
   „Richard se o něj postará,“ ujistil mě. „Kdyby neměli zdravotníci už tak dost práce, odvezli by ho rovnou. Ale věř mu.“
   Za námi dusala zvláštní jednotka Y, jak jsem zjistil. Mužů tam mohlo být tak deset dvacet, každý měl na paži uvázanou pásku se jménem oddílu, tak jako Bill vlastnili neprůstřelnou vestu a v rukách jim tkvěly všelijaké střelné zbraně, až jsem se zděsil. Tváře měli zakryté tmavými látkovými maskami. Zastavili se před námi.
   „Henry, ztrať se,“ poslal mě Bill k čertu a já se na základě jeho předešlého argumentu zamíchal do skupiny tak, abych co nejméně překážel. „A teď slyšte – budeme postupovat vpřed hned, jakmile se jednotka X dostaví k jednotce A. Obklíčíme vetřelce. Nikdo nebude střílet, pokud nenastane krajní nouze! Když cestou někoho potkáme, někdo se oddělí a odvede ho do bezpečí. Nějaké dotazy?“
   Nikdo otázky neměl.
   „Fajn, jdeme!“ zavelel Bill a opět se rozběhl. Nějak zapomněl, že chtěl počkat na jednotku X.
   Dupali jsme za ním. Cítil jsem se oproti ostatním poněkud v nevýhodě. Jediné, co jsem měl, byla pistole, zatímco je ani nemohli zastřelit.
   Má intuice vycítila nebezpečí, a to jsme ještě ani neviděli nepřítele. Neustále jsem měl pocit, že je něco špatně. Střílel jsem pohledem na osoby kolem sebe a pokoušel se zjistit příčinu mého podezření. Nedá se říct, že úspěšně.
   Zničehonic se před námi objevila jednotka A – což jsem opět poznal jen díky páskám na pažích –, ale zmiňovanou jednotku X jsem nikde neviděl. Možná jsme na ně měli přece jenom počkat. Asi nebyli tak rychlí.
   „Alexi, kde je jednotka X?“ vyptával se splašeně Bill. „A kde jsou...“
   „Za tebou, idiote,“ uchechtl se kdosi a začala střelba.
   Co se mého podezření týče, špatný pocit jsem neměl nadarmo. Zvláštní jednotka Y totiž nebyli členové Zelené hlídky, ale naši nepřátelé, kteří nás opět převezli. Proto měli ty masky – Bill je neměl rozeznat.
   Jednotka X se ani nedostavila, protože, jak už víme, se ti zločinci dostali na velitelství, vytvořili falešnou jednotku Y a jednotku X prostě pro své vlastní dobro nesplašili. Kdybych tuhle operaci dělal já, určitě bych vytvořil i falešnou jednotku X, abych mohl své nepřátele obklíčit z obou stran, tak jako to chtěl udělat Bill. Kvůli téhle chybě jsme ale jakžtakž zvítězili.
   Po vyřknutí oné poslední věty někdo srazil Billa k zemi a odtáhl ho pryč, zatímco jednotka A dělala svou práci. Já se musel dostat z bojiště, aby mě náhodou netrefili. Doplazil jsem se tedy nějak k Billovi a Stephenovi – to byl ten dobrman z jídelny –, který zachránil svého velitele a momentálně se pokoušel obvázat si prostřelenou paži páskou s písmenem své jednotky (nevypadal o mnoho klidněji než Seth), přičemž jsem je spatřil, jak sedí a mluví spolu.
   „Úplně jsem to zvrtal!“ zaskučel Bill. „Měl jsi mě nechat chcípnout!“
   „Nemůžes za to, Bille,“ rozmlouval mu to Stephen. „Vzchop se, chlape, teď se nemůžeš hroutit! Zavolej posily!“
   „A ty si myslíš, že nějaké máme?!“
   „Aspoň to zkus...“
   Bill vzal vysílačku. „Haló, jednotko B a C? Jak to u vás vypadá?“ Hlas se mu chvěl, i když se snažil znít stejně profesionálně jako předtím.
   „Máme dobojováno,“ zaznělo dvojhlasně.
