Red and Blue [FNAF FF]

Instrukce

Další trapná krátká kapitola plná krve, užijte si ji...

Pohled Christiana
   Odešel jsem do jedné veřejné koupelny a zamknul se tam na jednom záchodě. Zdálo se to tady opuštěné. Všude kolem byly pavučiny a dle toho nesnesitelného puchu to tady někdo alespoň sto let neumýval. Mohl jsem si být tedy téměř jist, že zde nikdo nezavítá, protože tahle veřejná místa se zřejmě nevyužívala.
   Vytáhnul jsem z kapsy telefon a rychle vytočil velitelovo číslo. S napětím a nervozitou v těle jsem si tu věc přiložil k uchu a čekal, až se přestane ozývat to otravné pípání a zazní velitelův hlas. Naštěstí se to stalo docela rychle.
   ,,Tak ty už nechrníš!" zvolal se smíchem. ,,Zdravím tě, Christiane, jak se vede?"
   ,,Lépe mi být už ani nemůže," vypověděl jsem s úsměvem na tváři. Byl jsem totiž docela rád, že mi to zvednul. Potřeboval jsem na chvíli mluvit s někým jiným než s Modráky. ,,Chci se vám omluvit za to, že jsem to ráno nezvedal..."
   ,,To nech být, Christiane," odbyl mě rychle, než jsem stihl pokračovat, ,,není to důležité. Ale myslím, že dychtíš po instrukcích, no ne?"
   Tak to uhodl správně.
   ,,Hádáte správně, instrukce by se mi šikly."
   Ďábelsky se zasmál.
   ,,Pozorně poslouchej!" vydal rozkaz a já nastražil uši.
   ,,Poslouchám."
   ,,Tvým úkolem je splnit to, co ti teď zadám. Úkol číslo jedna spočívá v tom, že ty magory donutíš si myslet, že jsi na jejich straně, ale tak, aby v to věřili co nejdéle. Úkol číslo dvě splníš tak, že budeš působit na jakéhokoli Modráka, kterého si vybereš, abychom měli spojence do zálohy, kdyby se něco zvrtlo, jestli víš, co tím myslím."
   ,,Seth mi to vysvětloval, chápu to."
   ,,Výborně. Každopádně pak je zde úkol číslo tři. Věděl bys, o čem bude?"
   Neměl jsem nejmenší ponětí, co by po mně mohl ještě chtít.
   ,,Nevím."
   ,,Tvým třetím úkolem bude prozatím nechcípnout. Jestli to nesplníš, skončil jsi. "
   ,,Chápu."
   ,,Paráda. Jestli už nic nepotřebuješ, buď zítra v deset na telefonu, kdyby se náhodou něco změnilo, ale s tím bych moc nepočítal. Ber to spíš tak, že mi podáš hlášení o stavu situace. Času máš mnoho, tak se snaž."
   ,,Ano, pane, budu se snažit."
   ,,Výborně. Spoléhám se na tebe, Christiane, že splníš své úkoly dobře. Počítá s tebou celá naše skupina. Hodně štěstí," řekl ještě a zavěsil.
   Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Docela mě znervóznil fakt, že na mě všichni moji kolegové spoléhají, takže když selžu, bude to všechno moje vina a můžu jít rovnou skočit z mostu, protože již nebude mít smysl žít v takovém prostředí, kde vás všichni za vaše selhání nenávidí až do morku kostí. Otřásl jsem se z té představy.
   Rozhodl jsem se, že tam chvíli posedím a začnu nad tím vším přemýšlet. Přemýšlel jsem o tom, jak to všechno provedu, a napadaly mě opravdu zajímavé nápady, které byly tak moc zajímavé, až by mě za ně chtěli všichni zabít. Nádherná to představa, že?
   Nakonec jsem se znovu kouknul na displej svého telefonu a shledal, že si vlastně už můžu zajít pro oběd. Vstal jsem tedy a z toho místa urychleně vypadnul. Vyšel jsem na chodbu a postupoval dále až do jídelny.
