Red and Blue [FNAF FF]

Jamie (Úprava)

Šel jsem spát. Neusnul jsem ihned, musel jsem nad tím vším přemýšlet. Chtěl jsem přestat myslet na to, co se mnou dělali u Zelených, ale že by se mi to zrovna dvakrát dařilo, to se říct nedá. Na tu hrůzu se nedá zapomenout. Ještě štěstí, že jsem v tom nebyl sám, jinak bych asi fakt zešílel.
Ráno jsem se společně s Alfredem nasnídal a poté vyrazil ven. Vedl mě všelijakými spletitými uličkami. Všechny se zdály ponuré a bez života. V tomto městě už taky moc lidí nežilo. Domy byly opuštěné a ulice prázdné.
I přesto se neustále rozhlížel kolem, jestli nás někdo nesleduje. Jeho výraz byl vážný a seriózní, nebyla v něm ani kapička strachu či radosti. Chtěl zachovat klid, určitě nechtěl být ničím rozptylován.
Nakonec jsme asi po deseti minutách došli k obrovské, železné budově. U dveří byl číselník. Alfred na něm cosi naťukal a neuvěřitelně obrovské kovové dveře se jako zázrakem otevřely.
,,Poslyš, musíš na něj pomalu, asi bude vystrašený," upozornil mě a vešel. Následoval jsem ho. ,,Drž se za mnou a nic nedělej, jasné? Moji kolegové nemají moc rádi ,nepřátele'."
,,To věřím," kývnul jsem na souhlas a raději si strhl šátek. Zmuchlal jsem ho tak, aby se mi vešel do ruky. Nechtěl jsem hned při prvním příchodu budit pozornost.
Když jsme procházeli hlavní halou, která se zdála jen jako šedá prostorná místnost, všichni zde přítomni se na mě trochu podezíravě a zároveň udiveně dívali. Každý z nich měl na sobě modrý šátek, jen málokdy měla ona látka jinou barvu. Zahlédl jsem tam bílou, naneštěstí žádnou červenou a naštěstí žádnou zelenou.
Radši jsem tedy přidal do kroku. To ale u nich vzbudilo ještě větší zájem si mě pořádně prohlédnout. Pokukovali po mně všemi možnými i nemožnými směry ve snaze si mě pohledem oskenovat od hlavy až k patě. Něco se jim na mně zdálo divného, jenže já za Scotta nemohl přijít na to, co.
Alfred se na mě nenápadně kouknul. Zpomalil a vtiskl mi cosi rychle do ruky. Pak pokračoval dál.
Podíval jsem se na tu záhadnou věc. Spatřil jsem ve své ruce látku, která až nebezpečně připomínala šátek. Modrý šátek. Super! Teď snad nebudu budit tolik pozornosti...
Bleskurychle jsem si ho uvázal kolem krku a dělal jakoby nic. Po zdlouhavém chození na chlup stejnými šedými chodbami jsme se ocitli přede dveřmi, shodou okolností taky šedými. Bylo na nich číslo 222.
Vytušil jsem, že tohle asi bude to, co hledám. Můj ztracený syn. Tělem mi projela nervozita. Neměl jsem ani ponětí, jak by mohl na můj náhlý příchod reagovat, zda dobře či špatně.
Alfred zaklepal, načež se ozvalo nepříjemné řinčení.
,,Kdo je?" ozvalo se tlumeně a trochu smutně za dveřmi. Poznal jsem ten hlas. Patřil Jamiemu. Byl jsem si tím naprosto jistý. Má mysl se zaplnila novou dávkou štěstí a naděje. Stále jsem nemohl věřit vlastním uším.
,,To jsem já, strýc Alfred. Někoho ti vedu. Můžu dovnitř?" zeptal se Alfred, jako by se nechumelilo a právě mu nevedl osobu, která mu částečně zničila život svou agresivní povahou.