   „Fajn, dostavte se do sektoru číslo sedm a střílejte na jednotku Y! Jednotka D a F?“
   „Máme trochu práce, ale přijdeme hned, jak to bude možné!“
   „Raněných přibývá, ale někoho k vám vyšleme!“
   „Do prkna...“ zaklel Stephen. Vypadal, že se co nevidět vyvrátí. „Bille?“
   „Co je, Stephene?“
   Dobrman si povzdechl, v očích se mu postupně tvořily slzy. „Já... já tady umřu, Bille.“
   „To se opovaž!“ Potom si mě všimnul. Seděl jsem opodál a snažil si dát dvě a dvě dohromady. Byl jsem hrozně zmatený a ze střelby mi co chvíli zalehávalo v uších. Přes to všechno jsem ale slyšel: „Henry, nechtěl bys být k něčemu?“
   Jakmile jsem si uvědomil, co se po mně asi chce, dobelhal jsem se ke Stephenovi, sedl si vedle něho a začal přemýšlet, jak bych měl udělat první pomoc.
   „Rozptylujte ho,“ požádal jsem Billa, a zatímco on odváděl Stephenovu pozornost na hezčí věci než smrt, udělal jsem to samé, co jsem udělal u Setha ještě před pár minutami. Přiměl jsem ho si lehnout a vzhledem k tomu, že měl zraněnou ruku, jsem mu ji zvedl nad hlavu. Skučel, ječel a řval, ale nepokoušel se bránit, i když jsem mu na ránu silně tlačil.
   Pak se Bill jednoduše vrátil do bitvy, přišly posily, střílení skončilo a mě se Stephenem naštěstí našli včas.
   Ačkoli jsem žádné zranění neměl, na ošetřovně si mě chvíli nechali. Za Sethem jsem nemohl, a proto jsem z nudy neochotně hodil řeč s jednou bílou medvědí zdravotní sestrou, když jsem se pohodlně usadil na nabídnuté židli.
   „Vy jste tady nový, pane?“ optala se s úsměvem.
   „Tak nějak,“ odvětil jsem, aniž bych se snažil o úsměv. „Jsem od Modrých.“
   „Ach tak!“ zvolala. Nezačala mi nadávat, neodsuzovala mě, neptala se, jak jsem se sem dostal. Nemůžu říct, že mě to nepřekvapilo. „Bolí vás něco?“
   „Úplně všechno,“ vyklopil jsem. „Jsem vyčerpaný.“ Bodejť bych nebyl. Nemohl jsem očekávat, že po tom mém úpalu toho ze sebe vydám tolik.
   „Chcete si lehnout?“
   „Ne, panebože, hlavně to ne,“ odsekl jsem. Neměl jsem náladu vůbec na nic. Možná jsem zachránil život dvěma lidem, ale to mě šťastným opravdu nedělalo.
   „A vodu nechcete?“
   „Ne.“
   Měl jsem žízeň. Hroznou žízeň.
   „Zaslechla jsem,“ změnila náhle téma, „že jste dvěma mužům poskytl první pomoc. Prý vám to docela šlo.“
   „Mám s tím zkušenosti,“ připustil jsem. „Vystudoval jsem medicínu. Navíc byl jeden z nich můj...“ zaváhal jsem, „...můj přítel.“ Uvědomil jsem si, že místním lidem jsou takovéhle věci ukradené. Respektují se navzájem.
   „To bylo od vás velice šlechetné,“ pochválila mě. „Jistě byste se nám hodil tady. Takové odvážlivce postrádáme.“
   Pak k nám dokráčel Liam. Vstal jsem a podíval se mu rázně do očí: „Doufám, že je Seth v pořádku, jinak si mě nepřej.“
   „Odpočívá,“ prohlásil. „Je jenom trochu otřesený, jinak to zvládl skvěle. Klidně jdi za ním, ale nevyrušuj ho.“
   Požádal jsem ho, ať mě za ním dovede, a když se tak stalo, vstoupil jsem do místnosti s třemi dalšími lůžky, oddělenými závěsy. Našel jsem mezi pacienty svého přítele, posadil se k němu a pohladil mu ruku. Ležel a poklidně spal, kromě rukou a hlavy s krkem byl zakrytý přikrývkou. I když míval tvrdý spánek, tentokrát se probral skoro hned, jakmile jsem na něj sáhnul. Usmál se na mě.
