Red and Blue [FNAF FF]

Beznaděj

Pohled Henryho
   Opět jsem se probral v posteli. Už vím, proč v noci nemůžu spát - vždyť já spím ve dne!
   Posadil jsem se a zjistil, že nemám tričko. Trochu mě to znepokojilo. Uklidnil jsem se alespoň tím, že jsem se ujistil, že mám kalhoty a spodní prádlo - bez nich by to byla katastrofa!
   Otevřely se dveře od koupelny, ze které rázem vyjel Seth. Vzpomněl jsem si na tu anomálii, co jsem zažil, možná to byl jenom sen.
   Ta kreatura prostě nemohla být Seth. Seth nechodí. Je na vozíčku. Vymýšlím si nesmysly.
   „Á, medvídek se probudil!“ vyjekl radostně. Jeho nadšení stále kazily ty zarudlé oči.
   Bylo to divné, ale zvykl jsem si mluvit o jeho očích v množném čísle, i když jsem vlastně viděl jen jedno. Možná jsem ho jen bral jako úplně normálního lišáka, který je má obě. Připomínat někomu postiženému jeho nevýhody a zranění bylo něco, co nenáviděl ještě víc než studená místa.
   „Ahoj, zlato.“
   Dojel ke mně a jako obvykle mě musel políbit na čelo. Nechápal jsem, proč to pořád dělá, ale toleroval jsem to.
   Aspoň něco jsem musel tolerovat.
   „Jak jsme se vyspali?“ zeptal se tónem, kterým se obvykle mluví na malé děti. Netušil jsem, o co mu jde, ale divné to bylo dost.
   „Tak jako vždycky, Sethe,“ odvětil jsem otráveně a odvrátil od něho pohled. „Kde mám triko?“
   „Bylo tady horko, tak jsem ti ho sundal,“ řekl s úsměvem a dodal: „A taky bylo špinavé, takže jsem ho dal vyprat. Mám ti přinést nové, Henry?“
   „Jestli budeš tak laskav,“ zavrčel jsem a on poslušně odjel pryč. Za malou chvíli mi přinesl nové tričko s jakýmsi barevným potiskem, tedy ne zrovna to, co mám rád, ale lepší než nic. Jako snad kdyby mě chtěl schválně vyprovokovat tím svým přehnaně šťastným hlasem a vtíravostí. O co se jen snažil?
   „Budeš ještě něco potřebovat, medvídku?“ otázal se a naklonil hlavu na stranu. Další podivná věc - nikdy mi neřekl medvídku. Zdrobněliny tohoto typu nepoužíval. Co se mu stalo?
   „Nepotřebuju nic, můžeš jít,“ odehnal jsem ho, oblékl si chybějící část oděvu a vstal. Překvapilo mě to, ale opravdu se vytratil. Čekal jsem spíš, že tam zůstane.
   Vlastně jsem měl radost, že je pryč. Bodejť by ne, že? Už jsem s ním byl moc dlouho, a to nikdy nebylo dobré.
   Cítil jsem se zde už od začátku docela stísněně, ale teď jsem se konečně uvolnil a vlastně ani nechápal jak. Jak je možné, že jsem najednou tak klidný? Jak to, že jsem se přestal stresovat? Proč jsem se tahle necítil dřív?
   Kde je Seth?
   Střílel jsem najednou pohledy všude kolem sebe bezmyšlenkovitě a rychle jako gepard. Kde je ta fialová liška? Kam zmizel můj přítel? Proč tady není se mnou a nečeká, jestli nebudu něco potřebovat?
   Tak kde jsi, zlato?
   „Sethe?“
   Kromě mého hlasu zelo všude ticho a prázdnota. Neviděl jsem nic, co by mi ho připomínalo, nezpozoroval jsem žádný náznak jeho přítomnosti, byl pryč, zmizel.
   „Zdravím, Henry,“ ozvalo se z rohu pokoje, načež jsem leknutím vyskočil do vzduchu a vykřikl jako malá holka. Díval jsem se do toho rohu, ale nic jsem vidět nemohl až do té doby, dokud jsem svým pohleděl nezamířil výš - byl tam menší reproduktor, kterého jsem si zatím neměl šanci všimnout. Měl takovou nažloutlou barvu.
