Red and Blue [FNAF FF]

Panika

Pohled Setha
Henry říkal, že přijde až večer. Mně to ovšem nedalo a před obědem jsem se dostavil přesně tam, kde jsem ho ráno zastihl. Nepostával jsem tam jediný. Spousta žen, dětí, ale i pár mužů čekaly na své blízké, až se z výpravy vrátí.
   Těsně před půl dvanáctou se otevřela vrata a dovnitř vpluly osoby, na které jsme vyčkávali. Jedna po druhé vstupovaly dovnitř, prošly kolem čekajících civilistů (i když jsme vlastně civilisté nebyli), přivítaly se s rodinou nebo se u někoho zastavily pro objetí. Mezi posledními jsem svého krásného přítele uviděl. Jakmile si mě všiml, pousmál se a zamířil ke mně. Pár centimetrů přede mnou se zastavil. Pustil svou brašnu na zem. Automaticky jsme se objali.
   Bylo to zvláštní. Kdysi dávno jsme to takhle dělali, ale přestali jsme. Proč chtěl ten zvyk znovu obnovit?
   „Ahoj, zlato," pozdravil mě. „Jak ses měl?"
   „Fajn, jak ty?" promluvil jsem.
   „Bylo to super," tvrdil.
   Odtáhli jsme se.
   Nadechl jsem se a vydechl. Pohlédl jsem mu provinile do očí. Řekl jsem: „Omlouvám se za to ráno. Neměl jsem na tebe křičet."
   „To nic," mávl rukou. Chytil mi tlapku, zvedl tašku a vydal se se mnou dovnitř. „Příště ti to řeknu, ať se nebojíš. Slibuju."
   Nepřevlékal se. Jen si vedle postele hodil brašnu a mikinu. Pak jsme zamířili do jídelny, ruku v ruce. Měl až podivně dobrou náladu.
   Celkově se mi zdál dočista vyměněný. Dělal přesně to, co mu ještě před pár dny bylo trapné. Možná mu k tomu napomohla změna prostředí. Chvíli jsem si myslel, že už jsem snad udělal něco dobře.
   Vzali jsme si jídlo a usadili se naproti sobě. Pozorně jsem Henryho pozoroval. Obdivoval jsem, jak to za tak krátkou dobu dokázal dotáhnout z nuceného návštěvníka na člena výpravy. To mě však neodradilo od podezření, že mi tímto chováním chce skrýt nějakou krutou pravdu.
   „Něco nového?" prolomil jsem ticho.
   Nervózně si odkašlal, nechal jídla a jen ve své porci začal kroužit vidličkou. „Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit, Sethe," zvážněl.
   „Co to je?" zeptal jsem se. Něco uvnitř mě mi říkalo, že se mi to nebude líbit.
   „Chceš to slyšet ode mě, nebo si počkáš na rozhlas?"
   Stáhlo se mi hrdlo. „Od tebe. Řekni mi to ty."
   „Tak fajn..." Opět si odkašlal. „Jde o to, že –"
   Když vtom zazněl rozhlas: „Dámy a pánové, mluví k vám váš velitel. Prosím vás tedy, abyste všichni pozorně poslouchali." Na pár vteřin se odmlčel, než znovu pokračoval. „Naše radary a přijímače zachytily několik desítek kilometrů od nás neobvyklou aktivitu – žene se na nás celá armáda nepřátel." Zase zůstal zticha, aby dal prostor k zahájení panické reakce. „Ale žádnou paniku!" zvolal. „Ihned kontaktujeme a obeznámíme s tím Modrou základnu, která nám jistě poskytne pomoc. Následujících pár dní ještě udržíme náš starý režim, poté se rozdělíme na civilisty a vojáky – civilisté budou evakuováni do podzemních úkrytů, zatímco vojáci potáhnou proti hrozbě. O další instrukce se postarají Modří. Omlouvám se za přerušení vašeho poklidného oběda a přeji vám pěkný zbytek dne."
   Udělalo se mi zle. Oba půjdeme do války. A budeme se muset rozdělit. To jsem věděl s jistotou.
   Mezitím co kolem nás panovala panika, smutek a vztek, jsme se na sebe s Henrym podívali. Zarudlé oči se mu od počínajících slz jemně blyštily. Otřel si je a položil mi ruku na líce. Začal mě hladit.
   „Nic se neděje," špitl, „všechno jsem ti domluvil."
   „Co jsi domluvil?!" vyjekl jsem a bál se nejhoršího.
   „Dohodl jsem se s Alexem, aby tě zařadil mezi civilisty," odpověděl.
   Nevěřil jsem tomu, co slyším. Proč to udělal? Proč chce, abych se trápil?
   „Děláš si srandu?!" křičel jsem. Stiskl jsem mu nataženou ruku. „Co tě to napadlo?! Fakt si myslíš, že tě v tom nechám samotného?!"
   „Ššš," mluvil stále potichu, „nezlob se na mě, nebojoval bys tak jako tak." Poté, co jsem ho obdaroval nechápavým výrazem, vysvětlil: „Teprve před několika dny ses uvedl do pohybu, nejsi trénovaný, chápeš? Nikdo by tě ven nepustil. Tady budeš v bezpečí a já se o tebe nebudu muset bát."
   „Henry..." popotáhl jsem.
   „Dojedl jsi?"
   Přikývl jsem. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení.
   Vstal, všechno odnesl a opět uchopil mou dlaň do té své. Odešli jsme. Celou cestu do pokoje mi z očí stékala jedna slza za druhou. A mému příteli se jen stěží dařilo mě utěšit.