Red and Blue [FNAF FF]

Willík

Pohled Sebastiana
   „O-ovšem že by toho byl schopen!“ zařval medvěd a schoulil se na zemi do klubíčka. „P-p-přemýšlel o sebevraždě už dlouho a já mu to n-nedokázal vy-vymluvit...“
   „Mluvil o tom s tebou?“ měl jsem otázku.
   „P-p-přímo ne, j-jen něco málo naznačoval,“ odpověděl s pláčem. „P-p-ptal se mě, jestli by mi bylo lépe, k-kdyby umřel, t-tak jsem m-mu řekl, ž-že ne, a-a on se mě ptal, p-p-proč by mi nebylo lépe, a já...“
   „Copak jsi mu pověděl?“ přerušil jsem ho. Doufal jsem, že to bylo to, co si myslím, že William vyznal Christianovi lásku a Chris prostě nemohl snést, že by na něho z okolí působil kvůli tomu velký tlak, tak to prostě ukončil. Nebo mu Chris už lásku dávno přestal opětovat a jen Willa nechtěl trápit. Ale jeho odpověď mě vskutku překvapila.
   „Ř-ř-řekl jsem mu, j-j-jak úžasný kamarád je,“ vydal ze sebe, „a-a že bych bez něho n-nedokázal žít, p-p-protože nikoho jiného nemám.“ Pohlédl na mě.
   „A co ten Willík? Co to znamená?“ chtěl jsem vědět.
   „Willík? To je jen m-moje přezdívka. Říkal mi tak, víte?“ Pokusil se posadit a trochu uklidnit. Vzal do rukou pár cárů roztrhaného papíru a chvíli na ně nepřítomně hleděl. „Říkal mi tak kvůli mojí výšce - vždycky jsem byl o moc nižší než on a kdysi dávno, když jsme ještě chodili do školy, to vypadalo, že jsem oproti němu malé dítě, tak proto.“ Nuceně se pousmál. „Možná myslel na mě, než to udělal.“
   Povzdechl jsem si. Neměl jsem nic, žádnou stopu, žádné vodítko, žádný důkaz, vypadalo to stále jako sebevražda. Možná to sebevražda skutečně byla, ale já se s tím nehodlal smířit. Nechápal jsem to, ani jsem to snad chápat nechtěl. Zdálo se mi však, že postupuji tak nějak nelogicky, zmateně. Nebylo divu, že jsem nic nevěděl, nedokázal jsem se soustředit na to, co dělám, ani jsem neprohledal pořádně místo činu, dokonce jsem tu práci nechal na Frankiem, ale proč?
   „Máš nějaké tušení, proč to udělal?“ vyptával jsem se dál.
   „Ne,“ odpověděl sebejistě. Ať jsem ho zkoumal jakkoli, zdálo se, že mluví pravdu, nemohl mi lhát. Nechápal jsem ho.
   „Neměl nějaké problémy?“
   „Spoustu,“ odvětil prostě a cáry papírů ve svých rukou znovu zahodil na zem. Zdálo se, že se ho zmocnil vztek.
   „Například?“
   „Například Alex.“ Vstal, narovnal si kravatu a jakoby nic se znovu posadil ke stolu. „O tomhle víte, ne? Měli se rádi a najednou se to rozpadlo. Tečka.“
   „Nezdá se, že bys s tím úplně souhlasil,“ konstatoval jsem, jeho rozsáhlá odpověď mě však překvapila.
   „Nesouhlasil jsem možná s tím vztahem,“ začal, nabyl zuřivého pohledu a zaujal své místo u stolu tak, že se na židli pohodlně uvelebil a ruce si od loktů k dlaním opřel o stůl. „Nikdy se mi nelíbilo, že jsou ti dva spolu. Rozmlouval jsem to Christianovi pěkně dlouho, než jsem to konečně vzdal. A pak, když se ti dva blbouni konečně rozešli, jsem nabyl svého klidu.“
   „Žárlil jsi?“ otázal jsem se a on mě sjel nechápavým pohledem. „Myslím, jestli jsi chtěl mít Alex pro sebe.“
   „Teď doufám, že si děláš srandu,“ zvýšil hlas. „Alex jsem odjakživa nenáviděl už jen kvůli němu. Ta ženská je příšerná, jestli za tohle nemůže ona,“ kývnul na tělo, „tak už opravdu nevím, kdo.“
   „Jak příšerná?“
   „Nemohla ho mít ráda,“ prohlásil. „Chovala se k němu hrozně a on to přehlížel, než mu jednou ujely nervy a ta blbka to konečně ukončila. Asi ji miloval, co já vím.“ Povzdechl si a na pár vteřin se zadíval do země. „Nemohl jsem mít Alex rád, Sebastiane. Ty víš, že jsem o žádnou ženskou nikdy ani nezavadil.“
   Frankie nervózně polknul a pohlédl na mě s jakousi nejistotou. Samozřejmě nevěděl to, co jsem věděl já. Chtěl jsem se jen ujistit, že mi Jason říkal pravdu. Říkal, ovšemže. Proč by mi lhal?
   „Chceš mi tím naznačit, že jsi žárlil na ni?“
   Moje otázka ho šokovala.
   „Chci vědět,“ vysvětloval jsem, „jestli jsi někdy chtěl mít něco s Christianem.“
   „To jsem neřekl,“ odpověděl seriózně. „Měl jsem ho rád jako nejlepšího kamaráda, ale i kdybych ho měl rád jako že víc než jen to, nikdy bych mu to neřekl.“
   „Proč, Williame?“ nechápal jsem. „Proč se trápit? Nebylo by pro tebe jednodušší mu to prostě říct? Určitě by to pochopil.“
   Vstal, přešel ke dveřím, na chvíli se zadíval na mrtvého přítele, pozvedl pohled ke mně a před svým odchodem pravil: „Protože by mi zaprvé neuvěřil a zadruhé by mě začal nenávidět. Říkal jsem ti přece, že je jediný, koho mám. A já ho nemůžu ztratit.“