Red and Blue [FNAF FF]

Vsuvka číslo dvě - Příběhy z minulosti

   Přes ulici se ozval srdcervoucí řev. Právě procházející fialový medvěd zbystřil a nastražil své uši. Považoval to za bolestný křik - někdo je v nebezpečí.
   Ozvalo se to znovu a fialový savec se rozhodl reagovat - i přes únavu a nesnesitelnou tíhu své tašky se rozběhl za zvukem. Teď má možnost udělat dobrý skutek. Popravdě mu to nikdy moc nešlo.
   Doběhl na opuštěný konec ulice a spatřil skupinku dětí přibližně stejně starých, jako byl on sám. Mezi nimi stál na nohou neohroženě vypadající malý, fialový liščí kluk. Jeho batoh se povaloval opodál, otevřený a opuštěný. Trčely z něho kusy jakéhosi bílého obleku. Medvědovy oči se rozšířily. Kimono. To muselo být kimono. Kousek dál ležel žlutý pásek, součást obleku. Nedokázal tomu uvěřit. Měl pocit, že toho kluka už někde viděl, možná to byl jeden z těch mrňat, která měla trénink před většími a zkušenějšími judisty. Musí mu pomoct. Byla to jeho povinnost. Nenechá přece kolegu ve štychu.
   Přistoupil blíž a strhl batoh ze sebe, takže dopadl tvrdě na zem. Pak zvolal: „Hej! Co se to tady děje?“
   Skupinka ho sjela pohledem a i malý lišák se na příchozího zvědavě zadíval. Až nyní si medvěd všimnul, jak moc potlučený je. I přesto se však choval odvážně. Neutekl z boje, když mu ostatní nevěnovali pozornost - měl chuť se bít za svoji čest.
   „No ne, zdalipak to není Genrich?“ položil otázku jeden z výtržníků posměšně. „Copak tady děláš, padavko? Snad nejdeš domů touhle opuštěnou ulicí!“ Pak se ale společně s ostatními rozesmál. „Ale počkat, ty žádný domov nemáš, teplouši z děcáku!“
   Medvěd zrudnul jak studem, tak vzteky. Pohlédl na malou lišku. Ten kluk vypadal zaujatě, a to ho těšilo. Za tohohle se má cenu bít, za tohohle bude bojovat, i kdyby mu říkali jakkoli. Nenechá se přece shodit na lopatky těmito rváči. Nesmí se nechat shodit na lopatky.
   Pokusil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Stále si opakoval tři užitečná slova, která si vždy odříkával i před začátkem zápasu - přijít, hodit, odejít. To bylo vlastně všechno, co nyní potřeboval.
   „Teplouš Genrich očividně nemá slov,“ zasmál se další. „Hele, třeba se kamarádí s touhle lištičkou, oba mají přece ten směšný obleček, ne?“
   „Jak odporné!“ ozval se zase někdo jiný. „Takže ne jenom teplouš, ale i pedofil! Wow. Jsem zaujat.“
   „Přestaňte!“ vydal ze sebe jeden ze dvou fialových. Kupodivu to však nebyl medvěd, kdo se ozval, ale lišák. Všichni se na něho rázem ohlédli. Měl zaťaté pěstičky a těžce oddechoval. Neměl strach. „Nic z toho, co říkáte, není pravda! Nechte ho být!“
   Všechny to překvapilo, medvěda obzvlášť - nikdy se ho totiž nikdo nezastal. Nevěřil tedy vlastním smyslům.