   „Plyšáku,“ zašeptal. „Zlatíčko moje.“
   „Budu tady sedět,“ ujišťoval jsem ho, „můžeš spát. Nic mi není.“
   Odkýval mi to, obrátil hlavu na druhou stranu a zase usnul.
   Nevím, jestli mé hlazení cítil, ale jestli ano, tak musel být hrozně zklamaný, když jsem náhle odešel. Přišel za mnou totiž tak po půlhodině Liam.
   „Henry, máš se dostavit na shromáždění,“ řekl.
   „Co? Na jaké shromáždění?“ nechápal jsem.
   „Na shromáždění hlídky. Chtějí tě tam.“
   „Ale já nevím, kde to je,“ ohradil jsem se.
   „Proto jsem tady. Dovedu tě tam.“
   S těžkým srdcem jsem vstal a zadíval se nešťastně na Setha. Tušil jsem, že bude spát ještě nějakou dobu, ale taky jsem se bál, že mé tušení nebude pravdivé a on se probere bez svého přítele po boku. Nakonec jsem ho tam nechal a následoval onoho starého lišáka.
   Dovedl mě do velké místnosti s několika řadami židlí. Bylo tam dost lidí, ale dalo se poznat, že nejméně polovina  z nich se nemohla dostavit. Ukázal mi, kam si mám sednout, a ještě předtím, než mě opustil, mi řekl: „Potom si promluvíme.“
   Nebyl jsem si jistý, o čem chce mluvit, ale neptal jsem se.
   Když se všichni přítomní pohodlně usadili a velitel se dostavil na místo před nás, v místnosti nastalo ticho a šedý králík začal hovořit: „Přeji vám hezký den, pánové. Jak asi víte, náš nepřítel se už dostavil a napadl naši základnu, přičemž nás několikrát napálil, abychom se mu nestihli ubránit. Zřejmě netušil, že s námi Modrá základna už dávno nespolupracuje, a proto nevstoupil rovnou do města, ale napadl nás, aby si Modří nemohli zavolat posily. Více než polovina hlídky je mrtvá nebo zraněná, jsme tedy silně oslabení, a to je špatné.“ Odkašlal si. „Bille, jsi tady?“
   Bill Black se zvedl a předstoupil před velitele. V očích se mu zračil strach, který nezakryl ani vážný výraz.
   „Bille,“ oslovil ho velitel, „vím o tobě, že jsi schopný velitel hlídky. Vždy jsi jím byl a jsem si jist, že vždycky budeš. Ale tahle operace pro tebe nejspíš nebyla něco, co bys zvládnul. Kvůli tobě nás mnoho zemřelo a ještě víc nás právě umírá,“ nadechl se a vydechl. Znělo to skoro jako povzdech. Kocour čekal na nejhorší. Ocas se mu zatoulal mezi nohy, uši přitisknuté k hlavě sebou trhaly s každým králíkovým slovem. „Bille Blacku, na dobu neurčitou tě zbavuji funkce hlavního velitele hlídky. Sundej si šátek,“ pravil velitel nakonec.
   „Cože?!“ vyjekl Bill. „Ale... a-ale to přece nejde! Kdo mě nahradí?“
   Králík si dopředu povolal jakéhosi Alexe. Byl Billovi hrozně podobný, jen byl světlý a oči mu žlutě žhnuly. Na paži mu stále tkvěla páska s písmenem A. Kulhal. Postavil se před kamaráda a já i přes ten rozruch jasně slyšel, jak zašeptal: „Je mi to moc líto, Bille.“
   „Buď lepší než já, Alexi,“ popřál mu bývalý velitel hlídky a vmžiku si oba vyměnili šátky. Pruhovaný dostal Alex a Bill teď vlastnil úplně obyčejný zelený. Podali si ruce, poplácali se po zádech a odešli na svá místa.