   „Co to má znamenat?!“ křikl jsem zlostně, i když jsem měl neskutečný strach. Ten hlas jsem nepoznával. Bál jsem se ho. Bylo to něco neznámého, nového a nepředvídatelného.
   Jenže místo odpovědi se ozvalo vysoké pískání a následně další hlasité zvuky. Začal jsem křičet. Zacpal jsem si rychle uši a padl na kolena, ze kterých jsem nakonec dopadl na bok, kde jsem se už jen svíjel v té nekonečné agónii. Byl jsem jak smyslů zbavený. Takhle nepříjemný pocit jsem nezažil dlouho.
   Už jsem nebyl nadále klidný. Ovládl mě opět stres. Křičel jsem a řval a prosil o milost, které se mi bohužel nedostávalo.
   Zvuky najednou ustaly, ale mně stále pískalo v uších. Ať jsem si je zacpával jakkoli, nepomáhalo to. Poté se však dostavila ta nádherná fialová kreatura a svým magickým dotekem mě zbavila veškerého strachu. Cítil jsem se tak hezky a ani raději nemyslel na to, jak se tam vůbec objevila. Jakmile jsem se však podíval pořádně, shledal jsem, že to je jenom Seth. Žádná kouzelná bytost.
   „Henry, tobě není dobře?“ položil mi otázku, odpověď ze mě však nedostal. Nemohl jsem mluvit, jen jsem se z toho šoku snažil popadnout dech. Posadil jsem se a zkusil to vsedě, když to vleže nešlo, to však bylo snad ještě horší a já nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Proč zněl Seth tak klidně, když mi tu otázku pokládal? Normálně by vyšiloval a snažil se mi jakkoli pomoct, co se jen mohlo změnit? Co ho přimělo reagovat jinak?
   Pokládám si nějak moc otázek.
   Seth zničehonic znovu zmizel. Nechal mě samotného. Možná jsem se dusil a on u toho nebyl, vytratil se, odjel pryč, ale proč? Copak se mi mstil? Nikdy se mi nemstil, nikdy by mě v tom nenechal, nikdy by mě nenechal samotného.
   Pomsta.
   Jednooký fialový lišák se zjevil přede mnou a přiměl mě se z leknutí znovu rozkašlat a začít dusit, hned poté co jsem toho nechal. Hleděl jsem na něho se strachem a zároveň s nadějí, že mi konečně pomůže, avšak jeho přísný pohled mi jasně naznačoval opak. Slzy mi tekly ze vší té beznaděje po tváři a zanechávaly za sebou mokré cestičky, jež mi znepříjemňovaly celou situaci. Plakal jsem a pokoušel se všelijak vyslovit jeho jméno, ale nic víc než přidušené zvuky jsem ze sebe nevydal.
   „Se-eeehh-the...“
   Pocítil jsem tlak ve své hlavě, opravdu jsem se dusil.
   Proč mě nezachráníš?!
   Mžitků před očima stále přibývalo a chvílemi a se mi před očima zatmívalo úplně. Byl jsem si vlastně jistý téměř stoprocentně, že teď a tady umřu. Celý můj život se mi přehrál v hlavě a já pomalu upadal do mdlob.
   Moment.
   „Henry?“
   „Ano, Sethe?“
   „Miluješ mě?“
   „Co to je za otázku? Ovšemže!“
   „Proč mám chuť o tom pochybovat?“
   „Protože si to taková postižená liška jako ty neuvědomuje. Možná proto.“
   Proč jsem o něm přemýšlel a mluvil jako o největším odpadu? Proč jsem mu říkal tak hnusné věci?
   Dostal jsem ránu do zad a konečně se přestal dusit. Nadechoval jsem se a taky vydechoval rychle a zběsile, než jsem se zklidnil a dokázal svůj dech a tlukot srdce vrátit do normálu. Celou dobu se Seth ani nehnul. Jen mě nezaujatě pozoroval a já pochopil, že jsem něco sakra pokazil.
   Promiň mi to, myško.