   Když jsem tam došel, chtěl jsem si popravdě jenom vzít porci pro mě a pro Williama a rychle zase odejít, ale místo toho mě zastihla Alex. Lepší situaci jsem si v tu chvíli vážně představit nedokázal.
   Zrovna stála na místě, kde se vydávaly obědy, kam jsem naneštěstí mířil taky. Zkusil jsem předstírat, že jsem si jí nevšimnul, jenže hned poté si mě všimla ona a spustila: ,,Ahoj, Chrisi! To je ale náhoda, že se znovu potkáváme, co?"
   Zněla tak falešně. Musela mě určitě nějak sledovat až sem, a pak si našla nějakou rychlejší cestu tady, aby zde byla dřív než já. Nedávalo to smysl, ale určitě to tak bylo.
   ,,He he, jaká to náhoda," zasmál jsem se sarkasticky a chystal se k odchodu, ale ta liška měla zvláštní talent na to držet ostatní za každou cenu při sobě.
   ,,Poslyš, když už jsme se tady takovou náhodou potkali, co kdybychom náš vztah probrali rovnou u oběda? William může počkat, ne?" navrhla.
   Rychle jsem se nad tím zamyslel. Kdybych se dlouho nevracel, William by zase mohl vylézt z pokoje a vydat se mě hledat, ale kdyby to neudělal a já byl dlouho pryč, nemusel bych ho alespoň tak brzy budit, aby se najedl. Nemyslel jsem na to, že by si mohl ublížit někde po cestě sem nebo tak něco, pouze jsem zvažoval možnost, že by nás svou přítomností vyrušoval, což jsem zapotřebí neměl, ale zase mě tím mohl zachránit od rozhovoru, který měl nastat.
   Nakonec jsem s tím však souhlasil a šel si s ní sednout ke stolu.
   Teď bych si radši přál, abych ji nikdy v životě nepotkal, nevzal si ji a takové věci. Jenže už je pozdě. Willa to nezachrání.
   Byl jsem takový idiot.
   ,,O čem přesně chceš mluvit?" zeptal jsem se mezi jezením.
   ,,Chci mluvit o tom, co bychom měli udělat pro to, abychom byli zase spolu nějakým způsobem."
   ,,Co takhle se přestat nenávidět?" navrhl jsem opět sarkasticky. Zdálo se, že se zamyslela a já si náhle uvědomil, že náš syn se obědu zřejmě nezúčastní. ,,Kde je Benjamin mimochodem?"
   ,,Ten už oběd měl, nejspíš si hraje," pravila a dodala: ,,Nicméně bychom mohli začít tím, že bychom si všechno mezi námi ujasnili. Jako třeba... kde se stala chyba a takhle."
   A tak jsme mluvili o tom, kde se stala chyba, a mluvili jsme sakra dlouho. Kdybych náš rozhovor ukončil jen o pár minut dřív, nic by se nestalo, ale ona mluvila pořád dál a dál a nutila mě, abych ji poslouchal a odpovídal jí. Oběd jsem měl už dávno snězený a začínalo mi vadit, že tak dlouho mluví. Nakonec jsem se zvednul a pravil: ,,Fajn, udělali jsme chybu, ale až se znovu potkáme, zkusíme to nějak napravit, co říkáš? Já teď musím jít, aby mě Alfred nezabil."
   Už už chtěla něco dodat, ale já se s ní jen rozloučil, popadl Williamovu porci a rychlým krokem zmizel z jídelny. Ztratil jsem už spoustu času, nemohl jsem déle riskovat.
   Dorazil jsem na místo, ale tam na mě čekalo nemilé překvapení. Pokoj byl až na nábytek dočista prázdný, William tam na mě nečekal. Polekal jsem se. Opravdu se mě ten moula vydal hledat?
   Jakmile jsem však položil talíř na stůl, abych mohl bez jakýchkoli překážek obhlédnout okolí, zaslechl jsem z Williamovy koupelny srdcervoucí pláč. Okamžitě jsem se tam vydal a zaklepal na zavřené dveře.
   ,,Wille?" zavolal jsem tázavě. ,,Wille, jsi tam? Co se děje?"