   Když se všichni trochu utišili, Trevor – takhle jsem ho už dlouho nenazval – se pokusil pokračovat: „Když už jsme se zde sešli, chtěl bych velice pochválit činnost všech našich jednotek, a to A za rychlé reagování po zradě a pomoc jednotce E; B, C a F za pomoc ve vyšších patrech a záchraně jednotky A; D za pomoc na ošetřovně; E za oběť, kterou nasadili; a především dobrovolníkům, kteří se boje zúčastnili.“
   Kdosi se postavil a zvolal: „Ale to všechno zorganizoval Bill!“
   Ozvaly se překvapené nádechy. Byla to ostatně pravda. Byl jsem u toho.
   Někdo z jednotky F se k němu přidal: „Jo, nepomohli bychom jim, kdyby nám nedal vědět. Dokonce za námi poslal posily. To ho kvůli tomu musíte vyhazovat?“
   Protesty se pak šířily raz dva a klid nebyl do té doby, dokud někdo nezařval: „A co když za to může Christian?! Zničehonic si přijde, že je živý, a pár hodin nato je tady pohroma!“
   „Jo, odvedl naši pozornost!“
   „To jeho byste měl vyhodit!“
   „Uklidněte se!“ rozkřikl se velitel. Kupodivu jeho taktika zabrala. Vysvětlil: „Christian Fox s tím jistě nemá nic společného, je to jenom náhoda. A já stejně jako vy věřím v Billovu nevinu na celé této akci, jen si myslím, že si vzal dost velké sousto, ač neochotně. V oné době neurčité může zatím přemýšlet, jak se znovu nenechat napálit. Do té doby poslouchejte Alexe.“
   Moc jsem ho už neposlouchal, zaujal mě spíše ten Christian. Takže ten parchant je naživu. Ujistil jsem se, že až ho potkám, zakroutím mu krkem.
   Shromáždění skončilo velkým fiaskem – nejdřív bývalý velitel hlídky rázně odešel bez povolení, což samo o sobě vyvolalo velký rozruch, pak se protesty na jeho obranu znovu obnovily a nakonec se zdálo, že se zvláštní jednotka Z dala do provozu, poněvadž vždycky, když se jakýkoli jedinec pokusil vyvolat další rušivou debatu, zjevil se odněkud svalnatý člen Zelené skupiny s páskou na ruce s písmenem Z a buď dotyčného zpacifikoval na místě (jakoby nic ho zmlátil a nikdo se neodvážil tomu zabránit), nebo ho vyvedl ven co nejnásilněji to šlo. Po několika těchto incidentech tedy shromáždění skončilo a já vyrazil za Liamem.
   Nemusel jsem chodit daleko, čekal na mě přímo u vchodu a dovedl mě jen o pár uliček dál, abychom se dostavili znovu na ošetřovnu. Tam vyhledal svoji prázdnou ordinaci, kde jsem se usadil na lůžku. On se rozhodl postát přede mnou.
   Začal hovořit: „Henry, měl jsem možnost mluvit se Sethem ohledně jeho zranění, která ze střelby určitě nejsou.“
   Pročpak mi to asi říká? Povolil mu to Seth? Normálně bych očekával, že by mu o tom mluvit zakázal, hlavně přede mnou to nebyl zrovna dobrý nápad. Nicméně jsem se to pokoušel brát v klidu. Uvědomoval jsem si, jakou blbost jsem udělal, i když je pravda, že jsem nemohl očekávat, že to bude mít takovéhle následky.
   „No?“
   „Svěřil se mi,“ pokračoval vážně, „že se k němu nechováš úplně hezky, když se naštveš. A já bych rád věděl, jak je to možné.“
   S nikým kromě Setha jsem o tom snad nikdy nemluvil. Bylo to naše tajemství. On mě nechával, ať si vybíjím zlost, a já mu za to věnoval trochu lásky.