,,A koho mi vedeš? Dalšího psychiatra!?" Nezněl moc nadšeně. Tak moment, on říkal psychiatra!? Slyšel jsem správně?! Že by na to byl až tak špatně...?
Tak jako tak se ve mně po dlouhé době probudila zlost, a to nikoli na Jamieho, ale na Alfreda.
,,Alfrede? Tohle mi vysvětlíš," zašeptal jsem trochu dost naštvaně.
,,No jo, no, ale až pak," šeptl nazpátek.
Byl jsem už raději zticha. Chtěl jsem se dozvědět víc.
,,Ne, žádný psychiatr. Věř mi, tohle ti udělá radost," snažil se mu domluvit.
,,Vážně? A co když mi kecáš?"
Takového drzého si ho nepamatuju. Bože můj, co to z něj vychovali? Byl jsem z toho víc než nešťastný. Pamatoval jsem si ho jako slušného kluka, a ne jako nějakého sprostého drzého burana. Nedovolil by si na dospělého jedince takhle vyjet, za což jsem mohl částečně já.
,,Proč prostě nevejdeš dovnitř!?" zařval jsem šeptem. Nejraději bych něco rozmlátil, ale zaprvé nebylo co, a zadruhé se musím ovládat. Nahnat mu strach už při mém příchodu nebyl zrovna dobrý nápad.
,,Protože... je zamčeno," zalomcoval s klikou. Nic se nestalo.
No jo, mohl jsem to čekat. Jenže on se nikdy nezamykal, měl to zakázané. A ano, i za tohle můžu já. Někdy si říkám, jaký jsem příšerný otec...
,,Jamie, prosím..."
,,Vypadni! Nechci nikoho ani slyšet!" řval.
,,Ani svého otce?"
Ticho. Tak ale tohle už přehnal! Jak rád bych mu dal pěstí do čumáku, ale naštěstí jsem svůj vztek udržel v sobě. Ještě chvíli mě bude štvát a já fakt něco udělám!
Začal brečet. ,,Proč mi tohle sakra děláš!? Ty sám víš, že už se nikdy nevrátí!" Zoufalství v jeho hlase s každým následujícím slovem sílilo. Rvalo mi to srdce.
,,Klid, Jamie, nemyslel jsem to tak..."
,,Ale myslel! Myslíš si, že nevím, co máte v plánu!? Máte v plánu ze mě udělat blázna a pak mě zabít!"
,,Cože!?" vykřikl jsem nahlas, aniž bych si to uvědomil.
Alfred mi raději zacpal pusu. Hodil jsem na něj vražedný pohled. Nikdo mi nebude zabíjet syna! Dal jsem si naštvaně ruce v bok. Můj pohár trpělivosti právě přetekl.
Alfred mi sundal ruku z pusy a zatvářil se trochu provinile.
,,Tak spusť, chci okamžitě vysvětlení!" vyjel jsem na něj.
,,No... tohle říká pořád. Opravdu nevím, proč si to myslí. Nikdy jsme mu nic neudělali, tak nevím, proč teď tak vyvádí," vysvětlil a nervózně se poškrábal na hlavě.
,,Aha..." vydechl jsem trochu nedůvěřivě.
Zničehonic se dveře od Jamieho pokoje otevřely. Sice jen na malinkatou skulinku, ale přece. Zevnitř vykouklo modré oko. Chvíli si mě zaujatě prohlíželo, a pak se zamračilo: ,,Co to je za trapný vtip!? Je tohle robot nebo snad jen hologram!?"
,,Ani jedno, drahý synovče. Tohle je krutá realita. Tvůj otec je naživu," konstatoval Alfred a šibalsky se pousmál.
Oko se otevřelo dokořán. Raději jsem mlčel. Nechtěl jsem ho moc vyděsit.
,,Tak něco řekni, Sebastiane!" zařval Alfred a bouchnul mě do zad, až mi málem vyrazil dech.
,,Ehm... ahoj?" zkusil jsem něco říct, ale moc přesvědčivě to nevyznělo. Jsem fakt kokos, už ani neumím nic normálního říct!