   ,,Vypadni!" zařval ten medvěd z koupelny a rozbrečel se ještě víc. ,,Běž pryč!"
   ,,Wille, poslouchej mě, přinesl jsem ti oběd, vylez ven, ano? Můžeme si promluvit, jestli tě něco trápí," zkoušel jsem to v klidu, ale on mi odpověděl mnohem nešťastněji než předtím.
   ,,Běž už sakra pryč! Já tě tady nechci!"
   ,,Williame, uklidni se..."
   ,,Nech mě třeba chcípnout, hlavně odejdi odsud a už se nevracej! Prosím!"
   Nějaký ochranářský pocit ve mně mě nutil okamžitě jednat. Možná se mu něco stalo a já tady jen marním čas, pomyslel jsem si a v klidu pravil: ,,Williame, jdu dovnitř, dobře?"
   ,,Nechoď tady! Vypadni!"
   Ale to už jsem chňapnul po klice a zalomcoval s ní. K mé smůle se dveře neotevřely, musel se tam zamknout. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, načež jsem zaujal k akci připravující se postoj a pro sebe si řekl: ,,Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi..." Hned poté jsem na Willa zařval: ,,Chystám se vyrazit dveře, Williame, máš poslední šanci mi otevřít a vyjít ven!"
   Jenže pláč pokračoval a on už se ani nesnažil na mě křičet. Byl jsem pevně rozhodnutý, že musím jednat rychle a okamžitě.
   S lehkým rozběhem jsem začal do dveří vrážet ramenem znovu a znovu. Bylo to těžké, ale nakonec se mi to podařilo a dveře se skutečně mojí silou rozletěly. To, co jsem však uviděl pak, mě překvapilo natolik, že jsem chvíli zůstal jen strnule stát a zděšeně civět. Williamovo levé zápěstí bylo od krve a stejnou tekutinou byla pokryta i jedna strana jeho hlavy. Kousek od něho ležela moje katana, kterou jsem si musel zapomenout vzít. Dle rudé tekutiny na ní jsem přibližně uhodl, která bije.
   Vyrazil jsem k němu a těsně před ním padl na kolena. Popadl jsem ho za ramena a začal s ním třást.
   ,,Williame, ty pakoni paličatý," ječel jsem zoufale, ,,co jsi to udělal?! Co si o sobě myslíš?!" Byl jsem tak moc zoufalý a vyděšený. Nestávalo se mi často, že bych měl někomu zachraňovat život, a zvláště teď jsem měl Alexinými řečmi tak vymytý mozek, že jsem s tím začal mnohem později, než bych správně měl, tedy až jsem se trochu uklidnil. ,,Dobře, Williame, vydrž, všechno bude v pořádku, ano? Jenom se nehýbej, prosím tě..." Hlas se mi třásl, ruce taktéž. Děsila mě ta hromada krve na podlaze. Tohle nebylo jako včera, tohle nebylo již mrtvé tělo, tohle byl živý medvěd a navíc můj nejlepší kamarád, a já malém nesnesl myšlenku, že něco takového udělal a že je to možná kvůli mně.
   Se stále se třesoucíma rukama jsem si ze sebe sundal svůj šátek, bleskurychle mu ho obvázal kolem levé paže a pořádně ho i přes jeho bolestný křik utáhl. Neustále brečel a brečel, což mi situaci moc neulehčovalo, zvlášť se rozvzlykal, když jsem na něho mluvil.
   Strhl jsem mu jeho šátek z krku, vtiskl mu ho do pravé ruky a tu mu přitiskl na ránu na hlavě se slovy: ,,Přidrž si to tam a opovaž se to sundat, Williame! Půjdu zavolat pomoc. O nic špatného se nepokoušej!"
   Bez dalších řečí jsem se zvedl a vyběhl ven. Běžel jsem rychleji než kdy dřív, pomalu jsem nevnímal, kam běžím, ale i přesto jsem úspěšně dorazil k Alfredově kanceláři, vletěl dovnitř a i přes jeho počáteční protesty udýchaně oznámil: ,,Potřebuju pomoc, William je zraněný!"