   „Posledních pár dní jsem se držel,“ zabručel jsem zlostně, „protože měl v sobě ty sračky a protože jsem měl kvůli někomu úpal s úžehem dohromady. Ale když pro mě pak přišel... měl jsem prostě vztek a on to poznal. Takže mě dovedl k sobě a dal mi možnost. A já se neudržel. Dříve nebo později bych to udělal stejně.“
   Překvapeně pozvedl obočí, než se opět zamračil a mluvil dál: „Henry, poslouchej mě, mám důvod si myslet, že jde o domácí násilí a že svému příteli jen brutálně ubližuješ...“
   „Teď mě poslouchej ty, Liame.“ Vstal jsem a zapíchnul mu prst do hrudi. „Fakt nemám páru, proč ti to Seth řekl, ale přestaň se do toho montovat. Věř mi, že se snažím s tím skončit, ale je to těžké, víš? Oba jsme si prošli hroznými věcmi a bude nám asi ještě pár let trvat, než si na starý způsob života odvykneme.“
   Hleděl na mě jak puk.
   „Jestli je to takhle,“ přemýšlel nahlas, „mám to chápat tak, že ti to povoluje?“
   Přikývnul jsem. Cožpak mělo cenu mu něco skrývat? Stejně to nikomu neřekne. Navíc asi bylo načase se s tím někomu svěřit.
   Pokusil jsem se mu to vysvětlit: „Bude to znít hrozně, ale nechává si ubližovat. Kdysi se u mě ocitl nedobrovolně a od té doby, co jsem si na to zvyknul, s tím nešlo přestat.“
   Požádal o bližší informace, takže jsem mu nakonec pověděl celou pravdu o tom, jak se věci mají. Jak jsem řekl, měl jsem jistotu, že se to nikdo nedozví. Byl vázán lékařským tajemstvím a já byl teď jeho pacient se sklony ubližovat vlastnímu příteli.
   Mlčel a přemýšlel, jakmile jsem dopovídal. Řekl jsem mu spoustu informací, až jsem se začínal bát, že už se za tu dobu Seth probudil a já tam nejsem.
   „Dostanu tě z toho,“ pravil odhodlaně.
   „Cože?“
   „Prostě tě toho zlozvyku zbavím jednou provždy, ovšem pouze pod podmínkou, že se budeš snažit.“
   Nabídka to byla lákavá. A já se toho chtěl zbavit. Jen jsem netušil, co to bude vyžadovat.
   Domluvili jsme se, že budu pravidelně docházet na pohovory a že mi začne terapie, a já mírně pomateně odešel. Proč mi chtěl tak ochotně pomoct?
   Dokráčel jsem zpátky za Sethem, ale hned, jak jsem ho spatřil, se ve mně opět probudila má temná stránka. Na místě, kde jsem měl sedět já, se nacházel někdo úplně jiný. A ten někdo byl Christian Fox, tmavě červená liška se žlutýma očima a šedou pravou rukou.
   „Henry!“ zvolal můj přítel radostně.
   Christian se obrátil na mě, změřil si mě pohledem a pravil: „Tak tady jsi, Henry! Jak dlouho už jsme se my dva neviděli?“
   Vstal, aby si se mnou mohl potřást rukou, ale místo toho ode mě dostal pěstí do čumáku. Jak se dalo očekávat, spadnul a pořádně si narazil hlavu o roh postele.
   „Panebože, Henry, co tě to popadlo?!“ vyjekl Seth zděšeně. Pokusil se vyškrábat na nohy, ale jakmile zjistil, že to bolí, zůstal raději sedět. „Myslel jsem, že jste kamarádi.“
   „Kamarádi,“ uchechtl jsem se. „Nemám kamarády. To přece víš.“
   Sklopil uši a jen pozoroval, jak vytahuju lišáka na zemi za límec do vzduchu.
   „Co děláš, medvěde?!“ křikl přiškrceně. „Co jsem ti udělal?! Vždyť se přece známe tak dlouho!“
   „Jo, to je možné,“ přiznal jsem. Samozřejmě jsem si ho pamatoval z dětství, byl v naší skvělé partě. Jenže se tam všichni kamarádili spíše s mým rozmazleným bratrem než se mnou. Já Lucase jen tahal z problémů. Nic víc. Ne. Nepotřeboval jsem kamarády. Stačilo mi vědět, že je v pohodě. „Ale to nemění nic na tom, lišáku,“ pokračoval jsem a schválně ho nazval přezdívkou, kterou jednou za čas nazývám Setha, „že jsi mého přítele dohnal k slzám. A za to se musí platit, víš?“
   Vytřeštil oči údivem, ale pak se jenom kuckavě rozesmál: „He he ehm, kvůli takové hlou-ehm-posti?“
   „Chrisi, obávám se, že to myslí vážně,“ konstatoval Seth a ze svého kamaráda obrátil pohled na mě. „Henry, zlatíčko, pusť ho prosím, on za to nemůže. No tak, uklidni se. Udělám cokoli!“
   Jakmile to dořekl, zastavil se mi na chvíli čas. Uvědomil jsem si, co to zase dělám. Před chvílí jsem si domluvil odbornou pomoc proti svojí agresivitě, ale Seth mi ve zbavování se toho nešvaru vůbec nepomáhal. Přes tohle jsem se musel přenést a překonat své touhy.