,,Co jste zač!? Nevěděl jsem, že máš ještě dalšího bratra, strýčku," oko se zase zamračilo. ,,Ten byl do zálohy?"
Alfred se plácnul do hlavy. ,,Ne, Jamie, tohle je opravdu tvůj otec. Včera večer se u mě náhodou objevil. Měl u sebe tohle," pravil a odněkud vytáhnul moji peněženku. On ji měl celou dobu u sebe!? Za to zaplatí!
Ze dveří se vynořila ruka a peněženku vytrhla Alfredovi z ruky. Oko si ji chvíli prohlíželo.
Jamie vzdychnul: ,,Tímhle mě chceš přesvědčit!? Takovýchto peněženek je na světě spousta! A i kdyby tohle byla ta, která patřila tátovi, mohl ji tenhle králík někde ukradnout, nemyslíš?"
,,Argh! Já to vzdávám! Přesvědč si ho sám!" Alfred naštvaně odkráčel pryč. A já tu zůstal sám. Se svým nevěřícím synem.
,,Můžu dál alespoň já?" zeptal jsem se opatrně. Nebyla to zrovna dobrá otázka, jak jsem sám zjistil.
,,Důvod?" chtěl vědět.
,,Chci si promluvit," odpověděl jsem popravdě
,,Takže jste další psychiatr!?"
,,Ne, panebože, hlavně to ne! Momentálně jsem bez práce. Ale býval jsem detektiv "
,,Pokud jste opravdu můj otec, o čemž ovšem silně pochybuji, co víte o mojí matce?"
Zarazil jsem se. Na ni jsem si vzpomínal až moc dobře. Byla to jedna z nejdůležitějších osob v mém životě, nic se jí nemohlo rovnat jak v povaze, tak v kráse.
,,Tak... jmenovala se Charlotte, růžová králičice s havraními vlasy a žlutýma očima. Zemřela týden po tvých šestých narozeninách. Byla to hodná žena. Já ale na ni a na tebe bohužel ne. Po jejím pohřbu jsem tě dal do děcáku a následně rok po tom tě zachránil před spadnutím z útesu. Poznali jsme se tehdy, když ona byla v šesté třídě a já v sedmé. Tenkrát mě sice zradila, ale po pár měsících jsem jí odpustil. Chceš ještě něco vědět?"
,,Její oblíbená květina?"
Na tuto otázku jsem pohotově odpověděl takto: ,,Jmelí. Hned potom měla ráda levandule a slunečnice."
,,Moje druhé jméno?"
,,Sebastian, po mě."
,,Moje přezdívka?"
,,Plushtrap." Plyšová past... Tu přezdívku má podobnou jako mám já. Je mladší, proto to.
,,Naše bydliště?"
,,Tak to nevím, promiň... hodně věcí si nepamatuju..."
,,A nebo jste nás celou dubu sledoval!"
,,Nesledoval, věř mi. Pokud bych vás sledoval, musel bych snad vědět, kde bydlíte, ne? Každopádně v té peněžence je tajná kapsa. Je v ní naše společná fotka."
Zbystřil a začal se v mé peněžence hrabat. Opravdu tam tajnou kapsu našel a vyndal z ní malý papírek. V jeho očích se při pohledu na tu věc objevily slzy.
,,Ne... můj otec je mrtvý! Jak tohle sakra víte!?" znovu začal řvát. Tohle mi trhalo uši. Jeho řev byl silnější než u jakéhokoli jiného dítěte.
,,Jamie, já... nevím úplně přesně, co se stalo, ale z nějakého mně neznámého důvodu jsem přežil. Vymazali mi z velké části paměť, ale tyhle vzpomínky mi tam nechali, chápeš? Našel bych tě dřív, ale nejdřív jsem musel najít Alfreda, aby mi pár informací připomněl. Jestli mi nevěříš, nevadí mi to. Stále tě mám rád. Už raději půjdu..." vypovwdel jsem pravdu a chystal se k odchodu.