   „Takže to mrně je očividně na jeho straně, pánové,“ promluvil znovu první. „To abychom je zpacifikovali oba, co? Berte prcka, Genrich je můj.“
   Onen před chvílí mluvící se skutečně vrhl na medvěda a ostatní pokračovali v ubližování mladšímu. Jenže větší fialový nezahálel dlouho - neodrážel nepřítele, místo toho si ho přitáhl k sobě a získal úchop. Avšak dřív, než pokračoval, syknul protivníkovi do ucha: „Víš, proč máme ty směšné oblečky? Protože narozdíl od vás něco umíme.“ Jak dořekl, přehodil ho přes sebe a praštil s ním o zem. Rázem se ozvalo křupnutí a bolestivý výkřik, jakmile hlava dopadla na tvrdý beton. Z nově vytvořené rány se rázem linula krev, jejíž kaluž se každou vteřinou neustále rozrůstala. Ostatní ze skupiny si toho nevšímali - byli až moc zabraní do souboje s malým dítětem. Do toho však vletěl medvěd, čímž se dostal do centra dění. Rázem tedy stáli oba fialoví bok po boku jako dva neohrožení bojovníci. Boj na chvíli ustal a nejeden ze skupiny již zpozoroval omráčeného kamaráda. Jakmile ho však zpozorovali úplně všichni, nedalo se říct, že by jim to jenom dodalo kuráže se prát dál, ba právě naopak - s tím medvědem se už nechtěl prát nikdo. Pomalu začali ustupovat. I lišáček se od útočníka pomalu vzdaloval. Velký fialový byl ale tak zabraný do pocitu výhry, že si toho nevšímal. Jen se držel, aby neuskutečnil nějaký chvat na někom jiném. Ovládal ho vztek.
   „Zdrháme!“ zvolal někdo a celá skupinka se dala na útěk. Naštěstí z místa činu odvlekli i zraněného člena, takže se již brzy celá aréna vylidnila. Zůstali tam jen ti dva fialoví.
   Větší se konečně obrátil na menšího a shledal, že se od něho drží dál, ale nezdálo se, že by se hodlal vzdálit úplně. Přece jenom ležel za oním zachráncem jeho batoh s kimonem. Nemohl ho tam nechat. Možná měl strach si pro něho dojít.
   Díval se na celého toho savce s jakýmsi respektem. Nedokázal odhadnout, zda je to dospělý jedinec či hodně starší dítě minimálně o pět let, ne-li o víc než sedm. Vyzařovala z něho vysoká nadřazenost. U něho neměl lišák na rovnost šanci.
   „Jak jsi na tom?“ staral se medvěd udýchaně. „Sákra, týden bez tréninku a už se zadýchám po prvním zápase... no, wow.“
   Lišáček mlčel. Moc mu nerozuměl.
   „Copak, mrně?“ nechápal větší. „Člověk tě zachrání a ty mu ani nepoděkuješ?“
   „Děkuju,“ opravil se lišák hned a sklopil pohled k zemi.
   „S těmahle bych se příště do křížku nepouštěl,“ radil mu. „Jsou na tebe moc těžcí a velcí, ani bys nezískal úchop.“
   Lišáček vytřeštil oči.
   „Co civíš? Ach jo, myslel jsem si, že jsem konečně potkal někoho normálního, ale očividně jsi stejný jako ta ostatní mrňata. Jak sis vůbec mohl myslet, že bys je sám zvládnul?“
   „K-když já-...“
   „Chybí ti spousta let tvrdého tréninku. Tohle bys dělat neměl.“
   „Ale já je nepotkal schválně,“ ohradil se bojácně menší. Medvěd ho dál poslouchal. Vlastně tušil, že tahle liška zase tak hloupá nebude. „Jenom jsem šel domů a oni běželi za mnou a posmívali se mi, že chodím do juda a že mám kimono a všechno...“
   „Ts,“ odfrkl si velký, „jenom závidí. Nikdy to umět nebudou, ani kdyby se snažili sebevíc. A i kdyby to uměli, nikdy by nebyli tak dobří jako my. Prostě příště radši utíkej o život, nechodím tady každý den, abych tě zachraňoval.“
   „Omlouvám se.“
   „V pohodě. Teď běž domů a raději nikomu neříkej, co jsem udělal, nemuselo by to ani pro jednoho z nás dopadnout dobře.“