   Co nejpomaleji jsem Christiana položil zpátky na podlahu a prstem mu pohrozil. „Neukazuj se mi na očích. Příště už tak milý nebudu.“
   Zavrčel na mě, ukázal sprosté gesto a se vší svou hrdostí odkráčel pryč. Jeho propuštění ale nyní vypadalo, jako že jsem právě souhlasil s nabídkou svého přítele. Tomu jsem chtěl – očividně marně – přesně zabránit.
   Usadil jsem se na židli a omluvně se na něj zadíval. Hodlal jsem se dostat pod svou úroveň tak moc, jen abych mu tuhle jeho obětavost vymluvil. Nějak jsem začít musel.
   „Jsi v pořádku, drahý?“ ujišťoval se. „Zdáš se mi zase nějaký podrážděný.“
   „Za to nemůžeš.“
   „Já vím. Ale... nemusel jsi mě takto bránit, víš?“
   „Promiň, jenom jsem neunesl to, jak tě podvedl a jak ses kvůli tomu natrápil,“ odůvodnil jsem a on jen chápavě pokyvoval hlavou. „Ale jinak se cítím skvěle. Nedělej si starosti.“
   Chytil jsem ho za ruku a očekával, že mi ji stiskne, ovšem zdálo se, že zaváhal. Nebyl si jistý, zda to považovat za dobrý nápad. Asi si pořád myslel, že ho chci znovu zbít, proto znejistěl. Možná přemýšlel, jestli tou nabídkou udělal dobře.
   „Myško,“ vyslovil jsem přezdívku netrpělivě, „co děláš? Bojíš se?“
   Přikývnul. Chudinka.
   „Nic ti dneska neudělám,“ slíbil jsem. „Ani potom ne. Musíš odpočívat. Jsi přece zraněný.“
   Jen přikyvoval.
   „Miluju tě.“
   Žádná jiná reakce.
   „Hej, lišáku, ty mi na to nic neřekneš?“
   Až pak promluvil: „Ty jsi tu nezůstal. Když půjdu spát, půjdeš zase pryč?“
   „Zavolali si mě na shromáždění, zlato, jinak bych zůstal,“ vymluvil jsem se. „Je mi to líto, slyšíš? Už neodejdu, pokud to nebude nutné. Zůstanu tady.“
   „Tak... tak jo...“
   Trochu nevěřícně se položil na bok zády ke mně a usnul. Já tam mezitím seděl a hleděl.
   Spal dlouho a já se nudil. Neměl jsem kolem sebe nic, čím bych se zabavil, ani starost o něho mi nezastřela mysl tak, abych zde dokázal sedět celé hodiny, ne-li dny, aniž bych si toho všimnul. Možná jsem jenom v hloubi duše věděl, že je v pořádku a že nepotřebuje můj dohled.
   Uvědomil jsem si, že se ten chudák snad ani nevyspal, jestli u mě opravdu seděl tak dlouho. A já na něj byl zlý.
   Když už jsem si myslel, že se unudím k smrti, otevřel očka a pravil: „Ty jsi pořád tady, plyšáku?“
   „Přesně jak jsem slíbil,“ vypravil jsem ze sebe a přejel mu rukou po horké tváři.
   Posadil se a přitáhl si mě do objetí. „Jsi moc hodný, Henry, ale taky si potřebuješ odpočinout, že? Běž si lehnout, já už to zvládnu sám. Díky, že jsi tady seděl.“
   Odtáhl si mě, políbil mě na čelo a nechal mě mlčky odejít.