,,Ne! Stůj!" vykřikl a vyběhl z pokoje.
Vypadal pořád stejně. Stále byl tmavě žlutý, ale přesto mnohem světlejší než já, stále měl sklopené uši, na krku svoji oblíbenou pruhovanou šálu, žluté tričko a modré kraťasy.
,,Ano?"
,,Mám ještě jednu otázku."
,,Poslouchám." Nastražil jsem uši.
,,Kolikrát jsem utekl z domu?"
Přemýšlel jsem. Věděl jsem, že to vím, stačí si jen vzpomenout. No tak, ty blbče, vzpomeň si sakra!
,,Pětkrát. O tvém posledním útěku vím jenom já, nikdo jiný. Slíbil jsem ti to přece," usmál jsem se a v duchu doufal, že je to správná odpověď.
,,Tati..." vydechl s úžasem v očích. Rozběhl se proti mně a obejmul mě kolem nohou, protože výš nedosáhl. Byl až nemožně malý, ale věřím, že jednou bude stejně vysoký jako já. ,,Tati... já jsem tak rád, že jsi naživu!"
Zahřálo mě u srdce. On mi... uvěřil...
Vzal jsem ho na ruky a silně přitiskl k sobě.
,,Promiň, že jsem ti nevěřil..." zatvářil se ještě provinileji než předtím Alfred.
,,To je v pořádku. Hlavně, že jsem tě našel..." uklidnil jsem ho a pohladil po hlavě.
Na to, že je mu už osm, je celkem lehký. Že by zhubnul? Taky za to možná může jeho nevelká výška.
,,Kde jsi byl?" zeptal se.
,,U Zelených. Víš co? Najdeme Alfreda, pak vám to povím oběma najednou. Možná by bylo dobré vědět, co tam se mnou dělali."
,,Tak jo," pousmál se.
Dal jsem ho na zem.
,,Možná vím, kde je," řekl a rozběhl se kupředu.Běžel jsem za ním.
Po dlouhé době jsem byl opravdu šťastný. Našel jsem bratra a syna skoro zároveň! No není to úžasné? Určitě je, já to vím.
Dovedl mě k nějaké kanceláři. Stejen jako ostatní místnosti, i ona měla dveře ze železa. Bez zaklepání otevřel dveře a vletěl dovnitř. Alfred, který seděl u jakéhosi stolu a přehraboval se v papírech, leknutím vyskočil a spadnul ze židle.
,,Jejda... promiň, strýčku..." omlouval se hned Jamie.
,,To nic..." zvedal se ze země můj nyní už potlučený bratr.
,,Povedlo se," konstatoval jsem s hrdostí v hlase.
,,Opravdu!?" Alfred tomu nemohl za Scotta uvěřit.
,,Opravdu."
,,Jak se ti povedlo ho přesvědčit?" stále to nemohl pochopit.
,,Prostě... nějak. Nepodstatný detail." Nechtěl jsem to nijak rozvádět. Bylo by to na dlouho.
,,No nic... co teď? Celá rodina je pohromadě, tak je všechno v pořádku, ne?"
,,Mám dojem, že Jamie chtěl vědět, kde jsem celou dobu byl a co jsem tam vlastně dělal..."
,,Jo, to bys nám říct mohl," přikývl Alfred a posadil se na kolečkovou židli. Už už jsem chtěl začít vyprávět, když v tom někdo vtrhl dovnitř.

Woohoo!!! Další kapitola úspěšně opravena! Yay!
Jak se vám to zatím líbí?
Opravila jsem to už teď, poněvadž máme místo fyziky tak trochu volnou hodinu, takže jsem měla nějaký ten čas (záznam z budoucnosti alá přítomnosti: Jenže ono se to poněkud nevydalo, takže ano, psala jsem to při hodině fyziky, ale vydávám to až teď XD).
Kdyžtak se omlouvám za chyby, ale na mobilu se fakt blbě píše a mně se to už nechce číst.
XD